Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3590/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3590.18.1
Datum podání02.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3590/18 ze dne 4. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Stuparičové, zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2018 č. j. 55 Co 23/2017-963, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Josefa Krejčího a Vladimíry Štěpové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 96 Ústavy. Dále tímto rozhodnutím mělo být porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí se podává, že městský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že: "I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 1 633 157,90 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právního zástupce. [...] II. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náklady výši 39 603 Kč na účet soudu prvního stupně a 1 400 Kč na účet u odvolacího soudu, obé do tří dnů od právní moci usnesení." Rozhodl tak v návaznosti na předchozí návrh žalobců - nyní vedlejších účastníků - na vypořádání spoluvlastnictví (čemuž se stěžovatelka bránila), když přitom byl vázán předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu s tím, že v dané věci je přiléhavé rozhodnout o náhradě nákladů na základě kritéria úspěchu ve věci.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti s použitím kritéria úspěchu ve věci pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nesouhlasí, když mimo jiné zdůrazňuje, že ve svém důsledku musela vedlejším účastníkům na náhradě nákladů vrátit nezanedbatelnou část toho, co od nich obdržela na svůj vypořádací podíl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou výklady právních norem, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že problematikou náhrady nákladů řízení se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při jejím posuzování postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí nemá.

8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje následující dílčí skutečnosti a závěry.

9. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud uvádí, že tato je sice na první pohled obsáhlá a budí dojem propracovanosti, ale mnohdy jde jen o kompilaci stěžovatelce vyhovujících částí rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k otázce náhrady nákladů řízení a k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nadto je stěžovatelka v práci s judikaturou mnohdy značně nekorektní, kdy například za názor Ústavního soudu vydává závěr, který je samotným Ústavním soudem ve větě, která bezprostředně navazuje na stěžovatelkou vytvořenou citaci, hodnocen negativně [srov. k tomu v ústavní stížnosti poznámku pod čarou č. 9 a tam uvedenou citaci z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481)].

10. Městský soud přitom v ústavní stížností napadeném usnesení řádně vysvětlil, jakými všemi procesními postupy se stěžovatelka snažila vypořádání spoluvlastnictví (respektive přikázání jejího podílu vedlejším účastníkům za náhradu) zabránit, když na tuto relevantní část odůvodnění stěžovatelka ústavní stížností dostatečně nereaguje, respektive odkazuje na svá vyjádření z roku 2017, přičemž sama zmiňuje v souladu s daným řízením již rok 2008. Odtud tedy podle Ústavního soudu vychází přiměřená úvaha městského soudu, že stěžovatelku v dané věci pro účely otázky náhrady nákladů nutno hodnotit jako procesně neúspěšnou. Nadto během takto dlouhého řízení hodnota vypořádávaného majetku značně vzrostla, proto městský soud vycházel - jak sám přesvědčivě vysvětlil - z hodnoty dané znaleckým posudkem ke konci řízení, nikoliv k jeho počátku (ostatně sama stěžovatelka měla zájem na tom, aby jí vyplacený podíl byl co největší, proto i náhrada nákladů řízení musela být odvozena od hodnoty vypořádávané věci v době konečného rozhodování soudu.

11. Judikatura Ústavního soudu přitom nikdy apriorně nevylučovala, aby ve věcech označovaných jako iudicium duplex nemohlo být při rozhodování o náhradě nákladů řízení použito kritérium úspěchu ve věci - nic takového neplyne ze stěžovatelkou odkazovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1636/07 ze dne 1. 8. 2007 a už vůbec ze shora zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11.

12. Konečně Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky v tom, že výše náhrady nákladů byla ve věci určena podle tzv. advokátního tarifu, a nikoliv podle tzv. přísudkové vyhlášky [srov. k tomu například nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)]. Ústavní soud totiž v zamítavém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018, odkazovaném opět samotnou stěžovatelkou, zdůrazňuje, že ne v každém řízení, v jehož průběhu byla přísudková vyhláška zrušena a výše náhrady nákladů řízení byla následně určena podle advokátního tarifu, je možno "automaticky" z tohoto vývoje aplikační praxe dovozovat porušení legitimního očekávání účastníka řízení, který byl nakonec k náhradě nákladů řízení povinen. Tak je tomu i v případě stěžovatelky. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak - ač sama na druhou stranu uvádí, že jí byla známa relevantní judikatura (srov. str. 11 ústavní stížnosti) - na tuto změnu v rámci postupu řízení reagovala. Naopak v období před zrušením přísudkové vyhlášky je možno i jen z dokumentů přiložených samotnou stěžovatelkou k ústavní stížnosti dovodit, že se chovala procesně neodpovědně. Za takové situace však není spravedlivé, aby byla soudy poskytnuta ochrana jejímu legitimnímu očekávání, což by ve svém důsledku znamenalo jen ztrátu na nákladech řízení pro vedlejší účastníky.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru