Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3580/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3580.11.1
Datum podání01.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3580/11 ze dne 20. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IES REAL & CONSULTING spol. s r. o., se sídlem Sladkovského 609/5, 772 00 Olomouc, IČ: 60704080, právně zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem AK se sídlem Purkyňova 2, PSČ 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2011 č. j. 7 EC 133/2010-53, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. prosince 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2011 č. j. 7 EC 133/2010-53, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a 3, článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2011 č. j. 7 EC 133/2010-53 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku ve výši 1 901,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 300,- Kč (výrok pod bodem II).

K výroku pod bodem II okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nepředestřela žádné argumenty, jež by byly způsobilé zvrátit závěry soudu o neúčelnosti jejího právního zastoupení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle soudu je nesprávný názor žalobkyně, že soud není oprávněn zkoumat účelnost nákladů právního zastoupení, neboť soud je povinen zkoumat účelnost všech nákladů, jejichž náhradu účastník požaduje, a to včetně nákladů vynaložených účastníkem na jeho zastoupení advokátem. Z toho podle soudu plyne i nesprávnost závěru žalobkyně o tom, že odměnu advokáta je třeba vždy považovat za náklad účelný.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Ústí nad Labem tím, že jí vůbec nepřiznal náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem, nepřípustně porušil její základní právo na právní pomoc v soudním řízení a její právo na zajištění principu rovnosti stran v soudním řízení. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí okresního soudu nese prvky libovůle a zasahuje do sféry základních práv účastníka řízení.

Stěžovatelka uvádí, že nijak nezpochybňuje právo soudu zkoumat účelnost vynaložených nákladů. Podle jejího názoru však odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k uplatňování nebo bránění práva. Stěžovatelka podotýká, že v řízení nepožadovala náhradu nákladů za úkony, které by nebyly účelně vynaloženy, ale v řízení uplatňovala pouze náklady řízení dle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. (zaplacený soudní poplatek, odměnu advokáta podle vyhl. č. 484/2000 Sb., 2x režijní paušál podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH ve výši 20 %).

III.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené věci stěžovatelka namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, práva na právní pomoc v soudním řízení a porušení principu rovnosti stran v soudním řízení, ke kterému mělo dojít tím, že soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů, které vynaložila na své právní zastoupení v řízení před soudem.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V souzené věci rozhodl okresní soud o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni náklady řízení. Jediným účelným nákladem, který žalobkyni v tomto řízení vznikl, byl podle soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč. Náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem soud žalobkyni nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že nejde o náklady účelně vynaložené, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil. Soud poukázal zejména na to, že jde o věc, která je typově velmi jednoduchá jak po skutkové stránce, tak i po stránce právní, poukázal na to, že žalobkyně své nároky uplatňuje vzorovou žalobou, v níž jsou měněny jen identifikační údaje žalované strany, výše dluhu a počátek prodlení. Vyplňování těchto žalob je rutinní činností, nevyžadující žádné odborné znalosti. Sepis žaloby ve vztahu k dalším, co do právního základu shodným pohledávkám, již žádné odborné znalosti nevyžadoval, neboť šlo pouze o mechanické vyplnění konkrétních údajů do již připraveného textu.

Dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného vyplývá, že i když měl účastník řízení plný nebo převážný úspěch ve věci, může mu soud přiznat jen náhradu těch nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Soud proto přizná na náhradě nákladů řízení jen takovou odměnu, která byla skutečně účelně na uplatňování nebo bránění práva vynaložena.

V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka nedokládá, že nebylo adekvátní očekávat (se zřetelem ke konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by výkon procesních práv a povinností v daném sporu nemohl být zajištěn stěžovatelkou samotnou (případně příslušným vlastním odborným aparátem), a musely být přeneseny na jiný (soukromý) subjekt, jímž je advokát.

Při aplikaci ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. se jako rozhodné hledisko uplatní účelnost nákladů advokátního zastoupení posuzovaná se zřetelem k charakteru daného sporu. Těžiště posuzování před Ústavním soudem se v dané věci pak posouvá výlučně do roviny aplikace kritéria účelnosti nákladů, vynaložených na právní zastoupení (advokátem), jež se již odbývá primárně v poloze "správného" výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu v konkrétním případě (v daném případě ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.), a tím i - zásadně - mimo oblast práva ústavního; jeho řešení je tak úkolem pro obecné soudy, nikoli pro Ústavní soud. Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu v dané věci není; Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutí okresního soudu nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli (viz shora), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že okresní soud své závěry logicky a srozumitelně odůvodnil.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí okresního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

K námitce stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na právní pomoc Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž okresní soud správně poukázal na to, že právo účastníka na právní zastoupení advokátem a právo na náhradu nákladů s tím spojených jsou práva, která spolu sice úzce souvisejí, avšak nejsou nerozlučně spjata.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru