Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3589/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3589.10.1
Datum podání16.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 221 odst.1, § 238 odst.1, § 238 odst.2

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3589/10 ze dne 17. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem v Praze 9, Lánská 65, pracoviště Praha 5, náměstí 14. října 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 sp. zn. 8 To 340/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 10. 2010 sp. zn. 8 To 340/2010, kterým bylo podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto odvolání stěžovatele (jako obžalovaného) i odvolání J. Ž. (jako poškozeného) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 2 T 49/2010. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z.") a porušování osobní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let; poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle obvodního soudu - stručně řečeno - dopustil tak, že vnikl do domu, kde bydlela jeho bývalá družka, přičemž fyzicky napadl jejího manžela (poškozeného) a způsobil mu zranění, která si vyžádala dvacetidenní pracovní neschopnost.

V této ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími soudů obou stupňů, zejména pak rozhodnutím městského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Připustil, že přišel ke dveřím domu své bývalé družky a zazvonil, a to z důvodu, že nesl dárky své dceři, a dále uvedl, že (k danému incidentu) byli v řízení vyslechnuti kromě poškozeného další svědci, a to manželka poškozeného (Ing. E. Ž.), J. K. a K. J. Jeho výpověď prý přitom potvrdili oba posledně uvedení svědci, přičemž výpovědi poškozeného a jeho manželky jsou natolik rozdílné, že si vzájemně odporují. Ač na tyto skutečnosti upozornil v odvolání, městský soud se jimi nezabýval, resp. odlišnosti ve výpovědích označil za drobné s tím, že nemohou narušit věrohodnost zmíněných svědků. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje. Každá z těchto výpovědí údajně odlišně popisuje, jakým způsobem se s poškozeným vytlačili ze dveří domu. Poškozený také uvádí, že byl sám, když on (stěžovatel) přišel, a že musel na svou manželku zavolat, zatímco ona uvádí, že vše viděla od počátku. Městskému soudu také vytýká, že se dostatečně nezabýval výpovědí dvou zbývajících svědků. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně svědecké výpovědi vadně hodnotil, neboť použil pouze pasáže, které hovoří v jeho neprospěch, resp. tyto vytrhl z kontextu celého případu. Soud konstatoval také, že je usvědčován fotodokumentací poškozeného, přičemž nepostřehl, že tuto fotodokumentaci založil do spisu on, aby vyvrátil tvrzení svědkyně Ing. E. Ž., že nepřišel k jejich domu s taškou. Navíc ohledně existence této tašky vznikl další rozpor mezi výpovědí poškozeného a této svědkyně. Dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti zjišťovat skutečný stav věci, zabývat se důkazy svědčícími i v jeho prospěch a pro případ, že si jednotlivé důkazy odporují, daný rozpor odstranit.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ač stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení, jde-li o důkazní řízení, byl vadný, podstatou těchto námitek je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu však platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, i kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Také v daném ohledu samozřejmě mohou existovat vady ústavněprávní povahy. Je tomu tak v případech, kdy příslušné hodnocení nese prvky svévole, příp. je ovlivněno zřejmým věcným omylem či evidentní logickou chybou, a v důsledku těchto pochybení se skutkové závěry ocitají v "extrémním" rozporu s provedenými důkazy. Žádné vady takovéhoto charakteru však Ústavní soud nezjistil. Obvodní soud zhodnotil důkazy tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., na případné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi adekvátně zareagoval, příp. na základě námitek obsažených v odvolání tak učinil (ještě) městský soud. To platí jak pro otázku způsobu, jakým se poškozený se stěžovatelem vytlačili ze dveří domu, nebo kde přesně na počátku incidentu se nacházela svědkyně Ing. E. Ž. a zda měl stěžovatel s sebou tašku, či nikoliv. Věcná správnost daných úvah přitom není, jak plyne z výše uvedeného, referenčním kritériem přezkumu prováděného Ústavním soudem (jenž by se ovšem, aniž by jakkoliv tímto mínil zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, musel s jejich závěry plně ztotožnit). Snad jen možno dodat, že odvolací soud, pokud hovořil o fotodokumentaci poškozeného, jistě neměl na mysli fotografie, které založil do spisu stěžovatel, ale fotografie poškozeného, resp. jeho zranění (č. l. 46 soudního spisu).

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru