Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 36/02Usnesení ÚS ze dne 05.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.36.02
Datum podání21.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 40


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 36/02 ze dne 5. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným J. H., zast. prof. JUDr. A. G., Csc., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 42/01, ze dne 27. 9. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, ze dne 7. 2. 2000,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavní soudu obdržel dne 21. 1. 2002 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 42/01, ze dne 27. 9. 2001 a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, ze dne 7. 2. 2000. To s tím, že jejich vydání i postupem, který tomu předcházel byla zasažena jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody obsažená v čl. 1, č. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva) a také v čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, ze dne 7. 2. 2000 (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a to dílem dokonaným, dílem ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. e) tr. zák. k pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že spolu s dalšími osobami (i odsouzenými K. a K.) dne 18. 6. 1997 mezi Kutnou Horou a Kolínem přinutili zastavit nákladní auto převážející cigarety, jeho řidiče zranili a z místa odvezli, zmocnili se převáženého nákladu cigaret a způsobili tak škodu ve výši 8.223.990,- Kč, jakož i další škodu poškozením motoru vozidla přepravujícího náklad ve výši 56.000,- Kč. Dále zapůjčili osobní auto pro dosud nezjištěné osoby, které se pokusili dne 8. 10. 1997 násilím na řidiči nákladního vozu zmocnit nákladu jím převážených cigaret, což se jim pro odpor řidiče nepodařilo, přičemž navrhovatel (i ods. K.) věděli k čemu bude zapůjčené auto použito. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že stěžejním důkazem v dané věci je výpověď svědka V.H., která vylučuje obhajobu navrhovatele, podpůrně poukázal i na seznam hovorů uskutečněných kritického dne (18. 6. 1997) z mobilního telefonu poskytnutý firmou Eurotel Praha, s.r.o. kdy dospěl k závěru, že zmíněný seznam je možné použít jako listinný důkaz, když tedy nejde o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, který je upraven v § 88 trestního řádu (dále jen tr.ř.). Označený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. to 35/2000, ze dne 22. 6. 2000, zamítl podle § 256 tr.ř. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud zajistil v dané věci dostatečně důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí, když užité důkazy byly opatřeny procesním způsobem, který respektuje zákon (trestní řád) a to jak co do výpovědí klíčového svědka H., tak co do odvolání se na seznam hovorů z mobilních telefonů. Proti označenému usnesení podal navrhovatel včas ústavní stížnost v jejímž rámci poukázal na nezákonné získání vedeného seznamu hovorů z mobilního telefonu, který měl mít v kritické době k dispozici i navrhovatel. Ústavní soud následně v uvedené věci rozhodl nálezem pod sp. zn. II. ÚS 502/2000 tak, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 2 To 35/2000) v části týkající se navrhovatele zrušil s tím, že postupem obecných soudů nebylo napraveno pochybení založené již v přípravném řízení či dokonce před ním. To spočívalo v nezákonném a nakonec i v protiústavním postupu při pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu, když nebyla respektována povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat přiměřeně podle § 88 tr.ř., resp. podle § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Polici ČR, ve znění pozdějších předpisů. Uzavřel, že k nezákonně získanému důkazu nelze přihlížet a jeho zařazení do spisu a nakonec i jeho provedení je ústavně nepřípustné, kdy v dané věci došlo k porušení navrhovatelova základního práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) z hlediska čl. 36 Listiny. Po označeném kasačním nálezu Ústavního soudu ve věci znovu jednal Vrchní soud v Praze, který usnesením, sp. zn. 2 To 42/01, ze dne 27. 9. 2001, podle § 256 tr.ř. odvolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, ze dne 7. 2. 2000, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, zabýval se postupem řízení, které jejich vydání předcházelo a při přezkoumání správnosti skutkových zjištění nepřihlížel k nezákonně získanému důkazu monitoringem telefonního provozu (s odkazem na již označený nález Ústavního soudu). Porušení procesních předpisů při výslechu svědka H. odmítl s poukazem na obsah spisového materiálu ze kterého plyne, že výslech svědka byl prováděn nepochybně po sdělení obvinění navrhovateli, který byl zastupován obhájkyní, kterou si zvolil. Předmětný výslech však nebyl konán bez jejího vědomí či dokonce proti její vůli, když ta neoznámila (§ 165 odst. 2 tr.ř.) svou vůli účastnit se příslušných vyšetřovacích úkonů (tak i výslechu svědka). Odkázal v tomto směru i na odůvodnění označeného nálezu Ústavního soudu, který v tomto směru z hlediska námitek obsažených v ústavní stížnosti, porušení základních práv navrhovatele neshledal. Vrchní soud v Praze v další části odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že soud nalézací v napadeném rozsudku přesvědčivě vyložil a zdůvodnil proč ve svých skutkových zjištěních (stran obou útoků) vycházel z výpovědí svědka V. H., když provedl zevrubný rozbor a vyhodnocení výpovědí každého z obžalovaných, přesvědčivě vyvrátil jejich obhajobu, a to i bez ohledu na důkaz monitoringem telefonního provozu. Odvolací soud dodal, že ani absence tohoto důkazu (který byl pouze nepřímým a podpůrným), nevytvořila mezeru v provedeném dokazování, nezpochybnila správnost hodnocení ostatních důkazů a nevyvolala ani pochybnosti o správnosti dalších skutkových zjištění.

V podaném návrhu stěžovatel poukázal především na již zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 502/2000 a s tím související rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 536/2000 (ohledně ods. K.), když těmito rozhodnutími bylo konstatováno protiústavní užití důkazů v jeho věci (monitoring telefonního provozu). Má za to, že v dané věci šlo o jeden z klíčových důkazů, jehož použitelnost je tak vyloučena, což zásadně mění důkazní situaci. K danému stavu však odvolací soud dle názoru navrhovatele nepřihlédl s tím, že ač výslovně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí, že k takovým důkazům nelze přihlížet, ve stručnosti na ně bere zřetel a podporuje tím výpověď svědka H. V uvedených souvislostech tak navrhovatel poukázal na to, že jediným důkazem o účasti navrhovatele na popsané trestné činnosti je nepřesvědčivá výpověď svědka H., když má za to, že nevěrohodnou je i sama osoba svědka. Nevěrohodnost jeho osoby i učiněných svědeckých výpovědí navrhovatel spatřuje v tom, že svědek byl slyšen v přípravném řízení pouze jednou, před soudem vypovídal nekonzistentně, kdy soud musel předčítat jeho výpověď z přípravného řízení na kterou se svědek posléze odvolal. Má za to, že z výpovědí svědka H. může vzniknout i podezření, že se právě svým jednáním a výpověďmi snaží odvrátit podezření od své osoby a kompromituje jiného. Navrhovatel poukázal i na výpověď svědka Š. i změnu výpovědi spoluodsouzeného K., který v rámci svého doznání označil právě svědka H. za hlavního pachatele posuzované trestné činnosti. V uvedeném postupu obou obecných soudů tak spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), dále porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, když je zřejmé, že dopředu prezentovaly vinu navrhovatele čl. 89 odst. 2 ústavy (nerespektování nálezu Ústavního soudu), čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť byl zbaven svobody nezákonným způsobem, čl. 37 odst. 3 čl. 40 odst. 3 Listiny (nepřipuštění provedení navrhovaných důkazů a takto jejich opominutí), když v návaznosti na to byl porušen i čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1, 2 Paktu. Z označených důvodů pak navrhnul, aby Ústavní soud zrušil označená rozhodnutí obecných soudů obou stupňů a odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze do doby právní moci rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, když výkon rozsudku krajského soudu by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k podanému návrhu uvedl, že při svém rozhodování nepřihlížel k důkazu, který jako nepoužitelný (nezákonný) označil ve svém rozhodnutí Ústavní soud (monitoring telefonního provozu) s tím, že skutková zjištění nalézacího soudu o vině navrhovatele mají dostatečnou oporu v zákonně provedených a procesně relevantních důkazech s důrazem na důkaz zásadního významu, kterým jsou výpovědi svědka H., přičemž ty nebyly nijak zpochybněny. Uzavřel, že pochybení shledané Ústavním soudem z hlediska vyhodnocení všech důkazů provedených soudem nalézacím nemohlo ovlivnit věcnou správnost přijatého rozhodnutí s tím, že odvolací soud nerozhodoval ve věci sám, ale znovu z uvedeného pohledu pouze přezkoumával správnost skutkových a právních zjištění nalézacího soudu.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 25. 2. 2002 svého postavení vedlejšího účastníka v dané věci vzdalo (§ 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Vycházeje ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99 a zejména i důvodů uvedených v napadených rozhodnutích obecných soudů, stejně jako z argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především nutno připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,. když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy postupují ve svém činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu totiž není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. To za předpokladu, že neshledal extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další). Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci, samozřejmě z pohledu již řečeného. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nebočil v konkrétním případě z ústavních mezi a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva či svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Za daného stavu vybudovaly obecné soudy svá rozhodnutí především na výpovědích svědka H., když ty byly provedeny v souladu se zákonem a tedy příslušným procesním předpisem, kterým je trestní řád. Jeho výpověď z přípravného řízení je obsáhlá, podrobná a spolu s výpovědí před soudem popisuje dostatečně označenou trestnou činnost, a to i ve vztahu k osobě navrhovatele. Úvahy o nevěrohodnosti tohoto svědka či nevěrohodnosti jeho výpovědí nemají racionální jádro a zůstávají tak pouze v podobě nepodložených spekulací. Obecné soudy se zabývaly i výpovědi svědka Š. a spoluodsouzeného K. a vysvětlily také svůj postoj k nim se závěry z nich plynoucí, které se jeví jako přiléhavé. Odvolací soud potom v odůvodnění svého rozhodnutí vzal v úvahu shora uvedené rozhodnutí

Ústavního soudu (monitoring telefonního provozu)m výslovně uvedl, že k důkazům takto vytvořeným nepřihlížel a nelze ani dovodit, že se o dokazování v tomto směru opřel, když vycházel z jiných důkazů vykonaných soudem nalézacím. Z pohledu již řečeného v dané věci Ústavní soud neshledal právě onen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy zjišťujícími skutkový stav a mezi právními závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, když ty také vysvětlily proč některé důkazy neprovedly. Lze uzavřít, že v souhrnu oba obecné soudy, (kdy soud odvolací respektuje nález soudu Ústavního a vysvětlil svůj postup), se při posuzování předmětné věci držely kautel plynoucích z trestního řádu a respektovaly také příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základního práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) a takto ani k zasažení navrhovatelem označených jeho základních práv a svobod vymezených Ústavou, Listinou či mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Pro závěry, ke kterým Ústavní soud v dané věci dospěl přirozeně ani nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2002

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru