Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3587/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Praha 1
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na so... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
důkazní břemeno
daň/správce daně
správní rozhodnutí
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3587.10.1
Datum podání16.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 77

235/2004 Sb., § 72, § 73

337/1992 Sb., § 2 odst.3, § 31


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3587/10 ze dne 26. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRIMOSSA a. s., se sídlem v Praze 1, Kozí 914/9, zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 18/2010-227, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, č. j. 6 Ca 69/2007-144, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 30. 1. 2007, č. j. FŘ-1512/07-1300-101206, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2006, č. j. 180944/06/001511/4917, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, jakož i správních soudů, a přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení.

Shora označeným rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1 byla stěžovatelce vyměřena vlastní daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004 ve výši 4 992 522 Kč (oproti vlastní daňové povinnosti vykázané stěžovatelkou v přiznání k DPH, jež činila 104 Kč), neboť na základě výsledků vytýkacího řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně z faktur za dodávky zlata vystavených společnostmi DAPEX, TRADE CENTER Praha spol. s r. o., France-Business s. r. o. a SODANA s. r. o. v rozporu s § 19 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty

Napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu bylo částečně vyhověno odvolání stěžovatelky a rozhodnutí finančního úřadu změněno tak, že se jí vyměřuje daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004 ve výši 1 722 183 Kč, neboť pro doplnění dokazování dospěl odvolací orgán k závěru, že lze uznat za oprávněný nárok na odpočet daně z faktury za dodávky zlata vystavené společností DAPEX. Stěžovatelkou uplatněný nárok na odpočet daně z faktur vystavených společnostmi TRADE CENTER Praha spol. s r. o., France-Business s. r. o. a SODANA s. r. o. však měl soud již za neoprávněný, neboť v daňovém řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka deklarovaná zdanitelná plnění (fakturované dodávky zlata) skutečně od těchto plátců přijala a že tito plátci byli pravými dodavateli předmětných plnění. Nedostatek tohoto důkazu měl za následek, že samy předložené faktury nemohly být uznány za doklady, způsobilé prokázat uskutečnění deklarovaných plnění, neboť nesplňovaly náležitosti daňového dokladu dle § 12 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty; nárok na odpočet daně za deklarovaná plnění od uvedených společností tak byl uplatněn v rozporu s ustanovením § 73 odst. 11, § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně sporného nároku na odpočet daně uvedl, že stěžovatelka sice v daňovém řízení předložila formálně bezvadné daňové doklady, oproti tomu však stálo zjištění, že dodavatelé zboží neprokázali "ve svém daňovém řízení", že zboží získali tvrzeným způsobem a že je (dále) prodali stěžovatelce. Nebyla-li tudíž stěžovatelka (k požadavku správce daně) schopna jinými než předloženými doklady hodnověrně prokázat, že plnění od uvedených dodavatelů skutečně přijala, nelze přisvědčit jejímu názoru, že závěr, že neunesla důkazní břemeno, je nesprávný a nezákonný. Žalovaný dostatečně ozřejmil důvody svých tvrzení ohledně podezření o podvodu na dani z přidané hodnoty, jakož i účasti stěžovatelky v tomto řetězci; též se soud plně ztotožnil s jeho úsudkem, že stěžovatelka "nevěnovala zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, které by v daném případě nepochybně podvodné jednání odhalily", a z učiněných skutkových zjištění (podrobně v rozhodnutí označených) je "nanejvýš nepravděpodobné, že by se žalobce (stěžovatelka) stal zcela nevinným účastníkem takto rozsáhlého a opakujícího se mechanismu". S podrobným odůvodněním odmítl i námitku ohledně způsobu zahájení a délky vytýkacího řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.

Jako zjevně nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž v řízení dospěl žalovaný i městský soud. K rozhodné otázce, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet daně a zda byl nárok řádně prokázán daňovým dokladem, zdůraznil, že v daňovém řízení předložené důkazy jsou považovány za důkazy formální povahy, jež však mohou v obecné rovině obstát pouze za situace, kdy tvrzené obchodní transakce nevykazují žádné pochybnosti; prokazování nároku na odpočet je tudíž prvotně záležitostí dokladovou, avšak současně je třeba respektovat soulad s faktickým stavem, a pokud zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je stěžovatelkou (plátcem daně) deklarováno, nemůže být její důkazní povinnost splněna již pouhým předložením byť formálně správného daňového dokladu. Kasační soud pak odmítl tvrzení stěžovatelky, že je činěna odpovědnou za neunesení důkazního břemene "cizích subjektů", neboť jde o objektivní skutkový stav, kdy bezprostřední dodavatelé stěžovatelky nebyli způsobilí k jí poskytnutým plněním opakovaně doložit žádné důkazy ais ohledem na zjištěné okolnosti, doprovázející tvrzená plnění (neznámý původ předmětu plnění, platby v hotovosti, způsob předávání zboží apod.) je namístě se ztotožnit se závěrem městského soudu, že "nelze konstatovat, že stěžovatelka věnovala patřičnou pozornost svým kontrolním mechanismům" a nemohla si nebýt vědoma nestandardnosti svých obchodů, přičemž "právě množství a povaha těchto opakujících se transakcí zakládají pochybnosti o dobré víře stěžovatelky". Kasační soud pak s podrobným odůvodněním a odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora (ve věci C-439/04 a C-440/04, C-487, C-7/02), jakož i judikaturu vlastní, odmítl námitku stěžovatelky ohledně "účelového postupu koordinovaného Ministerstvem financí" a "nesystémového nakládání s pojmem podvod na dani", a jako mylnou hodnotil argumentaci co do rozsahu důkazního břemene správního orgánu a soudů ohledně prokazování způsobu spáchání podvodu v řetězci v trestněprávním smyslu; stěžovatelčiny odkazy na jiná jeho rozhodnutí či rozhodnutí městského soudu, jimiž se "snažila vzbudit dojem", že "v posuzovaných obdobích s konečnou platností aprobovaly jí deklarovaný nárok na odpočet daně", jsou podle soudu zcela účelové, neboť otázka nároku na odpočet je otázkou skutkovou, jež je posuzována s ohledem na konkrétní zjištěný skutkový stav, přičemž důvody, pro které nelze jednotlivé závěry podávající se z označených rozhodnutí dále zobecňovat, rozvedl již v rozhodnutí sp. zn. 9 Afs 67/2009, vydaném v obdobné právní věci téže stěžovatelky (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta ve věci sp. zn. II. ÚS 655/09).

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že daňové orgány založily svá rozhodnutí na teorii, že neprokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů a teprve v průběhu řízení před správními soudy dodatečně uvedly, že v řetězci dodávek zlata, kterého byla stěžovatelka součástí, došlo k blíže neidentifikovanému podvodu s DPH; v čem přesně však onen podvod s DPH měl spočívat, z napadených rozhodnutí není patrno. Správní soudy pak namísto zkoumání, zda daňové orgány rozhodly správně a zákonně na základě skutkových zjištění, které měly dispozici, se "vlastními silami fakticky ujaly vedení daňového řízení a opřely svá rozhodnutí o skutečnosti, o nichž v daňovém řízení nebyla zmínka". Správní soudy tímto postupem "zcela změnily charakter přezkumného řízení", čímž nejenže vybočily ze své ústavní pravomoci, ale zasáhly i do pravomoci správních orgánů, zvýhodnily jiného účastníka řízení na její úkor a narušily tím princip rovnosti mezi účastníky řízení. Pojetí podvodu, z něhož soudy vycházely, navíc nemá podle stěžovatelky oporu v právním řádu a způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci vybočil i z ústavně daného rámce, limitujícího v kontinentálním právním systému možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem. S poukazem na pojetí podvodu v judikatuře Evropského soudního dvora stěžovatelka zdůrazňuje, že nebyly zjištěny a prokázány žádné konkrétní okolnosti na její straně, jež by mohly vést k závěru, že o neidentifikovaném podvodu věděla; rozhodnutí odvolávající se na okolnosti, jež jsou (byly) mimo její sféru a bez vztahu k ní, proto považuje za nepřezkoumatelná. Též namítá, že Nejvyšší správní soud již dříve právně a skutkově shodnou věc jiného stěžovatele posoudil (rozsudky sp. zn. 2 Afs 37/2007 a sp. zn. 2 Afs 35/2007) jinak, než tomu bylo nyní v její věci, a to přesto, že se "v podstatných rysech" shodovala s věcí již dříve posouzenou, přičemž (nyní) své odchylné rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to stejně jako dříve shodným tvrzením, že správní orgány i obecné soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav, jakož i s tím, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, neboť vybočily ze své ústavní pravomoci a zasáhly do pravomoci správních orgánů, přičemž pojetí podvodu, z něhož vycházely, nemá oporu v právním řádu, a způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci tak vybočil i z ústavně daného rámce, limitujícího možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem (viz výše).

Je tím zřejmé, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu a uplatněných právních názorů v řízení v rozhodném smyslu (právně i skutkově) zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné (usneseními ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 655/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1885/10, ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/10, a ze dne 9. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1991/10 a sp. zn. I. ÚS 2928/10) odmítl; přitom závěry vyslovené v těchto usneseních se logicky uplatní i ve věci nyní otevřené, jelikož není žádného důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit.

Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti (stejně jako již dříve), že městský soud i Nejvyšší správní soud vybočily ze své ústavní pravomoci, ale zasáhly i do pravomoci správních orgánů tím, že se "vlastními silami fakticky ujaly vedení daňového řízení a opřely svá rozhodnutí o skutečnosti, o nichž v daňovém řízení nebyla zmínka", je zjevné, že v rozsahu, v němž tato výtka směřuje proti postupu (rozsahu přezkumné činnosti) městského soudu, je i zde toto tvrzení novotou, neboť jej neučinila předmětem svých námitek v kasační stížnosti; byla-li uplatněna až v řízení před Ústavním soudem, nelze se jí - se zřetelem k zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu - v tomto řízení již zabývat (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 1990/10, sp. zn. I. ÚS 1991/10, sp. zn. I. ÚS 2928/10).

Nadto je však i zde současně nepřehlédnutelné, že již ve správním řízení se žalovaný uchýlil k závěru o podezření z "nezákonném obchodování v řetězci za účelem čerpání nadměrných odpočtů" (viz str. 12 napadeného rozhodnutí), na který stěžovatelka reagovala již v podané správní žalobě (str. 31 žaloby, bod 7) tím, že žalovaný v rozhodnutí "popisuje tzv. kolotočový podvod" a vznesla argumenty proti tvrzeně irelevantním závěrům o "účasti žalobce v řetězci nastíněném žalovaným". Stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1991/10 a sp. zn. I. ÚS 2928/10 proto Ústavní soud uzavírá, že "není tedy pravdou ... že tato otázka nebyla vůbec v řízení před správními orgány vznesena"; ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1885/10, podle něhož "správní soudy poté tato zjištění přejímají a hodnotí jej jako podvod na DPH, jež je pouze jiným pojmenováním téhož a v judikatuře Soudního dvora je označován též jako podvod kolotočový (carousel fraud)".

Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů, je pak potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní soudy a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 2 odst. 3, daňového řádu, § 77 s. ř. s., § 120 a násl. o. s. ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou, jakož i těch, které si v řízení opatřily v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde § 2 odst. 3, § 31 daňového řádu, § 77 s. ř. s., § 132 o. s. ř.), tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatelky - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by přicházelo v úvahu i hodnocení důkazů jiné.

Shodně uzavřel Ústavní soud rovněž v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 655/09 a sp. zn. I. ÚS 1990/10, podle nichž správní orgány a obecné soudy zjistily skutkový stav dostatečně, a aplikovaly na něj přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, přičemž zejména Nejvyšší správní soud "se držel kautel vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu zejména v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1841/07", podle kterého je "prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno, jinými slovy jde o srovnání tvrzených skutečností na základě daňového dokladu s faktickým stavem. Důkaz daňovým dokladem podle zákona o dani z přidané hodnoty je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže tedy nebylo zdanitelné plnění uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Z tohoto pohledu je tedy argumentace stěžovatelky, podle které je činěna odpovědnou za neunesení důkazního břemene cizích subjektů nesprávná a z ústavněprávního hlediska je právně irelevantní, neboť podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH jsou řešeny podústavním právním předpisem (zákonem o DPH) a jeho aplikace v případě stěžovatelky nevybočila z ústavně konformního rámce".

Správním orgánům, resp. obecným soudům, nelze ani relevantně vytknout, že své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily, když zejména Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí více než podrobně a výstižně odůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala uskutečnění plnění (dodávky zlata) od jmenovaných společností, jakož i to, z jakých důvodů přisvědčil závěru městského soudu, že "nelze konstatovat, že stěžovatelka věnovala patřičnou pozornost svým kontrolním mechanismům" a nemohla si být vědoma nestandardnosti svých obchodů, přičemž "právě množství a povaha těchto opakujících se transakcí zakládají pochybnosti o dobré víře stěžovatelky".

Ani v nyní posuzované věci tudíž Ústavní soud neshledává důvodu odchýlit se od hodnocení neoprávněnosti námitky stěžovatelky ohledně rozdílného"chápání" pojmu "podvodu na DPH" správními soudy oproti judikatuře Soudního dvora, jak se k němu uchýlil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1885/10, neboť soudy se (podle něj) "nespokojily pouze se zjištěním, že v řetězci transakcí předcházejících dodání zlata stěžovatelce nebylo zaplaceno DPH, ale v souladu se závěry vyslovenými Soudním dvorem zkoumaly subjektivní stránku, tj. zda stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, a hodnocením zjištění učiněných správními orgány dospěly soudy ke kladnému závěru". Dospěly-li proto správní soudy k závěru, že právě pro tento důvod nelze na věc stěžovatelky aplikovat právní závěry podávající se z označených rozhodnutí Evropského soudního dvora, nelze jim nyní vytknout ani to, že nevzaly za prokázané tvrzení stěžovatelky, že jí z uskutečněných zdanitelných plnění vznikl oprávněně nárok na odpočet daně, aniž by tato doložila řádnými daňovými doklady vystavenými v souladu s ustanovením § 12 zákona o dani z přidané hodnoty, případně prokázala, že se vskutku stala obětí podvodného jednání na dani z přidané hodnoty, jemuž nemohla právě s vynaložením veškerého úsilí zabránit či předejít.

Ústavní stížností stěžovatelka (stejně jako ve věcech ústavních stížností předchozích) toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru