Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3559/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkExekuce
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3559.17.1
Datum podání13.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 3, § 7


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3559/17 ze dne 27. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Tomečka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 91 Co 118/2017-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. prosince 2016 č. j. 27 C 76/2015-100, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 (pozn.: správně "odst. 1") Listiny.

2. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15 730 Kč včetně daně z přidané hodnoty vůči účastníkovi nebo vedlejší účastnici řízení.

3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o stěžovatelově žalobě (směřující proti vedlejší účastnici) v části, kde požadoval jednak konstatování, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 9. 2011 č. j. 44 EXE 1451/2010-25 (pozn.: o nařízení exekuce), nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Hodoníně a soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského byla porušena jeho práva, a jednak zaplacení částky 1 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále pak konstatoval, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 9. 2011 č. j. 44 EXE 1451/2010-25, a na jeho základě prováděnou exekucí Exekutorským úřadem Brno-město sp. zn. 056 EX 8363/10, bylo porušeno stěžovatelovo právo, aby vůči němu byla státní moc uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem (výrok II), zamítl žalobu v části, kde stěžovatel požadoval zaplacení částky 40 300 Kč s příslušenstvím (výrok III), jakož i v části, kde požadoval zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok V). Obvodní soud dospěl k závěru, že zde existuje odpovědnostní titul nikoliv v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v provádění exekuce, ale v podobě nezákonného rozhodnutí podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kterým bylo usnesení o nařízení exekuce, neboť exekuce nařízená tímto usnesením byla vůči stěžovateli jako povinnému zastavena z důvodu, že zde nikdy nebyl způsobilý exekuční titul. Jde-li však o stěžovatelem uplatňovanou škodu ve výši 40 300 Kč (z toho 30 728 Kč představuje částku, která byla soudním exekutorem vyplacena oprávněnému, a 9 572 Kč částku, kterou si ponechal soudní exekutor na náklady exekuce), považoval obvodní soud žalobu za "předčasnou", protože se stěžovatel může domáhat vrácení těchto částek na oprávněném a soudním exekutorovi. Jde-li o žalovanou částku 20 000 Kč, která měla představovat imateriální újmu, obvodní soud shledal, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy vůči stěžovateli bylo vedeno vícero exekucí, a (navíc) stěžovatel konkrétní újmu neprokázal, je dostačujícím zadostiučiněním konstatování o porušení práva.

4. K odvolání stěžovatele proti výrokům II až V Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud se neztotožnil s názorem obvodního soudu, že byla splněna podmínka odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, současně ("nad rámec shora uvedeného") plně přisvědčil obvodnímu soudu, že jednak stěžovateli skutečná škoda nemohla vzniknout, jestliže neuplatnil nejprve svůj nárok vůči oprávněnému a soudnímu exekutorovi, jednak že stěžovatel neprokázal, že by mu vznikla nemajetková újma.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Porušení svého práva vlastnit majetek stěžovatel odůvodnil tím, že v průběhu neoprávněně vedené exekuce byl omezen na svých vlastnických právech, protože jednak nemohl volně nakládat se svým majetkem, jednak se jeho majetek snížil v důsledku vedení nezákonné exekuce. Závěry obecných soudů jsou dle stěžovatele absurdní a svévolné, neboť stát vedl proti němu exekuci, v rámci níž jej "připravil" o finanční prostředky, a tudíž je povinen tyto prostředky vydat zpět, resp. nahradit mu je jako škodu, kterou způsobil. Nemůže v takovém případě přenášet odpovědnost na oprávněného, neboť dle jeho názoru má být irelevantní, zda byly finanční prostředky soudním exekutorem zaslány oprávněnému, či nikoliv, byl to právě jen stát, kdo porušil zákon a tím způsobil majetkovou škodu a imateriální újmu. Oprávněný nemůže ovlivnit rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, a její vedení, přičemž stát za činnost soudního exekutora odpovídá v plném rozsahu. Soudní exekutor byl vyzván k vydání vymožených prostředků, ale do dnešního dne nic neuhradil. Dle stěžovatele by měl stát hradit způsobenou škodu a až následně uplatnit regresní nárok vůči "viníkovi" (soudnímu exekutorovi nebo soudci) či nárok na vydání bezdůvodného obohacení, příp. náhrady škody vůči oprávněnému.

6. Ve vztahu k námitce porušení práva na soudní ochranu stěžovatel obecným soudům vytkl, že nerespektovaly platné právní předpisy, např. § 1 exekučního řádu, § 3 a 4 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i soudní judikaturu, dle níž má soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc a za tuto činnost odpovídá stát (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2082/2015). K argumentaci městského soudu, že usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno v souladu s tehdejší právní úpravou v mezích dosavadní judikaturní i doktrinální interpretace, stěžovatel uvedl, že v době jeho vydání, tj. 7. 9. 2011, již k otázce (ne)platnosti rozhodčích doložek existovala judikatura Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a rozsudek ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007.

7. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel uvedl, že i když jednotlivé pochybení soudu neodůvodní závěr o tom, že řízení nebylo spravedlivé, v daném případě došlo k několika závažným porušením jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces, přičemž v kontextu všech těchto porušení jako celku (ve formě svévole a absence řádného odůvodnění) došlo k porušení jeho práva na spravedlivé řízení. Článek 38 odst. 2 Listiny měl být dle stěžovatele porušen proto, že neměl možnost se vyjádřit k tomu, proč obecné soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Tím prý založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí a jemu zabránily ve "spravedlivé obraně".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,

vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, uvedené soudy stěžovatelem podanou žalobou "stanoveným postupem" projednaly, a také o ní rozhodly, přičemž své rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s jejich právními závěry, aniž by ovšem dostatečně reflektoval poměrně obsáhlou argumentaci, o níž svá rozhodnutí opřely, resp. aniž by vysvětlil, v jakém konkrétním ohledu mají být tyto jejich úvahy vadné; výjimkou je stěžovatelova argumentace týkající se závěru městského soudu, že nebyl (ani) naplněn předpoklad odpovědnosti státu, neboť zde není žádné nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., ovšem i kdyby Ústavní soud stěžovateli (hypoteticky) přisvědčil, na výsledek soudního řízení by eventuální pochybení městského soudu nemělo žádný vliv, neboť tento soud se dále plně ztotožnil se názorem obvodního soudu, že stěžovatelova žaloba je ohledně částky 40 300 Kč "předčasná" a co do částky 20 000 Kč nedůvodná.

12. Jde-li o posledně uvedený závěr, Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti nevidí důvod, proč by z hlediska ústavnosti nemohl obstát. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že za činnost soudního exekutora odpovídá stát, resp. že mu orgány veřejné moci v exekučním řízení způsobily škodu, za kterou nese odpovědnost stát, s těmito tezemi však napadená rozhodnutí v rozporu nejsou. A jestliže stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími nepřípustně "přenesly" odpovědnost státu na oprávněného a soudního exekutora, není tomu tak, neboť jejich odpovědnost vůči stěžovateli (za případné bezdůvodné obohacení) plyne ze zákona. Podstata nyní posuzované věci spočívá v tom, že poškozený musí vznik škody (v konkrétní výši) prokázat, což se stěžovateli nezdařilo, resp. s ohledem na "předčasnost" části žaloby, kdy nebylo zřejmé, zda stěžovateli vůbec nějaké škoda vznikla, ani zdařit nemohlo.

13. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na tento výsledek řízení nebylo možné podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že některý z účastníků či vedlejší účastnice řízení má stěžovateli nahradit náklady řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru