Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3609/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Trestní řízení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3609.20.1
Datum podání30.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3609/20 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2020 sp. zn. 4 To 49/2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2020 č. j. 34 T 4/2017-1912, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 34 T 4/2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 6. 2018 sp. zn. 4 To 4/2018 pravomocně odsouzen pro spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, a to společně s D. K., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání šesti let a devíti měsíců.

3. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení, v němž předložil soudu, dle svého přesvědčení, důkazy nové, soudu dříve neznámé (námitka nesprávného posouzení závazku vztahujícího se k uplatnění pohledávky ze směnky před notářem, kterého měl stěžovatel uvést v omyl; otázky důkazního břemene před notářem, námitka místní nepříslušnosti nalézacího soudu; námitka nedostatečného posouzení věrohodnosti výpovědí svědků, dále zejména návrhy na provedení důkazů výpisem z obchodního rejstříku konkrétních podnikatelských subjektů). Krajský soud zamítl důkazní návrhy stěžovatele s odůvodněním, že se z velké části jedná o námitky, resp. důkazy, které byly provedeny již v hlavním líčení a těmito námitkami se zabývaly všechny soudní instance. Důkazní návrhy v podobě různých listin byly též zamítnuty, neboť krajský soud dospěl k závěru, že sice jde o důkazy soudu dříve neznámé, nicméně nenaplňují podmínku způsobilosti zvrátit původní rozhodnutí soudu o vině či trestu. Samotný návrh na obnovu řízení tedy krajský soud jako nedůvodný podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, jež byla vrchním soudem jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta, neboť vrchní soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že od samého počátku nesouhlasí s trestním stíháním vedeným proti němu. Celé trestní stíhání proběhlo pouze v rovině "tvrzení proti tvrzení", přičemž došlo k porušení základních práv stěžovatele, jež jsou garantována zejména v čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Započetím výkonu trestu odnětí svobody pak bylo zasaženo do jeho práva podle čl. 8 odst. 1 Listiny.

6. Stěžovatel namítá, že krajský soud prováděl dokazování v řízení o povolení obnovy řízení ve stejném rozsahu, jako by vedl hlavní líčení, což je však nepřípustné, a stěžovatel je toho názoru, že se předseda senátu dopustil v této souvislosti kárného provinění. Stěžovatel obsáhle cituje nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 2445/08, sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. III. ÚS 95/99).

7. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům zásah do svého práva na spravedlivý proces a do presumpce neviny. Uvádí, že jediným usvědčujícím důkazem v jeho věci byla svědecká výpověď svědka, u něhož nebylo a priori možno vyloučit zájem na výsledku řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343).

12. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56].

13. V souladu s uvedenými východisky je tedy nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění § 278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.

14. Uplatní-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z uvedených standardů. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, které odmítly jeho argumentaci ohledně potenciálu jím nově předložených důkazů, resp. právního hodnocení skutkového stavu, zvrátit původní rozhodnutí o vině. Stěžovatel ve svém návrhu na obnovu řízení vznesl řadu námitek a důkazních návrhů, z nichž však větší část byla pro řízení o obnově řízení zcela bez významu (námitka místní příslušnosti soudu v hlavním líčení, námitky dotýkající se právního hodnocení skutkového stavu a věrohodnosti svědků). Nadto u této části námitek nešlo ani o skutečnosti nové, soudu dříve neznámé. Stěžovatel tedy v této části pojal návrh na povolení obnovy jako další pokračování trestního řízení, nikoliv jako řízení zvláštní, podléhající specifickým zákonným podmínkám. Zbytková část námitek, resp. důkazních návrhů stěžovatele, sice předestřela nové skutečnosti, nicméně krajský soud je posoudil jako skutečnosti okrajového významu, tedy jako skutečnosti, které neskýtaly vysoký stupeň pravděpodobnosti, že by na jejich základě mohlo dojít ke zvrácení původního rozhodnutí o vině, jak požadoval stěžovatel. Krajský soud tuto svou úvahu popsal zcela přezkoumatelně.

15. V obdobném duchu stěžovatel předestírá i své námitky v ústavní stížnosti. Brojí zejména proti nedostatkům, k nimž mělo dojít v původním řízení o meritu věci (rozporuje věrohodnost svědků a rozsah dokazování), což je však mimo předmět řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel taktéž namítá, že krajský soud vedl dokazování ve stejném rozsahu, jako by vedl hlavní líčení. Této námitce nelze přisvědčit, neboť krajský soud postupoval v souladu s výše uvedenými východisky. Krajský soud v rámci projednání návrhu stěžovatele musel k námitkám a důkazním návrhům stěžovatele zaujmout nějaký postoj, což učinil, když se částí námitek nezabýval, neboť šlo de facto o pokračování stále stejné obhajoby stěžovatele, kterou vedl v hlavním líčení a v opravných řízeních. Nešlo tedy o nova, jak požaduje § 278 odst. 1 trestního řádu. Ohledně další části návrhu stěžovatele krajský soud sice konstatoval, že jde o nova, a aby mohl posoudit naplnění podmínek § 278 odst. 1 trestního řádu, musel tyto důkazní návrhy vyhodnotit. Dospěl však k závěru, že tato nova neskýtají vysoký stupeň pravděpodobnosti, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí, a tudíž zamítl jejich provedení.

16. Ústavní soud nahlíží napadená rozhodnutí jako vnitřně konzistentní a řádně odůvodněná, zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelem nově navrhované důkazy nemohou obstát ve světle § 278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud tedy neshledává, že by v posuzované věci došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a nelze dovodit ani porušení jiných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Radovan Suchánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru