Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 354/01Usnesení ÚS ze dne 04.10.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.354.01
Datum podání11.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 354/01 ze dne 4. 10. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 354/01

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.H., zastoupeného JUDr. J.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, sp. zn. 9 To 44/2001, a rozsudku Obvodního soudu v Praze 9 ze dne 22. listopadu 2000, sp. zn. 21 T 211/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1,§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001 (9 To 44/2001), kterým byl ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu v Praze 9 ze dne 22. listopadu 2000 (21 T 211/2000) uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele [§ 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.], a tvrdil, že uvedené obecné soudy porušily jeho právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tím, že v trestním řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty inkriminovaného trestného činu. V této souvislosti se stěžovatel vyjádřil k jednotlivým usvědčujícím důkazům a obecným soudům vytkl, že zamítly jeho návrh na vypracování znaleckého posudku k roční účetní uzávěrce. Podle tvrzení stěžovatele soud na jedné straně hovoří o tom, že účetní uzávěrka nebyla provedena v souladu se zákonem, konstatoval její rozpor s platným právem, na straně druhé však nepřipustil revizi této uzávěrky (zmíněný znalecký posudek). Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu poškozování věřitele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000 (4 Tz 49/2000).

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na listinné důkazy, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že došlo k vyrovnání závazku společnosti C., vůči T., a k plnění závazků vůči společnosti C. Tyto listiny nebyly odvolacím soudem při veřejném zasedání ani čteny, ani projednávány, nebyly přeloženy z anglického jazyka, nebylo k nim vůbec přihlédnuto, a to přesto, že jejich obsah zásadně určuje rekapitulaci průběhu skutkového děje. Stěžovatel nato navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 (21 T 211/2000) a na jeho podkladě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Tvrzení stěžovatele stran porušení jeho práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) je nedůvodné, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel byl po celou dobu obhajován kvalifikovanými obhájci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, ostatně shodně jako v řízení před obecnými soudy, napadl skutkový stav věci zjištěný obecnými soudy, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. S těmito tvrzeními stěžovatele se však již řádným a pečlivým způsobem vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Důvodem pro tvrzení, že došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod nemůže být pak pouhý nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které ve věci rozhodly.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Na tomto místě je nutno připomenout, že dle konstantní judikatury není Ústavní soud další soudní instancí obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je vázán na zjištěné porušení subjektivně ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele; nepřísluší mu však hodnotit "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Obecné soudy nejsou povinny provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Pokud tedy obecné soudy považovaly pro povahu navržených důkazů za nadbytečné provedení znaleckého posudku a vyžádání zpráv zahraničních společností, neměla tato skutečnost sama o sobě vliv na porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 11. 2000 (č. l. 2338 připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 211/2000) vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho obhájce, "trvá na tom, aby byl vypracován znalecký posudek, který by se vyjádřil k roční účetní závěrce T. za rok 1996 a dále aby byly provedeny úkony směřující k zajištění prohlášení od orgánu oprávněného jednat za T., směřující ke zbavení povinnosti mlčenlivosti u svědka JUDr. K.". Pokud jde o návrhy na provedení uvedených důkazů, byly zamítnuty soudem I. stupně s tím, že tyto důkazy na samotná skutková zjištění nemohou mít žádný vliv (č. l. 2363 připojeného spisu, odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Dalšímu návrhu stěžovatele na doplnění dokazování zprávami zahraničních společností v odvolacím řízení nebylo vyhověno proto (č. l. 2446 a 2447 připojeného spisu), že "i když tedy tyto společnosti existují, což bylo prokázáno z pátrání I., neexistuje jednoznačně doklad o zaplacení ceny akcií v účetních dokladech společnosti T., jak by měl být, i když určité finanční částky, shora zmíněné, na již zmíněný utajený účet T. došly. Podstatou dokazování není existence těchto zahraničních společností, obchodujících s cennými papíry, existence plných mocí, i když s určitými nedostatky, jak bylo zmíněno, ale především průkaznost zaplacení prodaného balíku akcií na účet T." Obecné soudy tedy v souladu s příslušným procesním předpisem (§ 157 odst. 2 tr. ř.) řádným a logickým způsobem zdůvodnily, proč není nutné uvedené důkazy provést.

S otázkou právního hodnocení věci se soud rovněž náležitým způsobem vypořádal (č. l. 2363 až 2364), když soud I. stupně podrobně rozvedl úvahy stran právního hodnocení posuzovaného skutku (tr. činu poškozování věřitele), včetně podrobně rozvedeného vymezení objektivní stránky, subjektivní stránky, apod.

Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššíhosoudu, sp. zn. 4 Tz 49/20, je nepřípadný. V souvislosti se subjektivní stránkou tr. činu poškozování věřitele uvedené rozhodnutí dovozuje, že je "dostatečné, aby pachateli trestného činu poškozování věřitele bylo známo, a to již s ohledem na povahu právních kroků, které zvolil, že vůči nově založené společnosti nebudou moci věřitelé své pohledávky uplatnit. Tyto úvahy a úkony obviněných byly v rozporu s jejich znalostmi, že uspokojení věřitele by neměli mařit ani zčásti, a nasvědčují závěru, že jednali přinejmenším v eventuálním úmyslu". Jak plyne z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (21 T 211/2000), obecné soudy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nepostupovaly v rozporu se zásadami vyloženými v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Nelze než uzavřít, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele dojít ze shora rozvedených důvodů nemohlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecnýchsoudů, jak jsou vpředu označeny, byl proto posouzen jako zjevně neopodstatněný; zjevná neopodstatněnost je dána judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru