Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 358/99Nález ÚS ze dne 12.10.2000Povaha rozhodnutí o nařízení daňové exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/nedoplatek
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 147/20 SbNU 53
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.358.99
Datum vyhlášení12.10.2000
Datum podání22.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 73

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 157 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000

N 147/20 SbNU 53

Povaha rozhodnutí o nařízení daňové exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 12. 10. 2000 mimo ústní jednání za

souhlasu účastníků a v senátě ve věci stěžovatelky K., a. s., se

sídlem Brno, Cejl 20, , za účasti vedlejšího účastníka Finančního

úřadu Brno I, se sídlem v Brně, Příkop 27/25, proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 1999, sp. zn. 29 Ca

404/98, týkající se daňové exekuce, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 1999, sp.

zn. 29 Ca 404/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka návrhem, podaným ve lhůtě stanovené zákonem (§

72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

dále jen zákona) a co do formálních náležitostí splňujícím zákonné

podmínky [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4

zákona], se domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 10. května 1999 (29 Ca 404/98-14) s tvrzením, že jím bylo

porušeno její základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod), neboť soud zastavením řízení

(§ 250d odst. 3 o. s. ř.) odmítl přezkoumat správní rozhodnutí.

Podle vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Brně,

z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 48 odst. 2 zákona),

rozhodnutí správce daně tím, že vymáhá daňový nedoplatek formou

exekučního rozhodnutí, není rozhodnutím o právech a povinnostech

fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, ale

rozhodnutím procesní povahy, a jako takové je proto nepodléhajícím

soudnímu přezkumu.

Obdobně vedlejší účastník, Finanční úřad v Brně I, odkázal na

argumentaci v zásadě totožnou se závěry obecného soudu a i on

tvrdil, že výkon rozhodnutí je řízením procesním, v němž se

nerozhoduje o právech povinného, vyplývajícího z hmotného práva,

ale pouze se upravuje proces vymáhání splnění povinnosti (daňového

nedoplatku), pro kterou je povinný povinen strpět zásahy do svého

majetku (zák. č. 337/1992 Sb.).

Ústavní stížnost je důvodná.

S odkazem na soudní inkompetenci je rozhodnutí obecného soudu

podloženo závěrem, že rozhodnutí správního orgánu, vydané ve

smyslu ust. § 73 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je rozhodnutím procesní povahy, a proto jako takové se

soudnímu přezkumu vymyká [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], neboť,

jak již dříve řečeno, představuje toliko realizaci nuceného výkonu

práva a nezasahuje do subjektivních práv a povinností upravených

hmotněprávním předpisem. Takový závěr je však podle přesvědčení

Ústavního soudu pouhým apodiktickým tvrzením, z něhož není patrno,

na základě jakých úvah k němu obecný soud dospěl. Obdobně vágní

jeví se posléze i vyjádření předsedy senátu obecného soudu, neboť

ani z něj nebylo lze na myšlenkový postup obecného soudu při

vydání napadeného rozhodnutí usoudit.

Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil (např.

III. ÚS 373/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 13., vydání 1., č. 30, Praha 2000), jaké

povahy je rozhodnutí vydané v řízení týkajícím se postavení

ručitele a jeho přezkumu obecným soudem.

Naznačené pochybení obecného soudu jeví se o to závažnější,

že ustálená judikatura obecných soudů příkrost posuzování

problematiky plynoucí z ust. § 263 a § 264 o. s. ř. stojí na

stanovisku, že je povinností obecných soudů, aby přezkoumaly

a posoudily nevhodnost uvažovaného způsobu exekuce a měly na

zřeteli nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí

postižené věci, ale protože nejde o kritérium jediné, přihlížely

i k tomu, zda není možné nařídit exekuci jiným, šetrnějším

způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla v přiměřeném čase

uspokojena. Není-li takový předpoklad dán, nepůjde o (tvrzený)

způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci

zjevně přesahuje výši pohledávky (k tomu srov. Bureš a spol.:

Občanský soud řád - Komentář, 2. vydání, Praha 1996).

Z této konstantní judikatury obecných soudů se podává, že

úvahy nad rozsahem výkonu rozhodnutí jsou ex lege podmíněny řadou

rozličných kritérií, jimiž je obecný soud povinen se zabývat, aby

rozporné zájmy účastníků exekučního řízení byly zákonně

(spravedlivě - § 1 o. s. ř.) vyřešeny. Poměrně široká oblast

soudcovského rozhodování, vymezená již dříve označenými

ustanoveními občanského soudního řádu, a v neposlední řadě

i skutečnost, že nařízení a provedení výkonu exekuce prodejem

nemovitostí zpravidla bývá citelným zásahem do vlastnických práv

povinného a jeho majetkové a hospodářské situace vůbec a vylučuje

závěr obecného soudu, že realizace nuceného výkonu práva

nezasahuje do subjektivních práv a povinností povinného a že

v důsledku toho exekuční příkaz na prodej nemovitostí vydaný

správním orgánem správcem daně, jako rozhodnutí procesní povahy,

je ze soudního přezkumu vyloučeno.

Daňová exekuce nařízena na majetek daňového ručitele je

vážným zásahem do subjektivních práv tohoto účastníka správního

řízení, proto musí takovéto rozhodnutí být vždy přezkoumatelné

příslušným obecným soudem v režimu správního soudnictví podle

části páté občanského soudního řádu, pokud tento účastník řízení

své postavení ručitele v daňovém řízení zpochybňuje a uvádí

konkrétní skutečnosti, o nichž své důvody opírá. Odmítnutím

soudního přezkumu takovéhoto rozhodnutí správního orgánu,

s odvoláním na jeho procesní povahu, by účastník správního řízení

zůstal bez soudní ochrany, čímž by došlo k porušení jeho ústavně

zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

základních práv a svobod.

Z obecně známých důvodů, a především pak z ústavněprávních

hledisek a požadavků plynoucích z ochrany ústavnosti, je třeba

rozsahu a způsobu soudní kontroly správních aktů z donucení

věnovat dostatečnou a výraznou pozornost, stejně jako nezbytné

odmítnutí jejich soudního přezkumu v dostatečné míře přesvědčivým

způsobem zdůvodnit.

Ústavní soud, aniž by se svými úvahami dotýkal merita věci,

dospěl proto k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí,

především pro nedostatek důvodů, se ocitlo v rozporu s § 157 odst.

2, 3 o. s. ř. tím, jak ve své ustálené praxi předchozími nálezy

vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 289/95 in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č.

57, Praha 1997), a též v rozporu s hlavou pátou čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod; nezbylo proto než posuzovanou

ústavní stížnost shledat důvodnou a jí napadené rozhodnutí

obecnéhosoudu zrušit [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 12. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru