Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3604/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnut... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
správní rozhodnutí
sociální dávky
důchod/starobní
životní minimum
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3604.10.1
Datum podání17.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 30 odst.1, čl. 30 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

110/2006 Sb., § 2, § 5 odst.2

111/2006 Sb., § 44 odst.4, § 44 odst.3, § 24 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3604/10 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem AK se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2010 č. j. 6 Ads 15/2010-86, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. prosince 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 24. února 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2010 č. j. 6 Ads 15/2010 - 86, a to pro porušení článku 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud "odstranil rozpor a) mezi valorizací důchodu a ust. § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., b) mezi ust. § 5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a ust. § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., c) mezi stanovením částky životního minima jednotlivce, podle ust. § 2 zákona č. 110/2006 Sb., který žije sám ve vztahu ke druhému rozporu a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny a uvedl výše uvedená zákonná ustanovení do souladu s článkem 30 Listiny základních lidských práv a svobod".

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad městské části Praha 10 rozhodl dne 27. října 2008 pod č. j. 36269/2008/AAJ o tom, že se stěžovateli snižuje příspěvek na živobytí s platností ode dne 1. září 2008 z částky 640,- Kč na částku 538,- Kč měsíčně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v souladu s ust. § 10 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon č. 111/2006 Sb.") vycházel z příjmu stěžovatele v období červen - srpen 2008 a částka příjmu stěžovatele, stanovená po odečtení přiměřených nákladů na bydlení, pro určení nároku na dávku činí 2 588,- Kč, částka na živobytí stěžovatele činí 3126,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví rozhodnutím ze dne 23. ledna 2009 č. j. MHMP 796273/2008 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího orgánu brojil stěžovatel správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2009 č. j. 4 Cad 37/2009 - 55 žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 8. září 2010 č. j. 6 Ads 15/2010 - 86 zamítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá "a) rozpor mezi valorizací důchodu a ust. § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., b) rozpor mezi ust. § 5 odst. 2 zák. č. 110/2006 Sb., a ust. § 24 odst. 1 písm. b) zákon č. 111/2006 Sb., a c) rozpor mezi stanovením částky životního minima jednotlivce podle ust. § 2 zákona č. 110/2006 Sb., který žije sám ve vztahu ke druhému rozporu a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny". Rozpor "těchto zákonů" by proto podle stěžovatele v zájmu správné aplikace ústavních předpisů měl být odstraněn. Článek 30 odst. 1 a odst. 2 Listiny je oproti výše uvedeným ustanovením zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen "zákon č. 110/2006 Sb.") a č. 111/2006 Sb., předpisem vyšší právní síly.

Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí způsobuje, že minimální hranice peněžních příjmů nezbytných k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití má při valorizaci důchodu ten následek, že namísto aby došlo ke zvýšení příjmu ve smyslu indexace starobního důchodu, dochází ke snížení příjmu důchodce potřebujícího pomoc v hmotné nouzi. Příslušní sociální pracovníci provádějí dle jeho názoru nesprávný výklad ust. § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neboť dávky důchodového pojištění považují za příjmy podléhající dani ze mzdy a valorizaci považují za zvýšený příjem, takže po valorizaci permanentně dochází ke snižování příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Nesprávně rovněž aplikují ust. § 24 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, a to v rozporu s ust. § 2 zákona č. 110/2006 Sb.

Stěžovatel poukazuje na článek 30 odst. 1 a odst. 2 Listiny, který je oproti uvedeným ustanovením zákona č. 110/2006 Sb., a zákona č. 111/2006 Sb. předpisem vyšší právní síly. Rozpor těchto zákonů by proto v zájmu správné aplikace ústavních předpisů měl být odstraněn. Stěžovatel má za to, že mu není poskytnuto dostatečné hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Přitom je důchodcem, který se ocitl v hmotné nouzi následkem nuceného opuštění státu v době totality, který byl zcela zbaven majetku a který se navrátil v době, kdy se již vrácení majetku podle restitučních zákonů nemohl domáhat.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v podstatě namítá, že postup správních orgánů při provádění příslušných ustanovení zákona č. 110/2006 Sb. a zákona č. 111/2006 Sb. je v rozporu s článkem 30 Listiny, neboť mu není poskytnuto dostatečné hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří.

Článek 30 odst. 2 a odst. 3 Listiny stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Ve smyslu ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny se tohoto práva lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení článku 30 odst. 2 Listiny provádějí. V době rozhodování projednávané věci byly příslušnými prováděcími zákony zákon č. 110/2006 Sb. a zákon č. 111/2006 Sb. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení toho, zda správní soudy, přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů, postupovaly v souvislosti s posuzováním podmínek poskytování příspěvku na živobytí při aplikaci a výkladu uvedených zákonů ústavně konformním způsobem. Pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru, však neshledal.

Za stavu, kdy stěžovatel nezpochybňoval skutková zjištění, z nichž příslušné správní orgány při stanovení nové výše příspěvku na živobytí vycházely, je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí kasačního soudu, který se vypořádal s námitkami stěžovatele, v zásadě opakovanými i v projednávané ústavní stížnosti.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud podrobně, zákonu odpovídajícím způsobem, objasnil konstrukci okruhů dávek poskytovaných v systému hmotné nouze, mezi něž patří i příspěvek na živobytí. V odůvodnění svého rozhodnutí patřičně reagoval i na jednotlivé námitky stěžovatele, týkající se údajné protiústavnosti vztahu § 5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a ust. § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. a rozporu mezi valorizací důchodu a ust. § 44 zákona č. 111/2006 Sb. V této souvislosti je pouze nutno připomenout, že účelem ust. § 44 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb. je zajištění poskytování příslušných dávek ve výši, která je tímto zákonem pro jednotlivé dávky stanovena, a to i s ohledem na možnou změnu výše příjmů příjemce této dávky. Tím je zajištěno, aby se osobám v hmotné nouzi i při změně příjmů v průběhu poskytování dávky vždy dostalo potřebných částek a současně, aby nedocházelo k výplatám těchto dávek nad výši, která je zákonem stanovena, což není v rozporu s článkem 30 Listiny.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně a velmi podrobně vypořádal i s dalšími kasačními námitkami stěžovatele, a to způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady. Není proto třeba, aby Ústavní soud jeho ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval. V této souvislosti pouze zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu jako vrcholného orgánu ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, která mu náleží dle ust. § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví. Této roli v projednávaném případě plně dostál.

Pokud stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud "odstranil rozpor a) mezi valorizací důchodu a ust. § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., b) ust. § 5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., a ust. § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., c) mezi stanovením částky životního minima jednotlivce, podle ust. § 2 zákona č. 110/2006 Sb., který žije sám ve vztahu ke druhému rozporu a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny", tuto část ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Dle článku 87 Ústavy České republiky je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ust. § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Projednávaný návrh ovšem nespadá pod žádný z případů, v nichž by byl Ústavní soud ve smyslu uvedeného ustanovení oprávněn rozhodovat.

Vzhledem k výsledku řízení se Ústavní soud nezabýval akcesorickým návrhem na zrušení ustanovení, uvedených v předchozím odstavci, resp. na jejich uvedení do souladu s článkem 30 Listiny. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru