Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 356/01Nález ÚS ze dne 07.02.2002Možnost soudu rozhodovat jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/25 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.356.01
Datum vyhlášení07.02.2002
Datum podání12.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.1, § 33, § 165, § 176 odst.2, § 220 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 356/01 ze dne 7. 2. 2002

N 12/25 SbNU 85

Možnost soudu rozhodovat jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podané

K. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 To 33/01

ze dne 17. 5. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu

v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne 24. 1. 2001, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 To 33/01, ze dne

17. 5 2001 a rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33

T 12/2000, ze dne 24. 1. 2001, v části týkající se K. B., se

zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhá vydání

nálezu Ústavním soudem, kterým by zrušil usnesení Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 10 To 33/01, ze dne 17. 5. 2001 a také rozsudek

Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne 24. 1.

2001. To s tím, že vydáním uvedených rozhodnutí mělo být zasaženo

jeho právo na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále Listina).

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000,

Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným

činem loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.)

a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V dané věci

šlo o tři skutky označené v uvedeném rozsudku pod body 1, 2 jako

pokračující shora uvedený trestný čin (hotel Central v K. dne 21.

5. 1999 a bar Tunel v D. téhož dne spolu se Z. B.) a pod bodem

7.) rozsudku týž (samostatný) trestný čin (hotel S. v Plzni dne

24. 8. 1999 - spolu se Z. B. a M. D.). Navrhovatel byl obžalován

i z účasti na dalších skutcích, ve kterých byl spatřován

pokračující trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm.

b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci dle § 257 odst.

1 tr. zák. Jak řečeno, soudem I. stupně byl však uznán vinným

pouze třemi skutky, shora již označenými s uvedenou právní

kvalifikací. K uvedeným skutkům nalézací soud prováděl dokazování

a v odůvodnění svého rozhodnutí potom vysvětlil na základě jakých

důkazů dospěl k závěru o vině navrhovatele. V tomto směru popsal

své úvahy stran skutkových zjištění, které jej vedly i k závěrům

právním (kvalifikace shledané trestné činnosti). O odvolání, které

ve věci podal navrhovatel rozhodoval Vrchní soud v Praze, který

odvolání již označeným usnesením dle § 256 trestního řádu zamítl.

V jeho rámci poukázal na odvolací námitky navrhovatele (výpověď

svědka K., výpověď spoluobžalovaného D. učiněná pod nátlakem,

aktivní role občana z Ukrajiny při přepadení hotelu v Plzni, výše

způsobené škody) a dále konstatoval, že vlastním odvoláním

opakoval námitky již uplatněné svým obhájcem. Odvolací soud

shledal podané odvolání nedůvodným s tím, že soud I. stupně

v provedeném řízení vykonal všechny dostupné důkazy nutné pro

zjištění skutečného stavu věci a provedené dokazování vyhodnotil

přesvědčivě, přičemž nelze mu vytknout, že by některé důkazy či

významné okolnosti pominul, případně je hodnotil v rozporu

s jejich obsahem. Vysvětlil i nepatrnou nesrovnatelnost (svědkyně

H.), poukázal na zjištěné daktyloskopické stopy a uzavřel, že

tvrzení navrhovatele v rámci odvolání je opakováním jeho obhajoby,

na kterou soud nalézací reagoval a se kterou se také náležitě

vypořádal. Proto také celkově odkázal na odpovídající (příslušné)

části odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že ten

postupoval v souladu se zákonem, a to jak z hlediska zjištěných

skutků, tak i odpovídajících závěrů právních. Poukázal i na to, že

další skutky správně vypustil pro důvodné pochybnosti o tom zda je

spáchal navrhovatel.

Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost

s tím, že vydáním označených rozhodnutí obecných soudů bylo

zasaženo jeho právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst.

1 Listiny. V rámci svého návrhu uplatnil výhradu stran výše

způsobené škody, kterou měl způsobit jednáním kladeným mu za vinu,

když v tomto směru soudy vycházely z výpovědí svědků

a poškozených, které nebyly objektivizovány. Dále uvedl své

jednotlivé výhrady k celkem 13-ti skutkům, ze kterých v případě

hotelu S. v P. poukázal na to, že soudy vycházely pouze z doznání

spolupachatele, v případě hotelu C. K. poukázal na rozpory ve

výpovědi svědků a nedoloženou výši škody, v případě baru T. v D.

poukázal na nejistotu svědkyně při jeho poznávání. Obecně pak

poukázal na výsledky vedeného dokazování, které pokládá za takové,

které nemohly vést k výrokům, které posléze učinily obecné soudy

s tím, že v průběhu řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy,

které svědčily v jeho prospěch. K výrokové části rozsudku vydaného

soudem I. stupně označené číslicí 2) připomněl, že státní zástupce

pro skutek v něm soudem uvedený ani navrhovatele před soud

nepostavil (nepodal obžalobu). Uzavřel, že za daného stavu byly

v daném trestním řízení vedeném proti jeho osobě porušeny principy

spravedlivého procesu a navrhl napadená rozhodnutí zrušit.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření považuje tvrzení

navrhovatele za nepodložené, odkázal v tomto směru na důvody

obsažené v rozhodnutích obou soudů s tím, aby ústavní stížnost

byla odmítnuta případně zamítnuta.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 5.

10. 2001 se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před

Ústavním soudem vzdalo.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat

další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to

navrhovatel podáním ze dne 21. 1. 2002 a Vrchní soud v Praze

podáním ze dne 25. 1. 2002 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od

ústního jednání a vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to,

že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od

něj v této věci upuštěno.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností, obsahu

napadených rozhodnutí i soudy uplatněné argumentace, námitek

vznesených navrhovatelem i vyjádření Vrchního soudu v Praze,

dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně

neopodstatněný. Na tomto místě nutno připomenout, že je to pouze

hledisko ústavněprávní, které je jediným, které zakládá ingerenci

Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a takto:

zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly z části ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Především nutno zmínit, že

výhrady navrhovatele obsažené v podstatné části ústavní stížnosti

směřují do skutků, kterými v napadených rozsudcích ani nebyl uznán

vinným a z tohoto pohledu jsou výhrady v posuzované věci vznesené,

irelevantní. Stran jednotlivých skutků, ve kterých obecné soudy

posléze shledaly naplnění všech znaků skutkových podstat

označených trestných činů nelze souhlasit s tím, že v případě

označeném v rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33

T 12/2000, ze dne 24. 1. 2001, jako pokračující trestný čin

loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona pod bodem 1.) (dne 21.

5. 1999 hotel C. v K.), že byl postupem soudů a následně přijatými

rozhodnutími bylo zasaženo právo navrhovatele na spravedlivý

proces. Totéž lze uvést i co se týče bodu 7.) citovaného rozsudku

(trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona (dne 24.

5. 1999 hotel S. v P.). Obecné soudy u obou těchto skutků svá

rozhodnutí opřely o dokazování, které provedly v potřebném rozsahu

a způsobem, který jim umožnil, aby dospěly k přesvědčivému závěru,

že to byl i stěžovatel, který se v napadených rozhodnutích

uvedených trestných činů dopustil. V tomto směru lze odkázat

zejména na odůvodnění uvedeného rozsudku nalézacího soudu, který

poukázal na přesvědčivé a věrohodné výpovědi svědků, poškozených

(to i z hlediska způsobené škody), ale i na výpovědi

spoluobžalovaného D. (hotel S.), kterými se obecné soudy zabývaly

i z hlediska jejich změn a v této souvislosti i s věrohodností

jejich jednotlivých částí. V této části napadeným rozhodnutím

i postupu, který jim předcházel nelze obecným soudům vytknout, že

ty takto jednaly způsobem nerespektujícím zákon, tím méně

způsobem, který by již dosáhl hranic protiústavnosti, a to ani

z namítaného porušení práva na spravedlivý proces.

To co bylo řečeno, však nelze vztáhnout i na část rozsudku

Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne 24. 1.

2001, která pojednává o pokračujícím trestném činu loupeže dle §

234 odst. 1 trestního zákona vedeného pod bodem 2.), kdy skutkově

šlo o útok ze dne 21. 5. 1999 v baru T. v D., kterého se měl

dopustit navrhovatel se Z. B. Z hlediska, které lze označit za

sekundární má i Ústavní soud výhrady proti závěrům, které dovodily

obecné soudy z provedeného dokazování. Z obsahu spisu Krajského

soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, je totiž zřejmé, že svědkyně

(poškozený) při rekognici v přípravném řízení konání v souladu

s trestním řádem navrhovatele (ale ani Z. B.) neidentifikovala.

Stalo se tak až v hlavním líčení vedeném před soudem, kdy se

podrobně věnovala pouze Z. B. (jeho fyziognomii). Tvrzení

nalézacího soudu o velmi dobrých porovnávacích schopnostech

svědkyně je za dané situace poněkud nekonzistentní, stejně jako

úvahy o její únavě či strachu při vedení rekognice. Pokud se jedná

o přítomnosti na místě činu z hlediska daktyloskopických zjištění

tak stopy takto zjištěné se váží pouze k osobě Z. B. V této

souvislosti je ovšem podstatné, že státní zástupce pro uvedený

skutek nepodal na navrhovatele obžalobu. Nalézací soud přesto

uznal navrhovatele vinným i tímto skutkem, který kvalifikoval jako

pokračující trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 trestního

zákona, a to jako dílčí útok v souvislosti se skutkem označeným

v napadeném rozsudku pod bodem 1.). K této problematice uvedl

pouze to, že jelikož "šlo o pokračování, mohl soud uznat vinným

obžalovaného K. B. i pro útok pod bodem 2.) rozsudku, i když mu

ten obžaloba nekladla za vinu". Odvolací soud v odůvodnění svého

rozhodnutí k této problematice neuvedl nic. V těchto souvislostech

je ovšem nutno konstatovat, že (jak také plyne z označeného

spisového materiálu) navrhovatel pro tento skutek (bod 2 rozsudku)

nebyl nejenom obžalován, ale nebyl ani obviněn. Pouze na čl. 5

tohoto spisového materiálu je vyšetřovatelem Policie ČR Městského

úřadu vyšetřování Plzeň pod sp. zn. MVPM-1839/10-99-Bž sděleno

obvinění pro označený skutek Z. B., když "je dostatečně odůvodněn

závěr, že skutku se dopustil Z. B. s dosud neustaveným

pachatelem". Toto obvinění však dále v trestním řízení ve vztahu

k uvedenému skutku nebylo rozšířeno, a to ani na žádnou další

osobu. Touto skutečností, která byla i součástí námitek

navrhovatele v řízení před obecnými soudy se však soudy nezabývaly

tak, aby přesvědčivě zdůvodnily svůj posléze zvolený postup, ze

kterého vzešla i napadená rozhodnutí. Sdělením obvinění je totiž

uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8

odst. 2 Listiny a také v § 2 odst. 1 trestního řádu spočívající

v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů

a způsobem, který stanoví zákon. Sdělením obvinění je také určen

předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro

skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění (§ 176 odst. 2 tr.ř.)

a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním

návrhu (§ 220 odst. 1 tr.ř.). Sdělení obvinění má také výrazný

vliv na výkon oprávnění obhájce (§ 165 tr.ř.). Nutno znovu

připomenout, že pro uvedený skutek nejen nebylo navrhovateli

sděleno obvinění, ale nebyla pro něj podána ani obžaloba. Při

úvahách o pokračujícím trestném činu je zapotřebí vždy vycházet ze

sdělení obvinění, pro ten který skutek, kdy mezníkem, který

zakládá úvahy o pokračujícím trestném činu je právě ono sdělení

obvinění pro skutek, ve kterém je in eventum spatřován pokračující

trestný čin. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že za dané

situace (bez sdělení obvinění a nepodání žaloby pro určitý skutek)

je dále vedeno, a to od přípravného řízení, dokazování o tomto

skutku, ať už výslechem samotného obviněného, svědků či

poškozených, důkazů listinných nebo i provedení rekognice. (tak

i rozh. Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 471/99, sp. zn. IV. ÚS

582/99). To i s výhradami k provedení těchto důkazů a jejich

hodnocením, jak již v této souvislosti shora uvedeno. Stejně tak

je potřebné zdůraznit i právo obviněného na obhajobu (§ 33

trestního řádu), kdy reálná a efektivní obhajoba může být jenom

taková, kterou lze uplatnit již od počátku trestního řízení, tedy

od sdělení obvinění a vztáhnout jí takto ke konkrétnímu skutku.

Sdělením obvinění a dalším postupem od této skutečnosti odvozeným

je realizována zásada řádného zákonného procesu vyjádřená čl. 8

odst. 2 Listiny spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán

jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví.

Procesní podmínky řízení před soudy vyjádřené příslušnou právní

úpravou založenou na ústavním základě jsou nepřekročitelnou

hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, a to

způsobem, který respektuje principy procesu spravedlivého.

S poukazem na uvedené proto Ústavní soud zrušil usnesení

Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 T 33/01, ze dne 17. 5. 2001

i rozsudek Městského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne

24. 1. 2001, protože již v rámci tohoto rozhodnutí bylo zasaženo

navrhovatelovo základní právo vpředu označené, když tento zásah

nebyl napraven soudem 00odvolacím. Při těchto úvahách měl Ústavní

soud na mysli i hledisko procesní ekonomie. Samozřejmě Ústavní

soud v této věci rozhodl v rozsahu v rozhodnutím vymezeném, a to

co jednotlivých trestných činů (skutků) pro které byl odsouzen

pouze navrhovatel K. B.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru