Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 354/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
trestný čin/příprava/pokus
Skutková podstata trestného činu
trestný čin/ublížení na zdraví
Recidiva
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.354.11.1
Datum podání07.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 41 odst.1, § 31, § 8 odst.1, § 219 odst.1, § 219 odst.2 písm.c

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 354/11 ze dne 17. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Č., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Francouzská 16, (adresa pro doručování: Šumperk, Langrova 7), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1247/2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 66/2010, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 45 T 6/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zákona za použití § 29 odst. 2 a § 42 odst. 1 tr. zákona k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 22 let a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uložil stěžovateli podle § 219 odst. 2 tr. zákona za použití § 29 odst. 2 a § 42 odst. 1 tr. zákona výjimečný trest odnětí svobody v trvání 20 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu stěžovatelovo dovolání (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1, 2 tr. zákona, jímž způsobil těžkou újmu na zdraví, a to z nedbalosti, neboť poškozená dopadla nešťastnou náhodou na nůž, který držel v ruce, čímž došlo u poškozené k předmětnému zranění a vzniku těžké újmy. Uvedenou skutkovou verzi, tvrdí dále stěžovatel, nevyvrátil ani znalecký posudek MUDr. M. S., vyhotovený k objasnění mechanismu úrazového děje.

Posléze stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, dovozuje, že soudy při ukládání trestu vycházely z existence znaků zvlášť nebezpečné recidivy (§ 41 odst. 1 tr. zákona) v rozporu s ustanovením § 31 odst. 3 tr. zákona, "per analogiam", které "zakazuje dvojí přičítání" jediné skutečnosti k tíži pachatele ("jednou jako znaku skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znaku podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona"). Stěžovatel má za to, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně "nevykazuje znaky mimořádnosti, ať již ve vztahu k brutalitě, opakovanosti, rafinovanosti či zakrývání stop", a zdůrazňuje, že "naopak přivoláním rychlé záchranné služby k záchraně života poškozené přispěl".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Pro režim ukládání trestů v trestním řízení - z pohledu stěžovatelem uplatněné námitky - je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné okolnosti nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné směrodatné, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.

Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Ohledně těchto výhrad postačí poukázat na výstižné, resp. v ústavní stížnosti citované judikatuře Ústavního soudu odpovídající, odůvodnění rozsudku vrchního soudu, str. 6-11, které se týká přezkumu skutkových a právních úvah obsažených na str. 21-25 rozsudku krajského soudu. Maje na zřeteli vymezení skutku, k němuž obecné soudy dospěly, nelze - zejména z hledisek ústavněprávních (viz výše) - jimi zvolenému právnímu posouzení nikterak oponovat. Není důvod ani pro úsudek, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že odmítly stěžovatelovu verzi vzniku zranění poškozené, neboť, jak bylo uvedeno výše, se zde uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, jejíž aplikace v posuzovaném případě nebyla - zjevně - porušena.

Též s námitkou ohledně tvrzeného pochybení spočívajícího v uložení "nepřiměřeného" trestu se obecné soudy adekvátně vypořádaly, když v podrobnostech rozvedly, jakými úvahami se při ukládání výše trestu řídily. Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jak byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o "nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu" zde uvažovat nelze.

Obecné soudy (resp. odvolací soud a dovolací soud) se nezpronevěřily ani zásadám vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, N 62/45 SbNU 53. Odvolací soud výstižně konstatoval, že opětovnost [coby znak skutkové podstaty trestního činu podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona ] a zvlášť nebezpečná recidiva (§ 41 odst. 1 tr. zákona) mají společný základ v tom, že obě vychází ze spáchání dřívějšího činu (útoku), pokrývají ovšem každá jiný okruh okolností; opětovnost vyjadřuje jen to, že se dřívější čin stal, zatímco zvlášť nebezpečná recidiva vyjadřuje, že pachatel, alespoň zčásti vykonal trest, který mu byl uložen za dřívější čin. Z této rozdílnosti vyplývá, připomenul dále odvolací soud, že obě uvedené okolnosti, z nichž každá odlišným způsobem podmiňuje použití vyšší trestní sazby, mohou obstát vedle sebe, vzájemně se nevylučují a jsou uplatnitelné současně.

Odvolací soud na argumentované bázi vymezil i okolnosti, v nichž spatřuje naplnění materiální podmínky aplikace § 41 odst. 1 tr. zákona, tj. "podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost". Uvedl (str. 11-12 rozsudku), že: "Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je velmi vysoký, přičemž je dán jak samotným způsobem vedením útoku vůči bezbranné poškozené, jeho razancí a použitým nožem masivních rozměrů, směřujícím do životně důležitých orgánů, tak i skutečností, že obžalovaný se takového trestného jednání opětovně dopustil na ženě, k níž měl blízký citový vztah, v rámci afektivního jednání, a předchozího potrestání za obdobný skutek, které na něm nezanechalo žádných významných resocializačních změn a fakticky bezprostředně poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, ze zcela malicherných důvodů vyhrotil svoji agresi a opakoval takovou trestnou činnost. Jak ze samotného obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, tak i ze samotného obsahu jednání, jehož se obžalovaný dopustil, je zcela zřejmé, že jeho resocializace je značně ztížená a nebezpečí, že by se na svobodě opětovně dopustil stejného trestného jednání je vysoké." Odvolací soud, který připomenul též další skutečnosti ze stěžovatelovy kriminální anamnézy, jakož i dovolávané přivolání záchranné služby poškozené snížením trestu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a § 259 odst. 3 tr. řádu] přiměřeně zohlednil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru