Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 36/98Usnesení ÚS ze dne 21.10.1998Návrh na prohlášení neplatnosti volby Václava Havla prezidentem republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelPOSLANEC
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobod... více
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 60/12 SbNU 481
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.36.98
Datum podání27.01.1998
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 25, čl. 27 odst.2, čl. 27 odst.4, čl. 54 odst.2, čl. 58, čl. 87 odst.1

2/1993 Sb., čl. 22

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 198a odst.1

182/1993 Sb., § 30 odst.1, § 34 odst.1, § 34 odst.2, § 72 odst.2, § 72 odst.4, § 43 odst.1 písm.d

90/1995 Sb., § 50


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 36/98 ze dne 21. 10. 1998

U 60/12 SbNU 481

Návrh na prohlášení neplatnosti volby Václava Havla prezidentem republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. M.S., zastoupeného JUDr. J.L., proti rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, mimo ústní jednání dne 21. 10. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadl stěžovatel rozhodnutí Parlamentu ČR přijaté na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu dne 20. ledna 1998, dle něhož stěžovateli, který v té době byl držen ve vyšetřovací vazbě pro podezření z trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti (§ 198a odst. 1 tr. z. ve věci 6 T 97/97 Obvodního soudu pro Prahu 1); tvrdil, že tímto rozhodnutím mu byla jako poslanci a předsedovi opoziční strany znemožněna účast na hlasování při volbě prezidenta republiky, a protože ten byl posléze zvolen (v druhém kole volby) převahou jednoho hlasu, který by mu stěžovatel odepřel, dovodil, že tato volba hlavy státu je neplatná. Navrhl proto, aby neplatnost volby prezidenta republiky (uskutečněné na společné schůzi obou komor Parlamentu ČR dne 20. ledna 1998) byla prohlášena nálezem Ústavního soudu.

V podrobném odůvodnění své ústavní stížnosti pak blíže rozvedl okolnosti, z nichž při svém návrhu vycházel; zdůraznil (a obdobně tak učinili při rozpravě na první společné schůzi obou komor Parlamentu ČR členové jeho politického klubu), že trestní stíhání proti němu postrádá zákonného podkladu (šlo o stíhání za politický projev před LP), že do vyšetřovací vazby byl vzat protiprávně (bez souhlasu předsedy Poslanecké sněmovny) a bez věcného důvodu (trestnímu stíhání se nevyhýbal), a konečně, že tím, že mu (rozhodnutím Parlamentu ČR) bylo znemožněno oddělené hlasování ve věznici, došlo (v souvislosti se všemi okolnostmi na které poukázal) k porušení "řady ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, a to jak "ve vztahu k jeho osobě jako občanovi, tak ve vztahu jeho osoby jako poslance..." a rovněž "ve vztahu k politické straně Sdružení pro republiku - Republikánská strana, které je předsedou". S odkazem na čl. 27 odst. 2 Ústavy ČR (vzetí stěžovatele do vazby), čl. 26 téže (výkon stěžovatelova poslaneckého mandátu), čl. 22 Listiny základních práv a svobod ("porušení stěžejního politického práva politické strany SPR-RSČ na účast ve svobodné soutěži politických sil"), učinil návrh, jak vpředu již bylo uvedeno.

Předsedové jednotlivých komor Parlamentu ČR se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k posuzované ústavní stížnosti vyjádřili tak, že její vývody odmítli a jednotlivě - stručně shrnuto - uvedli:

Předseda Poslanecké sněmovny poukázal na to, že usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 252 ze dne 27. února 1997 byl stěžovatel vydán k trestnímu stíhání (čl. 27 odst. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), čímž se všemi důsledky pro inkriminovaný skutek jako trestný čin odpadla překážka stěžovatelovy imunity (čl. 27 odst. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a v důsledku toho bylo věcí orgánů činných v trestním řízení, jak - při respektu k zákonu - budou proti stěžovateli postupovat; jestliže posléze místně i věcně příslušný soud shledal u stěžovatele zákonné důvody k omezení jeho osobní svobody, a jestliže jej z vazby (před projednáním jeho věci v hlavním líčení) nepropustil, případně mu jiným způsobem neumožnil účast na hlasování při volbě prezidenta republiky, nebylo a není v silách Parlamentu toto rozhodnutí soudu jako zcela nezávislého orgánu (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) svým rozhodnutím zvrátit; obdobně je tomu - podle názoru předsedy Poslanecké sněmovny - stran účasti poslance na schůzi sněmovny, neboť z ustanovení Ústavy (čl. 26) nelze nikterak vyvodit povinnost sněmovny umožnit poslanci účast na jednání (hlasování) bez jeho přítomnosti na příslušné schůzi.

Předseda senátu především poukázal pak na nesprávnost tvrzení stěžovatele stran údajně nepřijatého návrhu poslance K., neboť tento poslanec ve skutečnosti toliko tlumočil názor grémia co do povahy a významu, případně co do podmínek osobního výkonu poslaneckého mandátu, a jestliže Parlament České republiky posléze bez rozpravy hlasováním vyjádřil svou vůli návrhem stěžovatele (vyjádřeným tímto poslancem) se meritorně nezabývat, šlo o rozhodnutí s ústavním pořádkem republiky zcela souladné (čl. 37 odst. 2, čl. 54 odst. 2, čl. 58 Ústavy ve spojení se zák. č. 90/1995 Sb.); jednání obou komor totiž probíhá v místě, kam byla společná schůze svolána, práva členů obou komor spojená s hlasováním jsou spojena s přítomností poslance v jednacím sále a člen komory nemá zákonnou možnost docílit nového hlasování (příp. hlasování vůbec) z důvodu své nepřítomnosti, ať by již důvod takové absence byl jakýkoli.

Z obsahu trestního spisu proti stěžovateli (6 T 97/97 Obvodního soudu pro Prahu 1), ze stenografického zápisu z 1. společné schůze obou komor Parlamentu ČR, jakož i z dalších parlamentních tisků, které byly ústavnímu soudu předloženy, je patrno, že

a) stěžovatel jako poslanec Poslanecké sněmovny k návrhu mandátového a imunitního výboru byl řádně přijatým usnesením pléna Poslanecké sněmovny ze dne 27. února 1997 vydán k trestnímu stíhání pro podezření z trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti (§ 198a odst. 1 tr. z.);

b) na základě soudem vydaného příkazu k zatčení (ze dne 8. prosince 1997) byl stěžovatel policejními orgány dne 7. ledna 1998 předveden před Obvodní soud pro Prahu 1 a posléze - vzhledem k tomu, že opakovaně odmítal účastnit se ve své trestní věci hlavního líčení, resp. odmítal na různých, jím samotným uvedených, adresách vůbec převzít předvolání k němu - byl usnesením téhož soudu z téhož dne vzat pravomocně (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 1998 - 5 To 22/98) do vazby;

c) opatřením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. ledna 1998 nebylo stěžovateli vyhověno v jeho žádosti, aby se mohl zúčastnit volby prezidenta republiky;

d) obě komory Parlamentu ČR na své první společné schůzi svolané k volbě prezidenta republiky, hlasováním bez rozpravy, odmítly zabývat se žádostí stěžovatele, aby mu při této volbě bylo umožněno hlasování mimo místo konání společné schůze obou komor;

e) dosud nepravomocným rozsudkem soudu I. stupně (ze dne 23. ledna 1998) byl stěžovatel obžaloby obvodního státního zástupce pro Prahu 1 (viz ad a) zproštěn a bezprostředně poté byl z vazby propuštěn na svobodu.

Ze spisů Ústavního soudu vyplývá, že na v podstatě shodném skutkovém základě byly jak stěžovatelem samotným (co do vzetí do vyšetřovací vazby - III. ÚS 18/98), tak poslanci Poslanecké sněmovny, členy klubu politické strany SPR-RSČ, jíž je stěžovatel předsedou, (II. ÚS 40/98), podány ústavní stížnosti směřující jak proti omezení osobní svobody stěžovatele tak - stručně shrnuto - proti platnosti volby prezidenta republiky, resp. proti způsobu jakým tato volba za neúčasti stěžovatele proběhla; obě tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty, když byl Ústavní soud dospěl k závěru, že osobní svoboda stěžovatele byla za zjištěných okolností omezena způsobem zákonně i ústavně souladným (usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1998 ve věci III. ÚS 18/98) a že ústavní stížnost směřující proti volbě prezidenta (příp. proti okolnostem s ní spojených) je jednak návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, jednak je podána někým zjevně neoprávněným a nadto návrh sám o sobě je zjevně neoprávněný (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 1998 ve věci II. ÚS 40/98).

Pokud tedy stěžovatel zakládá ústavní stížnost na tvrzení, že rozhodnutími obecných soudů byla protiústavním způsobem omezena jeho osobní svoboda a v důsledku toho pak mu byla jako poslanci současně znemožněna jeho účast na hlasování při volbě prezidenta republiky, příp. že jeho vyloučením z účasti na jednání společné schůze obou komor Parlamentu ČR byla protiústavním způsobem poškozena politická strana, jíž je předsedou, postačí pro stručnost odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat na odůvodnění obou rozhodnutí Ústavního soudu, jak vpředu jsou označena, aniž by se jevila potřeba na v nich vylovených závěrech cokoli měnit.

Jestliže stěžovatel byl sněmovnou, jíž byl členem, vydán k trestnímu stíhání, a jestliže svým postupem, případně jednáním před obecným soudem I. stupně, založil zákonný důvod pro omezení své osobní svobody ve statutu občana (postaveného před soud), (viz odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ad b) nezbývá než uzavřít, že jeho vyloučení z účasti na volbě prezidenta republiky bylo jen důsledkem jeho vlastního jednání, v němž - pro rozhodnutí poslanecké sněmovny (viz ad a) - statut imunitou chráněného poslance ztratil; z tohoto důvodu neobstojí ani další stěžovatelovo tvrzení, totiž že jeho zadržení" policejními orgány dne 7. ledna 1998 má pro absenci souhlasu předsedy poslanecké sněmovny znaky protiústavního omezení osobní svobody poslance. Nadto stěžovatel zcela přehlíží, že byl-li za okolností zmíněných již dříve (viz ad b) policejními orgány předveden před obecný soud, nešlo ani pojmově o zadržení ve smyslu zásahu do poslanecké imunity (čl. 27 odst. 5 úst. zák.

č. 1/1993 Sb.), mimo jiné též proto, že zákonný znak (dopadení) "při spáchání trestného činu" u stěžovatele očividně schází; k provedení obecným soudem nařízeného zatčení stěžovatele, jako výkonu soudního příkazu vůči poslanci již zbaveného imunity, proto souhlasu předsedy poslanecké sněmovny nebylo zapotřebí.

Obdobně liché je tvrzení stěžovatele stran protiústavního odnětí možnosti osobního výkonu poslaneckého mandátu (čl. 26 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); zákaz imperativního mandátu, stejně jako ústavní příkaz osobního výkonu mandátu směřují především - jako výraz povinnosti - vůči poslanci, jemuž je takto - pokud jde o osobní výkon mandátu - přikázána účast na jednání sněmovny. Je proto již pojmově vyloučeno vykládati zmíněný příkaz jako povinnost sněmovny přizpůsobit režim svého jednání osobním podmínkám (okolnostem) poslance, ať by již povaha těchto podmínek byla jakákoli. Opačný výklad, jak jej podává stěžovatel, by vedl k důsledkům zcela absurdním, vyúsťujícím až do stejně absurdního potencionálního rozpadu sněmovního jednání, případně k jeho znemožnění vůbec. Za těchto okolností rozhodnutí sněmovny nezabývat se žádostí stěžovatele o umožnění odděleného hlasování (viz ad a) je proto třeba chápat jako výraz vůle suverénní zákonodárné moci, jejíž rozhodnutí (ve stěžovatelově věci) je v souladu nejen se zákonem (č. 90/1995 Sb. o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), ale i s ústavním pořádkem republiky.

Lze proto uzavřít, že všechny negativní důsledky, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje a ve vztahu ke své osobě, ať již jako občana či poslance rozvádí, nemají svůj základ v protiústavním uplatnění veřejné moci vůči němu, ale - jak již řečeno - výlučně v jeho občansky neukázněném postoji, k němuž se, zejména před obecným soudem I. stupně, uchýlil; tyto důsledky samy o sobě však protiústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí (postupu orgánů státní moci) založit nemohou, stejně jako nemohou protiústavností ohrozit volbu prezidenta republiky provedenou na společné schůzi obou komor Parlamentu České republiky dne 20. ledna 1998.

Takto vyložené důvody vedou posléze k jednoznačnému závěru, že všechna tvrzení stěžovatele, jak vpředu byla shrnuta, nemají oporu ani v zákoně, a tím méně pak v ústavním pořádku republiky, a že posuzovaným (tj. ústavní stížností napadeným) postupem orgánů veřejné moci, stěžovatel na svých ústavně zaručených základních právech očividně zkrácen nebyl.

Pokud pak jde o vlastní návrhové žádání ústavní stížnosti, dle něhož, pro tvrzení již vpředu zmíněná a pro již vyložené důvody Ústavním soudem odmítnutá, by měla být vyslovena neplatnost volby prezidenta republiky provedená na společné schůzi obou komor Parlamentu ČR dne 20. ledna 1998, bylo nutno vzít v úvahu, že výkon státní moci je v České republice v intencích klasické nauky ústavně uspořádán tak, že tato moc je rozčleněna a (orgány k tomu ústavně povolanými) je vykonávána ve vzájemně oddělených oblastech jako moc zákonodárná, výkonná a soudní (čl. 2 al. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); všechny tyto složky státní moci jsou od sebe nejen odděleny, ale nadto každá z nich je na ostatních zcela nezávislá a vzájemná jejich ingerence je ústavně přípustná toliko tehdy a tam, kde to ústavní pořádek republiky a především samotná ústava státu výslovně připouští; z tohoto základního ústavního principu také vychází taxativně stanovená pravomoc ingerence do zákonodárné moci z uvažovaného hlediska týká, je omezena toliko na přezkum zákonů (jejich jednotlivých ustanovení) především ve vztahu k ústavnímu pořádku republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) úst. zák. č. 1/1993 Sb.], když jednak co do volební jurisdikce tuto vztahuje toliko k přezkumu rozhodnutí ve věci ověření volby poslance (senátora), příp. k rozhodování o ztrátě volitelnosti poslance (senátora) či o neslučitelnosti výkonu jeho mandátu s jinou funkcí v Ústavou stanovených případech [čl. 87 odst. 1 písm. e), f) ve spojení s čl. 25 úst. zák. č. 1/1993 Sb.]. Vzhledem k tomu, že jde o Ústavou taxativně určenou pravomoc, nelze ani nejširším výkladem vztáhnout pravomoc Ústavního soudu k posuzování platnosti volby hlavy státu, která jako taková je zcela a výlučně svěřena moci zákonodárné (čl. 54 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a výsledek této volby, z důvodů již vyložených, ani ve vztahu k samotným členům této moci nemá ústavní (zákonné) znaky "jiného zásahu orgánu veřejné moci ", jak v opačném smyslu mylně dovozuje stěžovatel.

Ve světle této úvahy jeví se proto stěžovatelovo žádání jako součást návrhu ( § 34 odst. 1 al. 2 před středníkem zákona) ve svém celku jako návrh, k jehož projednání není Ústavnísoud příslušný; o takovém návrhu bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno ( § 43 odst. 1 písm. d) zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné ( § 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. října 1998JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru