Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3595/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3595.14.1
Datum podání14.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 137, § 216, § 210


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3595/14 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Marianem Štetinou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 962/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 7 To 108/2014 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 7 T 169/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. l písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, odsoudil jej podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu podle § 82 odst. l tr. zákoníku čtyř roků, a podle § 67 odst. l tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku též k peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 200 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 69 odst. l tr. zákoníku v délce šesti měsíců.

Krajský soud v Brně usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho obhájci nebylo umožněno zúčastnit se provádění důkazů ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 147/2012, ačkoli tyto důkazy následně byly použity proti němu; tím obecné soudy nesprávně převzaly skutkové závěry, dosažené v jiném řízení. Dále stěžovatel oponuje skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině; výhrady uplatňuje proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, resp. že nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů (vyhotovením znaleckého posudku ke zjištění skutečné škody na vozidle a ohledáním předmětného vozidla), a soud prvního stupně procesně neregulérně použil úřední záznamy získané před zahájením jeho trestního stíhání. Krom toho, závěry obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku soudu prvního stupně se liší od jeho předchozích rozsudků vydaných v daném řízení, aniž by byly provedeny důkazy nové. Podle stěžovatele ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že věděl o původu odcizeného vozidla, resp. falešných dokumentech. Stěžovatel pak dovozuje, že ze zjištěných okolností nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž jej soudy uznaly vinným, a v souvislosti s otázkou hodnoty vozidla vytkl i porušení ustanovení § 137 až § 138 tr. zákoníku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Není důvod upírat validitu konstatování Nejvyššího soudu, podle nějž výrok o vině soudy založily na důkazech, které v celém rozsahu provedly v řízení vedeném proti stěžovateli, zatímco zjištění učiněná v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 12 T 147/2012 měly v jeho věci pouze marginální význam. Obdobný úsudek lze vztáhnout rovněž ke stěžovatelem vzpomínaným úředním záznamům.

Obecné soudy se na argumentované bázi vypořádaly též se stěžovatelovou obhajobou ohledně fingování kupní smlouvy zastírající původ vozidla, jakož i záměrného vyvolání, resp. předstírání pojistné události, k čemuž byl stěžovatel - podle jejich závěrů - motivován nejen majetkovým prospěchem ve formě neoprávněného pojistného plnění, ale i snahou zbavit se kompromitujícího vozidla nelegálního původu.

Doplnění dokazování obecné soudy považovaly za nadbytečné, a proto odpovídající důkazní návrhy zamítly; ohledně namítaného určení ceny vozidla bez znaleckého posudku, soudy v souladu s ustanovením § 137 tr. zákoníku vycházely z tzv. obvyklé ceny, kterou zjistily z vyjádření České pojišťovny, a.s.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa očividně.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru