Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3544/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3544.20.1
Datum podání21.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 239, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3544/20 ze dne 9. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Dvořákové, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2020, č. j. 23 Co 367/2019-331, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 24 Cdo 1675/2020-370, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1.Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i vlastnické právo obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se v roce 2018 žalobou domáhala na žalované vydání koně, kterého si žalovaná odvedla ze stájí provozovaných stěžovatelkou. Jádro sporu spočívalo v otázce, kdo koně ve skutečnosti vlastní (resp. vlastnil). Žalovaná tvrdila, že jej koupila za 540.000 Kč od (v době koupě) partnera stěžovatelky, a proto měla právo jej ze stájí odvést poté, co její vlastnictví stěžovatelka začala po rozchodu s partnerem zpochybňovat. Stěžovatelka naopak uváděla, že kůň byl od počátku její a nikoliv partnera. Žalovaná (i proto, že jde profesně o advokátku) měla při koupi údajně postupovat obezřetněji a řádně si zjistit, kdo je skutečným majitelem koně.

3. Okresní soud v Pardubicích se v rozsudku přiklonil na stranu stěžovatelky. Partner stěžovatelky prý totiž nebyl vlastníkem koně, a i když při prodeji jednali se stěžovatelkou společně, nebyl oprávněn prodat jej žalované a ta jej tak nemohla od něj nabýt. Právně situaci zhodnotil jako omyl o rozhodující okolnosti (§ 583 občanského zákoníku) a právní jednání proto označil za neplatné. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil a žalobu zamítl. Závěr založil na důkazech provedených soudem prvního stupně, které ale jinak právně posoudil. Žalovaná totiž dle odvolacího soudu nebyla seznámena s tím, že by majitelem koně byla stěžovatelka, nikdo jí neukázal původní kupní smlouvu dokládající nabytí koně stěžovatelkou v roce 2016. Naopak se ve stáji "obecně povídalo" a stěžovatelka nijak nevyvracela, že vlastníkem koně je její partner. Žalovaná tak jednala v dobré víře v oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo ke koni na žalovanou, právně došlo k situaci předvídané § 1111 občanského zákoníku a žalovaná se stala výlučným vlastníkem koně. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost.

4. Stěžovatelka s uvedenými závěry rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesrozumitelné, neboť není patrné, se kterými právními otázkami se vypořádává. Dovolací soud postupoval nepřiměřeně formálně a v dovolání předložené námitky měl posuzovat podle obsahu, nikoliv podle toho, jak je označovala stěžovatelka. Nadále považuje za nepřípustné, pokud odvolací soud hodnotil důkazy provedené nalézacím soudem, aniž by je provedl sám. Z hlediska věcného považuje rozhodnutí odvolacího soudu za svévolné a jeho výklad a aplikaci právních předpisů za extrémně vybočující z ústavně vymezených mezí. Právní názor plynoucí z napadeného rozsudku v podstatě znamená, že každý si nyní může ze stáje odvádět jím vlastněné koně dle libosti. Dle stěžovatelky obecné soudy nevysvětlily, jak může za dobrou víru být považováno, pokud žalovaná uvěřila bludu o vlastnictví koně jejím partnerem, když ten byl soudně trestán a neuměl ani "rajtovat" (pozn. Ústavního soudu: myšleno zjevně ve smyslu "jezdit na koni").

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K posouzení podané ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Vzhledem k odmítnutí dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost uvažoval Ústavní soud i o postupu předpokládaném stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Jelikož ale Nejvyšší soud námitky stěžovatelky v dovolání (byť stručně) věcně vypořádal, byl nakonec návrh posouzen jako přípustný ve své úplnosti.

7. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky.

9. Z řady míst ústavní stížnosti plyne nespokojenost stěžovatelky se zjišťováním a hodnocením skutkových okolností případu obecnými soudy včetně soudu nalézacího. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho již výše vymezenou roli nicméně zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Naznačený extrémní nesoulad nebo projev svévole v nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka líčí v ústavní stížnosti alternativní skutkový průběh událostí předmětného prodeje koně oproti verzi popsané v odůvodnění nalézacího soudu a tvrdí, že tento se dopustil "faktických chyb". Nalézací soud však provedl celou řadu důkazů a byť se pohled obou stran i svědků na události v lecčem lišil, soud prvního stupně přesvědčivě a logicky rekonstruoval skutkové okolnosti případu.

10. Stěžovatelka nicméně nejenže nesouhlasí s tím, jak přistupoval k dokazování nalézací soud, ale ještě důrazněji odmítá postup odvolacího soudu. Dle ní totiž jinak hodnotil důkazy provedené nalézacím soudem, aniž by je sám provedl.

11. Jak již ale dostatečně vysvětlil dovolací soud, stěžovatelka se v tomto ohledu mýlí. Soud druhého stupně totiž již provedené důkazy nezhodnotil jinak, neboť při svém rozhodování vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně (srov. body 30-33 rozsudku odvolacího soudu). Na základě těchto důkazů "pouze" došel k odlišným právním závěrům.

12. Konečně ani v případě právního posouzení věci se Ústavní soud nedomnívá, že by šlo ze strany odvolacího soudu o svévoli či extrémně vybočující výklad. Oba soudy totiž shodně uznaly, že stěžovatelka byla skutečnou majitelkou koně (přestože koupi koně dle všeho financoval její bývalý partner), a rozdílně přistoupily jen k tomu, do jaké míry měla žalovaná zkoumat, kdo jí jako vlastník byl oprávněn koně prodat.

13. Nalézací soud dovodil, že partner stěžovatelky uvedl žalovanou v omyl v rozhodující okolnosti kupní smlouvy a žalovaná (i jako osoba práva znalá) měla být obezřetnější. Odvolací soud naopak uzavřel, že pokud v době prodeje tvořila stěžovatelka s jejím partnerem společně vystupující pár a ve stájích byl za vlastníka běžně označován partner stěžovatelky, neměla žalovaná důvod o jeho vlastnictví pochybovat a koně nabyla v dobré víře. Tento hodnotící závěr nezakládá dle Ústavního soudu porušení základních práv stěžovatelky.

14. Nad rámec argumentace obecných soudů je vhodné dodat, že stěžovatelka nikde netvrdí a v řízení se ani neprokázalo, že by žalovaná získala při prodeji od partnera stěžovatelky nějakou výhodu. O prodeji se žalovanou jednali stěžovatelka i její partner, oba byli ochotni koně prodat a shoda byla též na ceně. Jinak řečeno, pokud by žalovaná věděla (nebo měla důvodné podezření), že koně ve skutečnosti vlastní stěžovatelka, je nutné se ptát, proč by riskovala nabytí od nevlastníka a raději neuzavřela kupní smlouvu se stěžovatelkou. Pravděpodobnější se tedy skutečně jeví varianta, ve které zprvu stěžovatelka proti způsobu prodeje nic nenamítala, ale po rozchodu s partnerem své vlastnictví "odhalila" a začala je uplatňovat vůči žalované. Jak však plyne ze závěrů odvolacího (ale v podstatě i nalézacího) soudu, stěžovatelka se měla svého vlastnictví (či v dané chvíli již spíše náhrady za ně) domáhat u svého bývalého partnera než žalované.

15. Okolnost, že stěžovatelka se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3608/18). Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru