Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 359/96Nález ÚS ze dne 10.07.1997K nepřípustnosti dovolávat se ústavní ochrany svobody projevu. K trestnosti. K vyčerpání procesních prostředků ochrany práv.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříknáhrada
sdělovací prostředky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/8 SbNU 367
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.359.96
Datum podání23.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 17 odst.4, čl. 15, čl. 17 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997

N 95/8 SbNU 367

K nepřípustnosti dovolávat se ústavní ochrany svobody projevu. K trestnosti. K vyčerpání procesních prostředků ochrany práv.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti

J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, na ochranu osobnosti

a práva na informace, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která co do formálních podmínek odpovídala

zákonu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák.

č. 182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů

(Městského soudu v Praze ze dne 13. září 1995, sp. zn. 32

C 129/93 a rozsudek vrchního soudu tamtéž ze dne 26. září 1996,

sp. zn. 1 Co 479/95) a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecné soudy

jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní

práva na svobodu myšlení (čl. 15 Listiny základních práv a svobod)

a na svobodu projevu (čl. 17 dtto); porušení těchto ústavně

zaručených základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné

soudy I. a II. stupně v řízení o ochranu osobnosti (vedlejšího

účastníka) dospěly shodně k závěru, že novinovými články

uveřejněnými ve stěžovatelem vydávaných novinách Český deník

(články ze dne 9. dubna, 19. dubna a 25. června 1993) ohrozil

vedlejšího účastníka v jeho osobnosti a občanské cti (§ 11 o. z.)

a v důsledku toho zavázaly stěžovatele proplatit vedlejšímu

účastníkovi náhradu nemajetkové újmy (§ 13 odst. 2 o. z.,

v současně platném znění) ve výši 100 000 Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil - stručně

shrnuto - že vpředu označené novinové články byly výrazem

oprávněné kritiky jednání vedlejšího účastníka, který v redakci

svých novin Pražský Večerník v rozporu se zákonem (zák. č. 1/1991

Sb.) zaměstnával redaktory nikoli v zaměstnaneckém

(pracovněprávním) poměru, ale jako "podnikatele na základě

obchodních smluv, a že tak český stát poškodil na daňových

a jiných odvodech"; maje současně za to, že obecné soudy založily

svá rozhodnutí na skutkových zjištěních, která jsou "v zásadním

nesouladu s provedenými důkazy", stěžovatel navrhl, aby Ústavní

soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (rozsudky jak

vpředu jsou označeny) jako odporující jak Listině základních práv

a svobod, tak Ústavě (čl. 40 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), zrušil.

Účastníci tohoto řízení (Městský soud v Praze a vrchní soud

tamtéž) vyjádřením předsedů senátů, z nichž napadená rozhodnutí

vzešla (§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), vývody ústavní

stížnosti odmítli, odkázali na jejich odůvodnění a shodně navrhli,

aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník vyvracel vývody ústavní stížnosti,

zdůraznil věcnou správnost napadených rozhodnutí a s poukazem na

to, že i kritika jakéhokoli jednání nesmí vykročit z mezí daných

ochranou (jiných) ústavně zaručených základních práv kritizovaných

osob, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podle odůvodnění rozsudků obecných soudů I. a II. stupně

těžiště věci spočívá v posouzení stěžovatelem publikovaných

tvrzení, že

a) vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalobce)

"za 14 měsíců od ledna 1992 okradl náš stát (tedy nás všechny)

pomocí daňových podvodů o částku téměř čtyř milionů korun" (Český

deník dne 9. 4. 1993);

b) v článku "Zásluhy nemusí být oceněny" (Český deník dne

19. 4. 1993) je vedlejší účastník označován za podvodníka a

c) "Lidová demokracie a Večerník Praha jsou zatím v českých

rukou... v rukou člověka s kriminální minulostí i přítomností - F.

S. (tj. vedlejšího účastníka) a že "po třech měsících od

(stěžovatelova) trestního oznámení ve věci daňových úniků tohoto

pána podnikatele ve výši téměř čtyř milionů korun..." (Český deník

- Český tisk před rozhodnutím? ze dne 25. 6. 1993).

Tato tvrzení obecné soudy obou stupňů na základě skutkových

zjištění (plynoucích z důkazů provedených soudem I. stupně)

posoudily shodně tak, že stěžovatel, který stran jejich

pravdivosti neunesl důkazní břemeno, jimi zasáhl vedlejšího

účastníka v jeho právech, jejichž ochrana je dána ustanoveními

občanského zákoníku (§ 11); v řízeních před obecnými soudy

stěžovatel totiž "neprokázal, že žalobce (tj. v tomto řízení

vedlejší účastník) je daňový podvodník (velkopodvodník), který

stát připravil o čtyři miliony korun, ani že je kriminálník",

neboť "žalobce má čistý výpis z trestního rejstříku a není proti

němu vedeno trestní stíhání - ani pro krácení daně, ani pro jiný

trestný čin" (obecný soud I. stupně), takže citované výroky nemají

charakter oprávněné kritiky, která by byla "přípustná, tj.

oprávněná" tehdy, kdyby byla "přiměřená co do obsahu a formy"

a kdyby vycházela "z pravdivých výchozích podkladů a nevybočovala

by z hranic nutných k dosažení svého účelu" (odvolací soud).

Protože inkriminované výroky, jak byly citovány, byly

stěžovatelem publikovány v periodiku s celostátní působností,

dospěly obecné soudy ke shodnému závěru, že "z objektivního

pohledu jde o citelný zásah do osobnosti žalobce... a že jeho

vážnost a profesní čest tak byla snížena ve značné míře", a proto

dovodily naplnění podmínek pro přiznání náhrady nemajetkové újmy

v penězích (§ 13 odst. 2 o. z.), kterou stanovily ve výši 300 000

Kč (soud I. stupně), resp. 100 000 Kč (odvolací soud); změnu

v náhradovém výroku odůvodnil odvolací soud poukazem na to, že

vedlejší účastník "zaměstnáváním" různých pracovníků zkrátil ve

smyslu zák. č. 54/1956 Sb. odvody na nemocenském pojištění a to ve

výši nejméně 200 000 Kč.

Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu (zn.

32 C 129/93 Městského soudu v Praze) vyplynulo, že stěžovatel ve

svém odvolání do rozsudku soudu I. stupně (č. l. 60 až 64 spisu o.

s.) tomuto soudu vytýkal pochybení výlučně v oblasti právního

posouzení inkriminovaných výroků, když dovozoval - ostatně zcela

shodně s obsahem své ústavní stížnosti - že ony výroky jsou

- stručně řečeno - výrazem "přiměřené kritiky jednání" vedlejšího

účastníka, v němž stěžovatel spatřoval (a spatřuje dosud) trestný

čin; na rozdíl od vývodů ústavní stížnosti nesměřovaly tedy

námitky stěžovatele vůči skutkovým zjištěním tak, jak k nim obecný

soud I. stupně ve svém rozhodnutí dospěl, netvrdil, že by tato

skutková zjištění "byla v zásadním nesouladu s provedenými důkazy"

a nedomáhal se provedení důkazů dalších či - pokud jde o vlastní

jeho odvolací návrh - jiného rozhodnutí než změny napadeného

rozsudku v meritu věci (zamítnutí žaloby).

Je tedy zjevné, že

naznačené námitky jsou konstruovány a (v řízení o ústavní

stížnosti) uplatněny ex post, aniž by se jimi stěžovatel bránil

již v řádném opravném řízení; takovýto postup však podle

přesvědčení Ústavního soudu není přípustný.

Zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) jako zákonnou

podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí

stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon

k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zák.); ratio

legis tohoto ustavení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla

(pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do

jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také

- ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu

před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení

posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny.

Ostatně v posuzované věci je výtka stěžovatele co do vad ve

skutkových zjištěních lichá; podle obsahu spisu založily obecné

soudy svá skutková zjištění mimo jiné na úředních zprávách

(Městského státního zastupitelství v Praze, Policie ČR - Úřadu

vyšetřování hl. m. Prahy apod.) nehledě již ani k tomu, že

zjištěnému protiprávnímu jednání vedlejšího účastníka (zkrácení

odvodu nemocenského pojištění) dal obecný soud II. stupně přiznání

výraz ve snížení náhrady nemajetkové újmy. Nadto nelze

přehlédnout, že tvrzená neúplnost skutkových zjištění je i ústavní

stížností zmiňována jen ve velmi obecné a víceméně neurčité

poloze, aniž by bylo dostatečně patrno, proč by ku příkladu měly

být opakovány "výslechy svědků navržených před soudem I. stupně"

případně co by z takto doplněného dokazování mělo být (nově)

zjištěno .

Neobstojí proto tvrzení stěžovatele, že by řízení před

obecnými soudy bylo zatíženo procesními vadami, jejichž důsledkem

by byla nesprávná (neúplná či rozporná) skutková zjištění.

Obdobně je tomu i co do právních závěrů, k nimž ve svých

rozhodnutích dospěly obecné soudy; tak především z jejich

rozhodovacích důvodů (odůvodnění rozhodnutí) nikterak nevyplývá,

že by tato rozhodnutí byla založena na "presumpci neviny", jak

v obšírném výkladu tvrdí stěžovatel ve zřejmé snaze udržet svou

konstrukci, dle níž je posuzované jednání (vedlejšího účastníka)

"hodnotitelné jako podvod, neboť se jej (vedlejší účastník)

dopustil s úmyslem zkrátit své daňové a poplatkové povinnosti...",

případně, že se jím "dopustil též nekalé soutěže, neboť porušil

rovnost postavení podnikatelů před zákonem, zejména jejich rovnost

v daňových a poplatkových povinnostech".

Bez ohledu na to, že v citáty naznačených vývodech stěžovatel

v ústavní stížnosti svérázným způsobem zachází s některými znaky

skutkových podstat především trestných činů, je zřejmé, že v nich

zcela přehlíží, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký,

nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány

k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993

Sb., čl. 39 Listiny základních práv a svobod); případný nesouhlas

s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je

přirozeně zcela nerozhodný a z hlediska materie posuzované v tomto

řízení nemůže ani založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za

(neoprávněný) zásah do zákonem chráněných hodnot jiných subjektů.

Inkriminované výroky stěžovatele, jak jím byly publikovány

tiskem, posoudily obecné soudy - stručně shrnuto - jako nepravdivé

a zasahující protiprávním způsobem do osobnostní sféry vedlejšího

účastníka, tj. jako natolik difamující (§ 13 odst. 2 o. z.), že

v jejich výrazech (daňový podvodník, okradl stát, člověk

s kriminální přítomností apod.) byly shledány zákonné podmínky pro

přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a neztotožnily se tak

s tvrzením stěžovatele, že by je bylo možno označit za výraz

oprávněné kritiky (protiprávního) jednání vedlejšího účastníka;

protože obecné soudy - zejména odvolací soud - své skutkové

i právní závěry v souladu se zákonem dostatečným způsobem vyložily

(§ 157 odst. 2 o. s. ř.); neshledal Ústavní soud dostatek důvodů,

aby na těchto závěrech cokoli změnil.

Ve svých tvrzeních v ústavní stížnosti má stěžovatel zřejmě

za to, že ústavně zaručené svobody plynoucí z Listiny základních

práv a svobod (čl. 15 a 17) jsou zcela neohraničené a tudíž

v tomto slova smyslu absolutní a dále, že nejsou nikterak vázány

formou, jíž se navenek projevují; téze stěžovatele, že - ve vztahu

k ústavně zaručené svobodě projevu a právu vyjadřovat své názory

(čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod) - "myšlenka

a názor člověka mohou být svobodné pouze za předpokladu, že

nebudou nikým a ničím regulovány" je očividně mylná. V daných

souvislostech totiž svoboda (projevu a vyjádření vlastních názorů)

nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní

při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým

zásadám a pravidlům právní interpretace; inkriminované výroky

publikované stěžovatelem tiskem v jeho komentářích (článcích jak

dříve byly označeny) z převážné míry nemají skutkově informační

hodnotu a pokud ano (..."upozornil jsem na jeho nejnovější podvod:

za 14 měsíců okradl (vedlejší účastník)... náš stát pomocí

daňových podvodů o částku téměř čtyř milionů korun"), ukázaly se

tyto informace v řízení před obecnými soudy jako nepravdivé,

zatímco ve zbytku jde již jen o (nadsazeně) emocionální soudy

(člověk s kriminální .... přítomností, daňový podvodník apod.),

aniž by však pro ně bylo lze shledat přiměřený podklad ve

skutkovém základu posuzované věci.

Nikoli tedy kritika, že (vedlejší účastník) "porušoval zákon

o zaměstnanosti a tím ukrátil státní rozpočet", ale způsob

interpretace tvrzených faktů je, a to bez ohledu na to, zda

a případně s jakým výsledkem (vůči vedlejšímu účastníku) proběhlo

trestní stíhání (a i v řízení před obecnými soudy byl), "předmětem

sporu".

Bylo již řečeno, že ústavně zaručené svobody, jichž se

stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, jako ústavněprávní

kategorie nemají absolutní platnost; ústavně zaručené právo

vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17

odst. 4 Listiny základních práv a svobod) je již obsahově omezeno

právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená

z ústavního pořádku republiky (kupř. práva daná čl. 10 Listiny

základních práv a svobod) či z jiných zábran daných zákonem

chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (kupř. §§ 205, 206 aj.

tr. z.); leč nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat

názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory

navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem,

k němuž se upíná. Řečeno jinými slovy, vybočí-li publikovaný názor

z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel

slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře)

a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany.

Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá

část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat

přednost síle výrazů, jimiž "své názory" tlumočí; jestliže tak

zasáhne do ústavně či zákonem chráněných zájmů (práv) jiných, musí

být připravena nést z takových jednání důsledky.

Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud shledal

napadená rozhodnutí obecných soudů souladná s ústavním pořádkem

republiky aiz hlediska ochrany ústavně zaručených základních

práv pokládá za jim odpovídající závěr, že za oprávněnou lze

pokládal jen takovou kritiku, "která je přiměřená co do obsahu

a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevybočuje z hranic

nutných k dosažení svého účelu"; protože pak ani v řízení před

obecnými soudy ani v jejich rozhodnutích nebylo shledáno jiné

porušení ústavních zásad, nezbylo než o posuzované ústavní

stížnosti jako nedůvodné rozhodnout zamítavým výrokem (§ 82 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 10. 7.. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru