Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 359/06Usnesení ÚS ze dne 27.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
retroaktivita
soudce/vyloučení
Daň
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.359.06
Datum podání24.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 8

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

337/1992 Sb., § 102 odst.1, § 102 odst.2, § 47

73/1952 Sb., § 16


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 359/06 ze dne 27. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 359/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou v Praze 1, Platnéřská 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, čj. 7 Afs 8/2005-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 21. 4. 2006 napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, čj. 7 Afs 8/2005-64, s tím, že porušuje její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 366/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozhodnutím Finančního úřadu v Havířově ze dne 25. 2. 2002, čj. 15933/02/370910/6039, bylo podle § 27 odst. 1 písm. d) a § 56 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení ve věci žádosti stěžovatelky o opravu zřejmých omylů a nesprávností, týkající se daňového řízení ve věci daně z obratu za roky 1991 a 1992. Odvolání stěžovatelky pak Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 12. 8. 2003, čj. 8691/150/2003, zamítlo. Uvedené finanční orgány dospěly k závěru, že podle § 56 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. již nelze požadované rozhodnutí vydat, neboť lhůta pro vyměření daně ve smyslu § 47 citovaného zákona uplynula. Odmítly přitom, odvolávajíce se na § 102 zákona č. 337/1992 Sb., námitku stěžovatelky, že její žádost je třeba posuzovat podle § 16 zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou však Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, čj. 22 Ca 366/2003-29, zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podala u Finančního úřadu v Havířově žádost o opravu zřejmých omylů, která se týkala daňového řízení na daň z obratu za roky 1991 a 1992. Je přitom názoru, že podanou žádost je nutno posuzovat nejen v rámci zákona č. 337/1992 Sb., ale i zákona o dani z obratu, konkrétně podle ustanovení § 16 posledně citovaného zákona, dle kterého nelze daň požadovat, jestliže uplynuly 3 roky od konce kalendářního roku, v němž vznikla zdanitelnost obratu (odstavec 1), a je-li proveden úkon k zajištění nebo vymáhání daně, běží promlčecí lhůta znovu od uplynutí kalendářního roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven (odstavec 2). Svůj názor zdůvodňuje tím, že v žádném případě nesmí být novou právní úpravou, tj. zákonem č. 337/1992 Sb., zhoršeno její postavení (jako poplatníka) oproti právní úpravě platné ve zdaňovacím období, jehož se vyměřená daň týká. Postupem, kdy obecné soudy potvrdily výhradně aplikaci zákona č. 337/1992 Sb., měla být potvrzena retroaktivita právního předpisu, který je pro dotčený subjekt přísnější než právní úprava v době vzniku jeho právní povinnosti. Tato interpretace je dle stěžovatelky nezákonná a protiústavní.

Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že o kasační stížnosti rozhodovala soudkyně JUDr. Eliška Cihlářová, která ještě jako soudkyně Krajského soudu v Ostravě zamítla její žalobu proti údajně protiprávnímu rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ve věci vyměření důchodové daně stěžovatelce, a proti které proto podala žalobu na náhradu škody. Kromě toho se jmenovaná soudkyně účastnila projednávání a rozhodování její žaloby ve věci přiznání plného invalidního důchodu. Na základě těchto skutečností má stěžovatelka za to, že JUDr. Eliška Cihlářová byla vyloučena z projednávání a rozhodnutí dané věci, takže nebylo ústavní stížností napadené rozhodnutí vydáno nestranným soudem. S ohledem na tyto důvody stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby je zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatelka namítá, že v její věci rozhodoval podjatý, a tudíž i vyloučený soudce, nutno upozornit, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V daném případě Nejvyšší správní soud ve sdělení ze dne 8. 6. 2005, čj. 7 Afs 8/2005-60, oznámil stěžovatelce složení senátu, ve kterém měla být její věc rozhodnuta s tím, že stěžovatelka ve lhůtě jednoho týdne může, má-li za to, že některý z uvedených soudců je vyloučen pro svůj poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, namítnout jejich podjatost, a že o této námitce by rozhodoval jiný senát. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě však neplyne, že by stěžovatelka v tomto ohledu cokoliv namítala, ačkoli jí skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti musely být v rozhodné době známy. Z tohoto důvodu pokládá Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou. Nutno doplnit, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 65) konstatoval, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl k projednání věci ustanoven (povolán) rozvrhem práce platným pro ten který soud; je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Kromě toho lze stěžovatelku odkázat na ustanovení § 8 odst. 1 věty třetí soudního řádu správního, podle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou mj. okolnosti spočívající v jeho rozhodování v jiných věcech.

Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud seznal, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecných soudů (a finančních orgánů) na výklad ustanovení § 102 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka přitom vyslovuje názor, že na daný případ, konkrétně pak na otázku lhůty k provedení opravy zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu § 56 odst. 4 citovaného zákona, je třeba aplikovat ustanovení § 16 zákona o dani z obratu, neboť jinak by došlo k nepřípustnému zhoršení jejího postavení. Jak je patrno rovněž z rozhodnutí obecných soudů, v podstatě tutéž námitku, v jejímž rámci stěžovatelka poukazovala na nutnost analogické aplikace § 102 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., stěžovatelka uplatňovala v řízení před těmito soudy. Krajský soud v Ostravě k tomu uvedl, že analogie jako zvláštní případ aplikace se uplatní tehdy, kdy určitý právní vztah není upraven žádnou právní normou, avšak o takový případ se ve věci stěžovatelky nejedná. Nejvyšší správní soud uvedl, že posledně citované ustanovení se týká výlučně sankcí a nelze je vyložit tak, že původní právní úprava musí být použita vždy, když je to pro daňový subjekt výhodnější. Dále poukázal na rezervovanost právní teorie k použití analogie ve veřejném právu, kam je nutno příslušný daňový procesní předpis zařadit, s tím, že uvažovat o ní lze v případě mezer v procesní úpravě, a to pouze ve prospěch práv účastníků řízení. To v daném případě v úvahu nepřichází, s ohledem na to, že citované ustanovení jednoznačně stanovuje, jak má být postupováno.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Jde-li pak o výklad a použití "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů, o porušení základních práv a svobod by mohlo jít tehdy, jestliže by obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

O takový případ se však nejedná. Ústavní soud se s názorem Nejvyššího správního soudu, týkajícím se použití analogie, v zásadě ztotožňuje, k čemuž však pokládá za potřebné doplnit následující. Z principu právní jistoty, jež je pojmovým znakem demokratického právního státu plynoucím z čl. 1 Ústavy, vyplývá zákaz zpětné účinnosti právních norem v neprospěch jejich adresátů. V oblasti trestního práva se tento princip odráží v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, dle něhož trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Právní teorie pak zastává názor, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, díl I., 6. vydání, C. H. BECK, str. 588).

První otázkou je, zda z principu právní jistoty lze vyvozovat totéž ve vztahu k daním, tj. zda je třeba použít zákon platný v době vzniku daňové povinnosti i na posouzení jejího promlčení. Pokud by tomu tak bylo, muselo by v daném případě být posuzováno promlčení podle hmotněprávního ustanovení § 16 zákona o dani z obratu, takže by bylo možno se zčásti ztotožnit s názorem stěžovatelky. Jde-li však o procesní stránku věci, správce daně byl povinen současně postupovat podle zákona č. 337/1992 Sb., což plyne z jeho ustanovení § 102 odst. 1 (a je to ostatně dáno i tím, že předchozí procesní předpis, a to vyhláška ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků, byl zákonem č. 337/1992 Sb. zrušen). Z uvedeného vyplývá, že správce daně byl vázán ustanovením § 47 zákona č. 337/1992 Sb., které nutno pokládat za procesní ustanovení s hmotněprávními účinky. Jestliže by tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba aplikovat § 16 zákona o dani z obratu, musel by současně konstatovat, že je taktéž třeba aplikovat § 47 zákona č. 337/1992 Sb. V důsledku toho by se postavení daňového subjektu nikoliv zhoršilo, ale zlepšilo, neboť by mohl požívat ochrany plynoucí z obou těchto ustanovení.

Ustanovení § 56 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. určuje, že opravy nebo zrušení stanovené daně nelze provést, zaniklo-li právo daň vyměřit nebo doměřit, z čehož je patrná provázanost tohoto (procesního) institutu s institutem upraveným v ustanovení § 47 citovaného zákona. Jestliže tedy v daném případě nevznikají pochybnosti stran toho, jak daňový subjekt měl v daném daňovém řízení postupovat, aby dosáhl zamýšlených účinků, princip právní jistoty nijak narušen nebyl. Ostatně i kdyby Ústavnísoud připustil, že pod ustanovením § 56 odst. 4 zákona č. 377/1993 Sb. lze zahrnout i případ promlčení daně ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o dani z obratu, nic by se tím nezměnilo, neboť pak by opravy nebo zrušení stanovené daně bylo možno provést jen do okamžiku, než by nastalo promlčení dle posledně citovaného ustanovení nebo než by zaniklo právo ve smyslu § 47 zákona č. 337/1992 Sb., přičemž rozhodující by byla ta skutečnost, jež by nastala dříve; k "zániku práva daň vyměřit či doměřit" by totiž mohlo dojít pouze jednou. Ani za této situace by proto nebyl správný názor stěžovatelky, že zde byla možnost nějaké volby v tom ohledu, jaký předpis aplikovat.

Ústavnísoud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru