Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3555/20 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
kupní smlouva
nemovitost
právní úkon/odporovatelný
Znalec
konkurz a vyrovnání/řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3555.20.1
Datum podání21.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

151/1997 Sb.

254/2001 Sb.

328/1991 Sb., § 15 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 132, § 127


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3555/20 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRANSKOREKTA, s. r. o., sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Doležalem, sídlem Strašínská 3205/11, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 29 Cdo 3044/2018-1949, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2018 č. j. 9 Cmo 24/2010-1871 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2010 č. j. 12 Cm 188/2003-821, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a JUDr. Věry Záděrové, správkyně konkursní podstaty, sídlem Nádražní 731/165, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 11. 11. 2003 domáhala vůči vedlejší účastnici, resp. původnímu správci konkursní podstaty úpadce, obchodní společnosti OSTRAMO, VLČEK, s. r. o. (dále jen "úpadce"), vyloučení více než 100 nemovitostí nacházejících se v katastrálních územích Mariánské Hory a Přívoz, obec Ostrava, zapsaných na listech vlastnictví č. 810 a č. 1488 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Stěžovatelka tvrdila, že předmětné nemovitosti nabyla od úpadce na základě kupních smluv ze dne 1. 9. 1997 a 3. 9. 1997 (dále jen "kupní smlouvy"). Byť stěžovatelka připustila, že kupní smlouvy byly uzavřeny v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu úpadce, nešlo o neúčinné právní úkony podle § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť sjednaná kupní cena nebyla pro úpadce nápadně nevýhodná a odpovídala skutečné ceně nemovitostí.

3. Krajský soud žalobu stěžovatelky napadeným rozhodnutím zamítl (výrok I.) a uložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že kupní smlouvy shledal krajský soud jako platné, avšak neúčinné podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Krajský soud dospěl k závěru, že k převodu předmětných nemovitostí došlo za nápadně nevýhodných podmínek, a to v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu úpadce. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že úpadce nabyl předmětné nemovitosti spolu s dalšími pozemky, jež byly ekologicky zatíženy, v roce 1992 v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v tehdy účinném znění. Prodejem nemovitostí stěžovatelce přitom došlo rovněž k převodu provozních částí podniku úpadce, z nichž by bylo možno vytvářet zisk na likvidaci odpadu z lagun ve vlastnictví úpadce. Ze znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem Doc. Ing. Ivanem Landou, DrSc. vyplynulo, že obvyklá cena souboru nemovitostí ke dni 25. 1. 2001 činila při nezohlednění nákladů demolice částku nejméně 29 035 095 Kč, přičemž kupní cena byla v předmětných kupních smlouvách stanovena na 140 000 Kč, resp. na 2 200 000 Kč v případě druhé kupní smlouvy ve znění jejího dodatku. Takto nízká kupní cena byla stěžovatelkou odůvodněna nutností provést nákladnou dekontaminaci pozemků. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí též poukázal na zásadní personální propojení úpadce a stěžovatelky, které jen posílilo závěr soudu o neúčinnosti kupních smluv.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v pořadí již druhým svým rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Doplnil přitom dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu, obchodní společnosti STAVEXIS, s. r. o. ze dne 21. 7. 2017, na jehož základě dospěl k závěru o "porušení ekvivalentnosti vzájemných plnění", a tudíž i neúčinnosti kupních smluv podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Zdůraznil taktéž, že soudní znalec přihlédl k zatížení nemovitostí tzv. starou ekologickou zátěží s tím, že "velká část areálu byla postupně kontaminována již několik desítek let povodní v roce 1997 a před uskutečněním prodeje části původního rozsáhlého areálu".

5. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání (již druhé v její věci) shledal podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné "k řešení právních otázek... týkajících se dokazování znaleckým posudkem, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězených". Dovolání stěžovatelky však zamítl jako nedůvodné. Zdůraznil, že "otázku, zda měl znalec při určení obvyklé ceny sporných nemovitostí přihlédnout k územnímu rozhodnutí, odvolací soud správně vyřešil již při samotném zadání znaleckého úkolu". Uvedl taktéž, že potvrzení názoru stěžovatelky "o významu ekologické zátěže (a nákladů na demolice) by ve svém důsledku znamenala, že by převod sporných nemovitostí byl vlastně ku prospěchu úpadci; takový přístup je zjevně chybný, když podstatné [poměřováno kritérii ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] je, zda se úpadci dostalo za (převedené) sporné nemovitosti přiměřeného (posuzováno z hlediska jeho využití pro uspokojení pohledávek věřitelů v konkursu) protiplnění, nikoli to, zda dovolateli vznikla (mohla vzniknout) povinnost k nápravě závadného stavu (k odstranění ekologické zátěže) nebo povinnost nést náklady spojené s demolicí... Pro určení výše obvyklé ceny sporných nemovitostí považuje Nejvyšší soud za právně nevýznamnou i námitku týkající se (ne)možnosti financování nákladů na odstranění ekologické zátěže z veřejných zdrojů... Námitka, podle níž znalec (nesprávně) ocenil (i) zařízení energocentra, které nebylo (podle jeho názoru) předmětem kupních smluv, je jednak (z hlediska dopadu na výši obvyklé ceny) neurčitá, jednak dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění ohledně předmětu kupních smluv".

6. Otevřela-li stěžovatelka otázku (ne)podjatosti doc. Ing. RNDr. Ivana Landy, DrSc., Nejvyšší soud uvedl, že tento byl ve vztahu ke znaleckému posudku provedenému vrchním soudem osobou odlišnou od znalce. Skutečnost, že znalec ve znaleckém posudku ze dne 21. 7. 2017 mimo jiné zmínil i přechozí znalecké posudky k ekologické zátěži v areálu úpadce vypracované Doc. Landou, je vzhledem k formulovaným závěrům ohledně "významu" ekologické zátěže nepodstatná. Nejvyšší soud dále neshledal opodstatněnou ani výhradu stěžovatelky, podle níž vrchní soud "nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. 12. 2014. V označeném rozsudku totiž Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně nedoplnil dokazování za účelem zjištění obvyklé ceny sporných nemovitostí k rozhodnému datu. Skutečnost, že odvolací soud v dalším průběhu řízení uložil znalci, aby doplnil předchozí znalecký posudek... a stanovil k rozhodnému datu (25. 8. 1998) obvyklou cenu jednotlivých nemovitostí, které byly předmětem kupních smluv, a nikoli souboru těchto nemovitostí, je z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (závěru o tom, že kupní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony...) nepodstatná".

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka popisuje skutkový stav věci a obsah soudních rozhodnutí, včetně petitem ústavní stížnosti nenapadeného "prvního" rozsudku vrchního soudu ve věci ze dne 30. 6. 2011 č. j. 9 Cmo 24/2010-1129. Tvrdí, že soudy svým postupem porušily čl. 90 Ústavy, dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva zaručená čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

8. Znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem, obchodní společností STAVEXIS, s. r. o., pokládá stěžovatelka za nesprávný. Mimo jiné uvádí, že tento znalecký posudek nepřihlíží k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o vodách z roku 1973"). Podle názoru stěžovatelky bylo rovněž nezbytné, aby byla hodnota sporných nemovitostí "určena při přímém zohlednění nákladů potřebných na odstranění staré ekologické zátěže váznoucí na předmětných nemovitostech". Namítá dále, že se při srovnání původního zadání znaleckého posudku a zadání nového znaleckého posudku "zásadním způsobem změnil předmět činnosti znalce". Zdůrazňuje taktéž, že není pravdou, že by "neinvestovala finanční prostředky do odstranění staré ekologické zátěže". Stěžovatelka všem soudům, které ve věci rozhodovaly, poskytla "dostatek důkazů o rozsáhlé věcné vadě sporných nemovitostí". Soudy přitom řízení zatížily opomenutými důkazy, když některé důkazy neprovedly buď vůbec, nebo je náležitým způsobem nezohlednily. Závěrem shrnuje, že "předmětem přezkumu Ústavním soudem je otázka, zda stará ekologická zátěž je věcnou vadou předmětných nemovitostí, která musí být zohledněna v jejich ceně..."

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto není celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].

11. Ústavní stížnost v převážné části pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně polemizuje s věcnou správností napadených rozhodnutí, resp. soudy provedených znaleckých posudků. Tato polemika stěžovatelky navíc neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Za tu přitom nelze považovat pouhé odkazy na příslušná ustanovení Listiny. U některých z nich, například u odkazu na čl. 40 odst. 3 Listiny (str. 10 ústavní stížnosti) upravující právo obviněného na obhajobu v trestním řízení, není ani nepřímo patrné, jak na tomto právu mohla být stěžovatelka napadenými rozhodnutími civilních soudů dotčena.

12. Hodnocení důkazů, včetně znaleckých posudků, zásadně provádějí obecné soudy, a to podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř., která vyplývá již z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259) nebo ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06 (N 169/47 SbNU 221)]. Zásada volného hodnocení důkazů "neznamená, že by měly soudy provádět dokazování podle představ účastníků" (usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 720/21). Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) nebo usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1714/20]. To platí rovněž pro znalecké posudky (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 637/17). Tím, že stěžovatelka fakticky koncipuje ústavní stížnost právě do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, staví Ústavní soud do postavení běžného odvolacího soudu, jež mu však, jak bylo shora uvedeno (viz bod 10), nepřísluší.

13. Ústavní soud neshledal, že by se soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, ani že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním rozporu se skutkovým stavem zjištěným právě na základě tohoto dokazování [nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. Stejně tak Ústavní soud neshledal ani existenci opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně (objektivně) významné [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) a ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231)].

14. Již z napadeného rozsudku vrchního soudu navíc vyplývá, že soudní znalec přihlédl při zpracování znaleckého posudku též "k zatížení nemovitostí tzv. starou ekologickou škodou" (viz bod 11 odůvodnění na str. 18 rozsudku). Stěžovatelka kvalifikovaným způsobem nezpochybnila ani závěr Nejvyššího soudu, podle něhož "uložil-li odvolací soud znalci, aby určil obvyklou cenu sporných nemovitostí (i) s přihlédnutím k územnímu rozhodnutí, nepochybně existenci takového rozhodnutí vyhodnotil jako právně významnou pro znalecký závěr o jejich obvyklé ceně" (viz jeho str. 13). K námitce stěžovatelky o údajné "změně předmětu činnosti znalce" při zadávání znaleckého posudku vrchním soudem se vyjádřil již Nejvyšší soud (viz shora bod 6) způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně slučitelný.

15. Jde-li o námitky stěžovatelky, že znalecký posudek nepřihlíží k zákonu o vodách z roku 1973, je třeba uvést, že v řízení před vrchním soudem stěžovatelka vytýkala, že soudní znalec ve svém posudku zmínil pozdější zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o vodách z roku 2001"). Jak přitom vyplývá z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu (bod 38), znalec postupoval podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění, přičemž zákon o vodách z roku 2001 zmínil obdobně jako jiné zákony "pro vysvětlení, dokreslení situace". Z ústavní stížnosti není patrné, jak konkrétně by použití zákona o vodách z roku 1973 mohlo vést k odlišnému posouzení případu stěžovatelky. Stěžovatelka dokonce nezmiňuje ani žádného konkrétního ustanovení zákona o vodách z roku 1973, které mělo být na její věc použito, a bylo "opomenuto".

16. Z napadených rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by výklad použitých právních předpisů byl v rozporu s jejich smyslem a účelem, popř. v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona, což by mohlo založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)].

17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Soudy rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, neboť obsahem práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru