Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3572/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /předběžná vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
extradice
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3572.16.1
Datum podání27.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 94 odst.2

141/1961 Sb., § 72a, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3572/16 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. N., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. 14 To 98/2016, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2016 č. j. 1 Nt 101/2016-100, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z napadených soudních rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 7. 2016 č. j. 1 Nt 101/2016-100 bylo rozhodnuto, že dle § 94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJST"), a § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby zamítá, že podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu se záruka důvěryhodných osob V. A. a M. N. k nahrazení vazby vyžádaného nepřijímá, že podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib vyžádaného nepřijímá, že podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba vyžádaného nenahrazuje dohledem probačního úředníka, a že podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. 14 To 98/2016 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.

4. Oba soudy dospěly k závěru, že důvod předběžné vazby, jímž je obava z útěku stěžovatele, přetrvává. Přitom odkázaly na následující skutečnosti: Stěžovatel je v Ruské federaci stíhán pro trestný čin majetkové povahy, kterým měl způsobit rozpočtu Ruské federace škodu v řádech desítek milionů rublů. Hrozí mu tam trest odnětí svobody až na 10 let. Lze předpokládat, že z trestné činnosti mohl mít výrazný majetkový prospěch. Je podezření, že bezprostředně po provedení domovní prohlídky v jeho bytě v Moskvě překotně opustil území Ruské federace právě z obavy před hrozícím trestním stíháním. Na území České republiky nemá povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt, nemá zde žádné pevné rodinné, majetkové či jiné obdobné zázemí. Jeho tvrzení, že v případě propuštění na svobodu zde hodlá žít a manželka je ochotna sem za ním přicestovat, je pouze spekulativní a není nijak vynutitelné nebo kontrolovatelné. Stěžovatel nemá k České republice žádné soustavné a pevné ekonomické, rodinné, majetkové nebo obdobné vazby, které by jej motivovaly k tomu, aby se po dobu dalšího průběhu vydávacího řízení zdržoval na známém místě a byl pro orgány činné v tomto řízení dosažitelný. Vzhledem k závažnosti trestného činu, který je předmětem vydání, k intenzitě obavy z útěku stěžovatele a vyhýbání se dalšímu extradičnímu řízení, tedy předběžnou vazbu u stěžovatele nelze nahradit žádným nabízeným opatřením či institutem ani jejich kombinací, a to ani peněžitou zárukou nabídnutou jeho manželkou.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Jak stěžovatel uvádí, nachází se v předběžné vazbě v rámci extradičního řízení, ve kterém je vyžadován k trestnímu stíhání do Ruské federace. Žádal, aby byl z vazby propuštěn. Se závěrem soudů stěžovatel nesouhlasí, neboť má na Českou republiku majetkové vazby, když zde spolu s manželkou vlastní dva byty. Peněžitá záruka, kterou nabízel, by tedy měla být považována za dostatečnou.

6. V druhé řadě pak stěžovatel rozporuje ústavnost § 94 odst. 2 ZMJST. Dle něj se na předběžnou vazbu neužije (mimo jiné) ustanovení § 72a trestního řádu upravující nejvyšší přípustnou doby trvání vazby a předběžná vazba tedy nemá, co do maximální délky jejího trvání, žádnou limitaci. Zároveň platí, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st 37/13, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 2211/13, nemůže ministr spravedlnosti o vydání či nevydání té které osoby rozhodnout až do doby, než je pravomocně rozhodnuto o udělení či neudělení azylu příslušnými orgány (včetně soudního přezkumu). Stěžovatel ze zřejmých důvodů o udělení mezinárodní ochrany Českou republiku požádal, avšak rozhodnutí o udělení či neudělení této ochrany nebylo dosud ani v první instanci učiněno. Je možné, že se řešení jeho azylové věci protáhne až na dobu několika let. V předběžné vazbě by se při současné právní úpravě mohl nacházet až do doby, než bude finální rozhodnutí v jeho azylové věci vydáno a ministr spravedlnosti bude mít konečně příležitost o jeho extradiční věci rozhodnout.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Vlastní posouzení věci

8. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Stěžovatel tvrdí, že jeho vzetí do vazby soudy dostatečně neodůvodnily, avšak Ústavní soud s jeho názorem nesouhlasí. Takovéto námitce by bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí o vazbě obsahovala jen povšechná a obecná odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235)]. V dané věci obecné soudy uvedly zcela konkrétní okolnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly, když zejména uvážily jen minimální míru vazeb stěžovatele k České republice. Existence či neexistence takovýchto vazeb přitom patří mezi základní otázky, které je v takovémto řízení nutno hodnotit.

11. Co se pak týče stěžovatelovy argumentace týkající se možné délky jeho vazby, Ústavní soud je nucen ji označit za předčasnou. Stěžovatel argumentuje tím, že současná právní úprava předběžné vazby vylučuje aplikaci časových limitů maximální délky trvání vazby podle § 72a trestního řádu a že probíhající řízení o udělení azylu může trvat značnou dobu. Činí tak ovšem za situace, kdy případná aplikovatelnost časových omezení dle zmíněného ustanovení by jeho další držení v ní ani nevylučovala (stěžovatel byl vzat do vazby dne 8. 1. 2016, přičemž maximální délka vazby by v případě aplikovatelnosti § 72a trestního řádu při daném charakteru trestné činnosti byla dva roky) a rovněž úvaha, že se azylové řízení potáhne značnou dobu, je jen hypotetickou spekulací. Stěžovateli přitom nic nebrání, aby příslušnými právními prostředky proti případným průtahům v azylovém řízení, pokud nastanou, brojil a dožadoval se nápravy. Stejně tak mu nic nebrání, aby nepřiměřenost délky předběžné vazby v budoucnu napadl v rámci dalšího řízení o žádosti o propuštění z vazby. Institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před reálnými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod. Situace, kdy stěžovatel netvrdí, že by délka vazby byla již aktuálně nepřiměřená, a toliko spekuluje, že by se někdy v budoucnosti nepřiměřenou státi mohla, nesvědčí o tom, že by bylo nyní na místě konstatovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru