Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3545/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/nedoplatek
platební výměr
správní rozhodnutí
daňová kontrola
Správa daní a poplatků
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3545.10.1
Datum podání13.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 72 odst.1, § 65 odst.1

337/1992 Sb., § 50 odst.5, § 56


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3545/10 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PROGRES Hradec Králové spol. s r. o., se sídlem v Hradci Králové, Jabloňová 583, zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 7 Afs 55/2010-108, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 74/2008-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2007, č. j. 166245/07228912/4080, jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r. 2001.

Dne 17. 12. 2007 bylo Finančním ředitelstvím v Hradci Králové vydáno rozhodnutí č. j. 11526/07-1200-607208, jímž došlo k opravě zřejmých omylů a nesprávností jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2007; proti rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle § 56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") podal stěžovatel odvolání, jež bylo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, zamítnuto.

Dne 3. 6. 2008 podal stěžovatel žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o níž bylo Krajským soudem v Hradci Králové rozhodnuto usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 74/2008-67, tak, že žaloba podaná proti 1/ rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, 2/ rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2007, č. j. 11526/07-1200-607208, a 3/ rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, se odmítá. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007 soud shledal žalobu opožděnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již 12. 12. 2007 a jeho zástupci dne 21. 12. 2007. K námitce stěžovatele, že daň mu byla stanovena "teprve" rozhodnutím o opravě zřejmých omylů a nesprávností ( z 17. 12. 2007), proti němuž brojil odvoláním, a až poté, co bylo o tomto odvolání rozhodnuto mu započala běžet lhůta k podání žaloby, soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2007, jež bylo z důvodu omylu zatíženo zřejmou vadou v psaní týkající se znění výroku, nabylo - i přes toto zjevné pochybení právní moci dnem jeho doručení a následné "opravné rozhodnutí nemohlo tuto právní moc nijak ovlivnit", neboť "opravné rozhodnutí má ... hmotně právní účinky a jeho vydání nemá za následek, že by začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje". Z podrobně rozvedených důvodů neshledal toto rozhodnutí odvolacího orgánu ani nicotným pro tvrzenou vadu výroku, jež podle stěžovatele způsobila, že se stalo vnitřně rozporným. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 17. 12. 2007 pak soud odmítl jako nepřípustnou s tím, že směřovala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proti němuž byl podán opravný prostředek (odvolání) o kterém již bylo odvolacím orgánem rozhodnuto. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 3. 2008 pak dospěl (s poukazem na k závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. Nad 8/2009-22), že tímto rozhodnutím nebylo nijak zasaženo do subjektivních práv stěžovatele a tudíž "není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s."..

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 7 Afs 55/2010-108, 1/ usnesení krajského soudu zrušil a 2/ žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, odmítl. V odůvodnění uvedl, že krajský soud podanou žalobu "chybně vyhodnotil tak", že se jí stěžovatel domáhá přezkoumání tří správních rozhodnutí, o čemž svědčí i to, že ještě před vydáním napadeného usnesení nesprávně vyloučil žalobu (žaloby) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2007 a rozhodnutí Ministerstva financí k samostatnému projednání a následně pak rozhodl o postoupení vyloučených žalob Městskému soudu v Praze. Podle Nejvyššího soudu se však stěžovatel podanou žalobou "mimo jakoukoliv pochybnost" domáhal přezkumu jen jednoho, přesně konkretizovaného rozhodnutí a to rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2007; v této souvislosti pak poukázal i na skutečnost, že stěžovatel proti rozhodnutí Ministerstva financí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podal (4. 6. 2008) i samostatnou žalobu k Městskému soudu v Praze. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného pak (ve shodě s krajským soudem) uzavřel, že bylo-li rozhodnutí doručeno stěžovateli dne 12. 12. 2007 ( jeho zástupci dne 21. 12. 2007) a žaloba podána až dne 3. 6. 2008, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), přičemž vydání rozhodnutí dle § 56 zákona o správě daní a poplatků, resp. právní moc rozhodnutí o odvolání proti němu, nemá za následek, že by až tímto dnem započala běžet (nová) lhůta pro podání žaloby dle § 65 s. ř. s.. S poukazem na právní závěry podávající se z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/02 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 42/2007 tudíž uvedl, že i proti rozhodnutí o opravě dle § 56 zákona o správě daní a poplatků se lze samostatně odvolat, avšak smyslem přípustnosti odvolání zde není poskytnout účastníku řízení novou možnost brojit proti původnímu (opravenému) rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož bylo správní žalobou napadeno toliko rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 11. 12. 2007 není správný, neboť toto rozhodnutí spolu s dalšími dvěma v žalobě označenými rozhodnutími spolu tvoří "jednolitý celek", kterým bylo rozhodování v jeho věci završeno; do doby doručení rozhodnutí Ministerstva financí neměl tudíž stěžovatel k dispozici rozhodnutí, jež by bylo způsobilé soudního přezkumu. Závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v napadeném rozhodnutí je podle něj též v rozporu s tím, co je vysloveno v jeho rozhodnutích sp. zn. Nad 8/2009 a Nad 9/2009, vydaných k otázce příslušnosti soudu v tomto řízení). Pokud jde o rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, bylo toto rozhodnutí podle stěžovatele zatíženo vadou, spočívající v nepřípustném výroku, pročež "nelze přisvědčit nerovným možnostem tvůrců a adresátů takového rozhodnutí spojených se ztrátou kognice, vybudované na závěru, že si stěžovatel může dotvářet výrok ... rozhodnutí sám a ten podrobit soudnímu přezkumu, nad to ještě v běžící lhůtě, vztažené k nesprávnému nebo nepřípustnému výroku".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Správní soudy se nyní uplatněnými námitkami již v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, přičemž jejich odůvodnění nelze z ústavněprávních hledisek ničeho vytknout; stěžovateli pak Nejvyšší správní soud (též) dostatečně objasnil, z jakých důvodů nebylo možno podanou žalobu věcně projednat, resp. z jakých důvodů považoval podanou žalobu za návrh, směřující toliko proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2007. Proti jeho - v nyní posuzované věci - rozhodujícímu právnímu názoru, že jde přitom o žalobu opožděnou, neboť lhůta pro její podání se neodvíjí od právní moci rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle § 56 zákona o správě daní a poplatků, pak není spolehlivého - ústavněprávního - argumentu, jestliže rozhodná právní úprava § 72 odst. 1 s. ř. s. pro jinou výkladovou alternativu (srov. a contr. kupř. od ustanovení § 204 odst. 1, § 240 odst. 1 o. s. ř., či § 106 odst. 2 s. ř. s.) neskýtá adekvátní základnu. Uplatněný právní závěr též bezezbytku koresponduje názoru vyslovenému Nejvyšším správním soudem již dříve ve srovnatelné věci sp. zn. 1 As 112/2008, podle nějž "vydání opravného rozhodnutí podle § 70 správního řádu nemá za následek to, že by dnem doručení opravného usnesení začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje opravné rozhodnutí", a který i Ústavní soud shledal ústavně konformním (srov. sp. zn. II. ÚS 1195/10, obdobně též i sp. zn. IV. ÚS 1085/10).

Co do dalších rozhodnutí správního orgánu, jež byla podle stěžovatele žalobou též napadena, nelze přehlédnout, že proti nim brojil samostatnou žalobou, a v samostatném řízení (vedeném pod sp. zn. 11 Ca 208/2008) o ní bylo rozhodováno jak Městským soudem v Praze, tak posléze i Nejvyšším správním soudem (zde sp. zn. 7 Afs 8/2009), což svědčí i o tom, že sám považoval tato rozhodnutí za způsobilá zasáhnout do jeho práv. V důsledku toho pak nelze Nejvyššímu správnímu soudu kvalifikovaně (argumentem nedostatku spravedlivého procesu) vytýkat, že tato rozhodnutí zůstala nejudikována ("nepovšimnuta").

Již pro úplnost je namístě dodat, že i kdyby postupoval Nejvyšší správní soud ve smyslu reflexe ku stěžovatelem zdůrazňovanému předmětu žaloby, nemohl by - tak jako tak - být dosažen pro něho příznivější výsledek řízení. Ničeho by totiž nedosáhl, pakliže by Nejvyšší správní soud odmítl jeho žalobu ve všech jím uváděných částech, jestliže důvody pro takové odmítnutí v případě rozhodnutí vydaných podle § 56 zákona o správě daní a poplatků - jak se podává zejména z napadeného rozhodnutí krajského soudu - byly dány rovněž.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru