Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 36/16 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
interpretace
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.36.16.1
Datum podání05.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a, § 241b odst.3, § 242 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 36/16 ze dne 23. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky UniCredit Leasing CZ, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, zastoupené Mgr. Radkem Majerčíkem, advokátem, sídlem Jagellonská 1329/6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 32 Cdo 2162/2015-154, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Erste Leasing, a. s., sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a pro porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku ze dne 8. 1. 2015 č. j. 6 Cmo 394/2014-94, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014 č. j. 31 Cm 194/2013-69, dle něhož žaloba podaná vedlejší účastnicí proti stěžovatelce na zaplacení částky 713 684 Kč je co do základu důvodná. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je vadné, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Navíc dovolání v případě námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno, nebylo podáno z dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť nebyla formulována žádná otázka procesního práva.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dovolací soud odmítl jí podané dovolání s tím, že nenaplnila jeho náležitosti, a namítla, že tyto náležitosti zákon neukládá, a dále vytkla dovolacímu soudu, že vůbec nepřihlédl k doplnění dovolání, s nímž byl seznámen, ačkoliv mu to zákon nezakazuje; v této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že doplnění dovolání nerozšiřovalo dovolací důvody ani neodstraňovalo vady podaného dovolání. Postup dovolacího soudu pak stěžovatelka označila za formalistický, spočívající v protiústavním výkladu zákona, a uzavřela, že pokud na jeho základě nedošlo k projednání její věci, došlo k porušení zákazu denegationis iustitiae. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud takto inklinuje k tzv. nenárokovému posuzování dovolání, kdy je na jeho uvážení, zda se jím bude zabývat či nikoliv.

4. Dále stěžovatelka uvedla, že podala dovolání v zákonné lhůtě, a to z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dle požadavků zákona v dovolání uvedla, že dovolání je přípustné, přičemž byl označen důvod přípustnosti - že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, v textu dovolání pak byly výslovně označeny právní věty napadeného rozhodnutí, jakož i jednotlivé otázky hmotného práva, ve kterých se dle jejího názoru soudy nižších stupňů odchýlily od rozhodovací praxe, a byl uveden rovněž důvod přípustnosti nikoliv citací celého zákonného ustanovení § 237 o. s. ř. V podaném dovolání tedy splnila předepsané náležitosti a následně z důvodu upřesnění právní argumentace podala doplnění dovolání, v němž odkázala na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu představující ustálenou rozhodovací praxi, kterou odvolací soud dle jejího názoru porušil (viz k tomu sub 10). Současně upozornila, že rozhodnutí odvolacího soudu de facto postrádá odůvodnění, kdy toliko popisuje ustanovení zákona a nevypořádává se s její argumentací, a proto je ústavně nekonformní.

5. Následně stěžovatelka připomněla, že dle názoru dovolacího soudu byla povinna přímo v dovolání uvést a označit konkrétní rozhodnutí tohoto soudu, tvořící ustálenou rozhodovací praxi, a že nelze přihlédnout k doplnění dovolání učiněného po uplynutí lhůty k podání dovolání. Svůj postup odůvodnil Nejvyšší soud odkazem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř., ovšem doplněním dovolání stěžovatelka neměnila vymezení důvodu dovolání ani rozsah, ve kterém dovolání podala, ale pouze doplnila odůvodnění přípustnosti dovolání označením konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, tvořících rozhodovací praxi, a precizovala právní argumentaci. Toto podání prý bylo způsobilé k tomu, aby se jím dovolací soud zabýval - pokud citované ustanovení výslovně stanovuje, že dovolatel nesmí měnit vymezený důvod a rozsah, nelze je extenzivně a v neprospěch dovolatelů vykládat tak, že po uplynutí lhůty není možné činit jakákoliv jiná podání. Jestliže dovolací soud k doplnění dovolání nepřihlédl, tento jeho postup nemá oporu v zákoně.

6. Konečně stěžovatelka namítla, že protiústavnost shledává v samotném požadavku na uvedení (v dovolání) konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých dovolatel spatřuje rozhodovací praxi soudu. Tento požadavek jde dle jejího názoru nad rámec náležitostí dovolání předepsaných zákonem. Ty jsou pro daný případ jednoznačně stanoveny § 237 o. s. ř., přičemž zde šlo o specifikaci příslušné právní otázky s uvedením toho, zda má dovolatel za to, že její posouzení je v rozporu s rozhodovací praxí. Nikde není uvedeno, že by dovolatel byl povinen vymezit konkrétní rozhodnutí, takovouto podmínku by totiž musel zákon výslovně specifikovat. Opačný výklad by poskytoval prostor pro arbitrární rozhodování, kdy by konkrétní soudce při posuzování důvodnosti dovolání rozhodoval, zda se dovolatel "trefil" do správného rozhodnutí dovolacího soudu, či nikoliv, navíc v případě, že by dovolatel shledal přípustnost dovolání v tom, že se příslušnou otázkou dovolací soud ještě nezabýval, je rozhodnutí "zda ano, či ne" pouze v rukou soudce, a je tak jen na něm, zda dovolání odmítne, přičemž zákonodárce se novelizací občanského soudního řádu, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., snažil docílit toho, aby dovolací soud jednotlivá dovolání skutečně projednával, a neodmítal je podle vlastního uvážení.

III.

Procesní podmínky řízení

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila za protiústavní požadavek dovolacího soudu na způsob, jakým je třeba v dovolání vymezit předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 1 ve spojení s § 237 o. s. ř. Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na své usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž se otázkou smyslu a účelu citovaných ustanovení, a potažmo otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Vycházeje ze závěrů tam uvedených, na které stěžovatelku pro stručnost odkazuje, Ústavní soud zjistil, že v dovolání ze dne 16. 4. 2015, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, stěžovatelka uvedla, že předpoklad přípustnosti spatřuje v tom, že "se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe". To však ve své podstatě představuje pouhou (a navíc nepřesnou) citaci jednoho ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelkou předestřené interpretaci citovaných ustanovení, dle které je takový postup dostačující, však přisvědčit nelze, neboť výsledek by se zjevně míjel se smyslem a účelem právní úpravy náležitostí dovolání. I kdyby Ústavní soud připustil existenci výkladových problémů (v tomto ohledu však zastává názor, že danou povinnost dovolatele lze vyvodit přímo z textu zákona), v době podání dovolání již existovala k této otázce dostatečně "návodná" judikatura Nejvyššího soudu, ze které mohla stěžovatelka, v dovolacím řízení (povinně) zastoupená kvalifikovanou osobou, vycházet. Stěžovatelčina argumentace, že daný požadavek dovolacího soudu otevírá prostor pro arbitrární rozhodování, kdy při důvodnosti dovolání tento soud bude posuzovat, zda se dovolatel "trefil" do správného rozhodnutí dovolacího soudu, je v souzené věci nepřiléhavá, neboť na takovém posouzení napadené rozhodnutí vůbec postaveno není. Podmínkou toho, aby dovolací soud mohl posuzovat nejprve otázku přípustnosti dovolání a následně otázku jeho důvodnosti, je řádně podané, tj. zákonem stanovené náležitostí obsahující dovolání. Poté při posuzování jeho (bez)vadnosti dovolací soud žádný prostor k uvážení nemá, resp. v projednávané věci neměl. V tomto ohledu Ústavní soud jen podotýká, že dovolací soud má možnost uvážení prakticky pouze v případě čtvrtého předpokladu přípustnosti dovolání, tedy že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že dovolací soud nepřihlédl k jejímu doplnění dovolání, přičemž v této souvislosti namítla nesprávnou interpretaci ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. z jeho strany. Nezmínila však, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal rovněž na ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř., dle něhož dovolání, které neobsahuje údaj (mj.) o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na jedné straně tvrdila, že doplnění dovolání "neodstraňovalo vady podaného dovolání", na straně druhé uvedla, že takto "pouze doplnil[a] odůvodnění přípustnosti dovolání označením konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu", nicméně již z toho plyne, že zde obecně nejde o otázku, zda lze dovolání doplňovat i po lhůtě k podání dovolání, resp. zda dovolací soud může (nějakým způsobem) k takovému doplnění přihlížet, ale zda lze eventuální nedostatek dovolání, spočívající v nikoliv řádném vymezení předpokladů přípustnosti, zhojit i po uplynutí zmíněné lhůty. A takovému postupu výslovně brání výše uvedené ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. Jestliže dovolání ze dne 16. 4. 2015 postrádalo danou náležitost, a v tomto ohledu Ústavní soud závěr dovolacího soudu ústavně nekonformním neshledal (sub 9), pak bylo možné toto pochybení napravit pouze v zákonem stanovené lhůtě, což stěžovatelka neučinila. Ani v tomto bodě Ústavní soud nemá, co by mohl dovolacímu soudu vytknout.

11. Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou, že postup Nejvyššího soudu byl projevem tzv. přepjatého formalizmu, když to byla naopak ona, kdo se nedržel "stanoveného postupu", když se na uvedený soud obracela, a sama tak způsobila, že jí uplatněný mimořádný opravný prostředek nemohl být tímto soudem (eventuálně) věcně projednán. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru