Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3599/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3599.20.1
Datum podání29.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

372/2001 Sb.

72/1994 Sb., § 15

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3599/20 ze dne 9. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 170/2019-214 ze dne 17. září 2020, takto:

Ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Společenství vlastníků jednotek X se po stěžovateli domáhalo zaplacení částky 33 382 Kč s příslušenstvím jako nedoplatků z ročních vyúčtování z let 2009, 2010 a 2011. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 39 Cm 117/2013-187 ze dne 26. 3. 2019 žalobu zamítl, neboť žalobce neprokázal, že by o platebních povinnostech ve vztahu k měsíčním příspěvkům na správu domu a pozemku a ve vztahu k zálohám na služby spojené s užíváním jednotek žalovaného bylo řádně rozhodnuto shromážděním žalobce.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí částečně změnil tak, že žalobě vyhověl co do částky 10 656 Kč. Odvolací soud poukázal na vztah mezi zálohami a ročním vyúčtováním s tím, že stěžovateli byla doručena roční vyúčtování, jejichž nedoplatků se žalobce domáhá, přičemž okolnosti týkající se předepsání měsíčních plateb stěžovateli nejsou pro věc podstatné. Potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve zbývající části vrchní soud vysvětlil promlčením nároku.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vyúčtování za roky 2009, 2010 a 2011 reklamoval, řádné vyúčtování ale nedostal, přičemž výše záloh za předmětné roky nebyla odsouhlasena. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že názor vrchního soudu, podle kterého nemá reklamace vliv na správnost vyúčtování, je chybný. Navíc je v částce, kterou je povinen zaplatit, částka 729 Kč "za neoprávněnou dlouhodobou zálohu, která se v roce 2011 ztratila neznámo kam". Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud pouze formálně doplnil dokazování, další důležité důkazy neprovedl a vyšel ze skutkových zjištění městského soudu, a neměl tak údajně "z právního hlediska" možnost rozhodnutí městského soudu změnit, neboť odvolací soud měl na věc pouze jiný právní názor.

Podle stěžovatele se napadené rozhodnutí ocitá v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, s "obecně sdílenými zásadami spravedlnosti" i s rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 39 Cm 117/2013-187 ze dne 26. 3. 2019.

Stěžovatel konečně spatřuje porušení svých práv v délce řízení, neboť spor trval více jak osm let.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Podobně koneckonců k bagatelním sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V posuzované věci vrchní soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit částku 10 656 Kč s příslušenstvím, tedy částku bagatelní, v kterémžto případě by pochybení vrchního soudu muselo být skutečně extrémní, aby představovalo zásah do základních práv stěžovatele, který by vyžadoval kasační intervenci Ústavního soudu. Takové pochybení nicméně Ústavní soud neshledal.

Vrchní soud řádně vysvětlil, proč nepovažoval za významné okolnosti, které vedly nalézací soud k zamítnutí žaloby, přičemž mu z procesního hlediska nic nebránilo, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil (§ 220 občanského soudního řádu). Není zcela zřejmé, v jakém "právním hledisku" stěžovatel spatřuje překážku pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem. Stejně tak není zřejmý význam námitky, že se rozsudek odvolacího soudu ocitl v extrémním rozporu s rozsudkem nalézacího soudu, neboť to je u měnících a rušících rozhodnutí odvolacích soudů v jistém smyslu pochopitelné.

Jde-li o odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, tak v nich nebyla řešena otázka vlivu reklamace na řádnost vyúčtování, nýbrž otázka podmínky řádnosti vyúčtování pro jeho splatnost. Vrchní soud přitom dospěl k závěru, že vyúčtování služeb byla řádná a lze z nich zjistit, zda požadované nedoplatky odpovídají spotřebě stěžovatele, případně způsobu výpočtu této spotřeby, přičemž se vyjádřil i k příspěvku do fondu oprav (dlouhodobé záloze).

Stěžovatel zmiňuje, že vrchní soud neprovedl některé důkazy, z ústavní stížnosti ale neplyne, že tyto důkazy stěžovatel navrhoval, nadto jde o důkazy prokazující skutečnosti, které - jak je stěžovatel popisuje - by neměly na napadené rozhodnutí vliv.

Pokud jde o délku řízení, Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí obecných soudů toto případné pochybení napravit či kompenzovat nemůže. K tomu slouží jiné právní nástroje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2021

´

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru