Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 354/06Usnesení ÚS ze dne 30.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.354.06
Datum podání21.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 42 odst.3, § 47 písm.c

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 46 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 354/06 ze dne 30. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. W., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1.máje 398, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č.j. 6 As 61/2004-45 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004, č.j. 22 Ca 453/2003-17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podaném návrhu, který i jinak splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Napadeným usnesením krajského soudu bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu proto, že stěžovatel i přes výzvu nezaplatil soudní poplatek ( § 47 písm. c/ s.ř.s., § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o soudních poplatcích"), a kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Zpochybňované doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku stěžovateli pokládal Nejvyšší správní soud za nepodstatné; rozhodné je, uvedl v odůvodnění rozhodnutí, že soudní poplatek "nebyl zaplacen ani ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy zástupci stěžovatele", a že dodatečně byl soudní poplatek zaplacen až po právní moci usnesení o zastavení řízení (pročež nemohly ani nastat následky předjímané v ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích).

Stěžovatel se v ústavní stížnosti ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena jeho zástupci; dne 30. 1. 2004, který uvažoval soud, však k tomu nedošlo, neboť "jak vyplývá z ručně psaného textu na této listině", byla výzva zaslána zástupci jen "na vědomí". Tím podle jeho názoru byl jeho zástupce uveden "v omyl a ve skutečnosti žádnou výzvu mu (soud) nedoručil". Stěžovatel uzavřel, že zastavením řízení, aniž by pro to existoval právní důvod, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu shora označených článků Listiny a Úmluvy.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy rozhodující ve správním soudnictví postupují v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady jím upraveného řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež zakotvuje princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu, který vychází z toho, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob (a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu), odpovídá nejen povinnost určité řízení zahájit, nýbrž i vyčerpat všechny dispozice, které účastníku svojí povahou poskytuje. Imanentní součástí této procesní povinnosti je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim v řízení přijaly (odůvodnily). Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu tedy také plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat k té kritice, již stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti poprvé, aniž dal příležitost se s ní vypořádat již soudům obecným.

To je v dané věci významné proto, že právě taková situace zde nastala.

Stěžovatel nenamítá, že výklad a aplikace ustanovení § 42 odst. 2 s.ř.s. správními soudy zakládala - závěrem o doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku jeho zástupci - nepřípustné ústavněprávní konsekvence, nýbrž oproti Nejvyššímu správnímu soudu tvrdí, že jeho zástupci výzva řádně doručena nebyla, resp. že nešlo o výzvu řádnou, a to proto, že obsahovala "ručně" vepsanou poznámku "na vědomí"; tím měl být zástupce uveden "v omyl", který zřejmě vysvětluje i jeho nečinnost ve vztahu ke splnění kritické poplatkové povinnosti.

Tuto námitku však stěžovatel před Nejvyšším správním soudem neuplatnil.

Hodnotit ji Ústavnímu soudu nepřísluší jen z vyloženého důvodu subsidiarity jeho přezkumu, nýbrž též proto, že předpokládá dokazování (obsahu listiny a další okolností doručení zástupci), k němuž - coby dokazování ve věci samé - povolán není. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další (dokonce skutkové) instance, která (jak vyplývá z jeho postavení) mu nepřísluší; dokazování na úrovni podústavního práva totiž náleží soudům obecným, a to v tom rozsahu, v jakém bylo příslušné skutkové tvrzení v řízení před nimi uplatněno. Z ustanovení § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud dovozuje, že zde předjímané dokazování se koncentruje ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelovo tvrzení, že došlo k zásahu do základních práv a svobod, nepředjímá však dokazování ve věci, resp. pro potřeby rozhodnutí, k němuž jsou povinny obecné soudy ( srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, C.H.Beck, 1.vydání 2001, komentář str. 177 ).

Na stěžovateli tedy bylo, aby v podané kasační stížnosti uvedl veškeré důvody, pro které považuje usnesení krajského soudu za nezákonné (§ 103 odst.1 písm.e/ s.ř.s.) a ke svým tvrzením předložil kasačnímu soudu dostatečné důkazy tak, aby mohl tvrzené důvody nezákonnosti přezkoumat.

Jestliže se Ústavní soud - z obou uvedených důvodů - nemůže věcně zabývat stěžovatelem vznesenými výhradami proti napadeným rozhodnutím, je namístě závěr, že již z povahy v ústavní stížnosti uplatněných námitek plyne, že nejsou splněny podmínky její přijatelnosti, jež má na mysli § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle tohoto ustanovení senát usnesením odmítl.

Nad rámec řečeného se sluší poznamenat, že zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze spatřovat v tom, že stranou stěžovatelovy pozornosti zůstala změna zákona o soudech a soudcích, k níž došlo zákonem č. 151/2002 Sb., a její důsledky na předchozí názory ústavněprávní praxe (srov. kupříkladu usnesení Ústavní soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 671/02), že výzvu k zaplacení soudního poplatku je nutné vždy doručit i účastníku řízení. Tím se vysvětluje, proč se stěžovatel v kasační stížnosti soustředil výlučně k argumentaci, že jemu řádně výzva k zaplacení soudního poplatku doručena nebyla.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru