Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 354/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Kolín
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
soudce/podjatost
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.354.17.1
Datum podání03.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 30 odst.1

40/2009 Sb., § 147


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 354/17 ze dne 10. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou, Nerudova 239/35, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 8 Tdo 1308/2016-32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2016 č. j. 10 To 190/2016-283 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. ledna 2016 č. j. 2 T 87/2015-217, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru nebyly respektovány procesní předpisy, byla porušena zásada presumpce neviny a zásada, že soud má v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného a ctít zásadu rovnosti stran sporu.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených přitom vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 2 T 87/2015 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil zjednodušeně řečeno tím, že dne 20. 5. 2015 kolem 10.10 hod. zavinil z nedbalosti dopravní nehodu, když jako řidič nákladního vozidla za hustého provozu jel v daném úseku nedovolenou rychlostí nejméně 63 km/h, nesledoval řádně provoz na silnici a nepřizpůsobil rychlost jízdy mokré vozovce, v důsledku čehož narazil v koloně před ním jedoucích vozidel zezadu do osobního automobilu Volkswagen Passat, odrazil jej vpřed, kdy toto vozidlo narazilo do vozidla Škoda Superb, jež zastavilo před vyznačeným přechodem pro chodce. Řidič Škody Superb přitom dával přednost z pravé strany přecházejícímu chodci. Chodec se tímto způsobem dostal do kontaktu s vozidly, upadl na vozovku, utrpěl závažné poranění, které si vyžádalo dlouhodobou léčbu, když podstatné omezení v běžném způsobu života poškozeného trvalo po delší dobu než 6 týdnů. Méně závažná poranění pak utrpěla také řidička vozidla Volkswagen Passat. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou roků. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání dvou roků.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 10 To 190/2016 odvolání stěžovatele proti shora citovanému rozsudku okresního soudu zamítl.

4. Nejvyšší soud následné stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť shledal, že jeho dovolacími výhradami nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů vymezených zákonem.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že se krajský soud vůbec nevypořádal s jeho námitkami, když odůvodnění rozhodnutí je zcela obecné a z tohoto úhlu pohledu nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel zdůraznil, že úkolem obhajoby není prokázat, jak se skutkový děj odehrál doopravdy, ale když obhajoba poukáže na to, že se vše mohlo odehrát jinak, než tvrdí obžaloba, nelze postupovat jinak, než že soud rozhodne zprošťujícím rozhodnutím. Obhajoba přitom poukázala na to, že z provedených důkazů jasně vyplynulo, že to nemohl být stěžovatel, kdo způsobil danou dopravní nehodu. Podle rozmístění vozidel na vozovce má totiž stěžovatel za to, že se první z osobních vozidel (Škoda Superb) ve chvíli nárazu stěžovatelova vozidla do vozidla Volkswagen Passat již muselo v prostoru přechodu pro chodce nacházet, tudíž ke sražení chodce muselo dojít dříve, než stěžovatelův nákladní vůz narazil do vozidla Volkswagen Passat. Vedle těchto nesrovnalostí stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud vydal své pravomocné rozhodnutí ve věci samé, aniž by bylo jasné, zda v první instanci nerozhodoval vyloučený soudce. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel upozorňuje na to, že došlo k rozdílu mezi vyhlášeným a písemným zněním rozhodnutí o sazbě trestu zákazu činnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

10. Obecné soudy podle Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.

11. Ústavní soud v prvé řadě nepřisvědčil námitce stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je příliš obecné - od str. 5 do str. 8 jsou systematicky vypořádávány stěžovatelovy odvolací námitky. Pro vydání zprošťujícího rozhodnutí pak jistě nestačí, předpokládá-li obviněný svoji verzi skutkového stavu, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel. Stěžovatelovo východisko o tom, že ke sražení chodce došlo před tím, než on narazil do kolony vozidel stojících před ním, je pak i podle Ústavního soudu jednoznačně vyvráceno již tím, že poškozený chodec na vozovku vstoupil, až když první vozidlo před přechodem zastavilo. Toto tvrzení poškozeného chodce ve svém důsledku nezpochybňuje v ústavní stížnosti ani sám stěžovatel. Odpovídá tomu ostatně i záznam kamerového systému, podle něhož byl v místě a čase nehody silniční provoz tak silný, že chodec byl skutečně odkázán na to, až jej některých z řidičů nechá vozovku přejít.

12. Stěžovatel také nevysvětluje, proč by průběh skutkového děje, podle něhož měl být poškozený zraněn až působením kinetické energie vyvolané nárazem stěžovatelova vozidla, měla podporovat řidička vozidla Volkswagen Passat. Z hlediska její odpovědnosti je totiž nepodstatné, zda byl nejprve sražen chodec a až poté došlo k dalšímu posunutí vozidla nárazem. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti tvrdí toliko to, že vozidlo Škoda Superb stálo na přechodu již před nárazem vyvolaným stěžovatelovým vozidlem.

13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že odvolací soud se svým rozhodnutím o věci samé nevyčkal rozhodnutí o eventuální podjatosti soudce prvního stupně (který ve věci stěžovatele rozhodoval), pak již Nejvyšší soud ve svém usnesení upozornil, že stěžovatel tuto svoji časovou souslednost dovozuje jen z toho, jak bylo rozhodnutí ve věci a rozhodnutí o stížnosti stěžovatele podle § 141 a násl. trestního řádu týkající se tvrzené podjatosti soudce zařazeno ve spise. Z této okolnosti však vzájemná časová souvztažnost bez dalšího dovozovat ani podle Ústavního soudu nelze. V daném kontextu - a to zejména - pak Ústavní soud nepřehlédl, že důvodem, proč má být zpochybněna nestrannost prvostupňového soudce je to, že soudce věděl, že otec řidičky vozidla Volkswagen Passat je policista, ač jej sám stěžovatel tak nikdy neoznačil. Tu ovšem musí Ústavní soud poznamenat, že i kdyby soudce stěžovatelem naznačenou znalost měl, nebylo by to důvodem, proč pochybovat o jeho nepodjatosti.

14. Stěžovatel konečně ani v ústavní stížnosti nepřináší žádnou indicii, že by součástí vyhlašovaného rozsudku nalézacího soudu měl být výrok ukládající stěžovateli trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel toliko ve výměře šesti měsíců, ač v písemném vyhotovení rozsudku je uveden trest dvouletý. I podle Ústavního soudu jde ze strany stěžovatele o pouhou spekulaci již proto, že na nezákonně nízkou sazbu uložení trestu by reagovala státní zástupkyně, která tak ale neučinila. Navíc i sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že dvouletý trest zákazu činnosti byl převzat z trestního příkazu, jímž bylo v jeho věci prvně rozhodováno o vině a trestu.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru