Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 361/99Usnesení ÚS ze dne 11.11.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
interpretace
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.361.99
Datum podání23.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 238, § 239, § 240, § 241


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 361/99 ze dne 11. 11. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 361/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 1999, sp. zn.

2 Cdon 1300/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 1996, sp. zn.

20 Co 343/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

26. dubna 1999 (2 Cdon 1300/97-188) a spolu s ním také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1996 (20 Co 343/96-152) a tvrdila, že oba obecné soudy ve svých rozhodnutích "nedodržely ústavně zaručená práva na výkon soudní pravomoci a poškodily stěžovatelku na jejím nároku....."; aniž by stěžovatelka ústavnímu aspektu svých tvrzení věnovala přiměřenou pozornost, s tvrzením, že "dovolací soud nesprávně posoudil dovolací důvody stěžovatelky a vadně posoudil i skutková zjištění snesená ve spise, když byl věc posoudil i právně vadně", navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z "odůvodnění" ústavní stížnosti předně není patrno, která z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky měla být obecnými soudy porušena a již proto není ve věci posuzované ústavní stížnosti splněna základní podmínka ústavního přezkumu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], když "ústavně zaručené právo na výkon soudní pravomoci" očividně takovým právem není, a když podle přesvědčení Ústavního soudu není jeho povinností, aby sám zjišťoval, co vlastně má stěžovatelka oním neobvykle vágním "právem" vlastně na mysli, případně aby sám ex officio ústavní stížností nedotčenou materii ať již v hmotněprávní či procesní oblasti posuzoval a tak svou vlastní činností nahrazoval stěžovatelčinu nečinnost v její procesní povinnosti (odůvodněného) tvrzení.

Nejinak je tomu stran výtek, které stěžovatelka vznáší na adresu dovolacího soudu; předně zcela nesprávné je tvrzení, že dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když z jeho rozsudku ať již z výroku nebo z jeho odůvodnění je jednoznačně zřejmé, že dovolací soud dovolání stěžovatelky meritorně projednal a že svůj zamítavý výrok opřel o důvody, které podrobně a způsobem zcela zákonu odpovídajícím (§ 257 odst. 2, § 243c o. s. ř.) v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, a to včetně závěru, v němž tvrzení stěžovatelky stran (právní) povahy posuzované nemovitosti "z jejího pohledu" pokládá za protismyslné.

Odhlédnuto od toho, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci

(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavnísoud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995) ani zde ze stěžovatelkou vznesených námitek nelze usoudit, v čem vlastně dovolací soud měl "dovolací důvody stěžovatelky zúžit" nebo v čem má spočívat "vadnost posouzení skutkových zjištění" či nesprávnost právního posouzení věci a tak vyvodit, že označený soud porušil stěžovatelčina (která) ústavně zaručená práva.

Jakkoli jsou tvrzení stěžovatelky (ústavní stížnosti) očividně neúplné či nedostatečné, nemají povahu formálních vad, které by bylo třeba odstranit zákonem předvídaným postupem [§ 41 písm. b) zákona], a proto za daného stavu byla posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vpředu rozvedených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo pak rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru