Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3538/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudi... více
Věcný rejstříktrestná činnost
Ne bis in idem
trestní stíhání/nepřípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3538.16.1
Datum podání24.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2003 Sb., § 42 odst.1 písm.d

40/2009 Sb., § 329 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3538/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, sídlem Husníkova 2080/8, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 7 Tdo 350/2016-113, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 5 T 89/2012 stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to stěžovatele podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu 250 denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 12 měsíců. Podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku mu obvodní soud dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 5 roků.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 7 To 87/2014 rozsudek obvodního soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušil a podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodu dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, pak ohledně stěžovatele trestní stíhání zastavil, když se ztotožnil s jeho názorem a dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť za zcela totožné jednání byl stěžovatel již rozhodnutím ve věci služebního poměru pravomocně propuštěn ze služebního poměru a toto předchozí rozhodnutí činí jeho trestní stíhání pro týž skutek nepřípustným.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1118/2014 k dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele s tím, že k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebyly splněny zákonné podmínky, citované usnesení městského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

5. Městský soud, po zrušení svého předchozího usnesení Nejvyšším soudem, znovu rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 3. 2015 sp. zn. 7 To 87/2014, kterým podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek obvodního soudu ohledně něj pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, při nezměněném výroku o vině stěžovatele, uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie, a to v trvání 5 let, tedy ve stejné délce trvání, jak byl tento trest uložen stěžovateli již obvodním soudem, když tímto novým výrokem městský soud pouze napravil formální pochybení obvodního soudu ve výroku o tomto druhu trestu, který byl omylem uložen podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že soudy dospěly k protiústavním závěrům při interpretaci zásady ne bis in idem, tedy zákazu dvojího souzení a potrestání za týž čin (skutek), ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, která brání dvojímu postihu.

8. Stěžovatel dovozuje, že zásadu ne bis in idem je třeba vztáhnout i na případ příslušníka ozbrojeného sboru propuštěného ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů"), za totožné jednání, pro které bylo vedeno trestní řízení, a toto propuštění se patří považovat za trest ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").

9. Stěžovatel polemizuje se závěrem přijatým Nejvyšším soudem, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je zvláštním řízením, jiným než je řízení o kázeňském přestupku, přičemž rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání.

10. Podle stěžovatele se souvisejícími otázkami výstižně zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 (tj. v jiné trestní věci) ve spojení s rozhodnutími Nejvyššího soudu č. 13/2009 a 9/2012, jakož i judikaturou ESLP, přičemž konstatoval, že za trest je nutno považovat v širším slova smyslu (materiálně vzato) nejen trest vyslovený v trestním řízení, ale také propuštění ze zaměstnání v příčinné souvislosti s trestným jednáním.

11. V nyní posuzované věci se však Nejvyšší soud přiklonil k argumentaci obsažené ve vlastních rozhodnutích ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 a ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 451/2014. Učinil tak bez toho, že by věc předložil velkému senátu k přijetí sjednocujícího stanoviska k zásadě ne bis in idem (reflektujícího rozdílné právní názory zejména senátů 5 Tdo a 7 Tdo), především pak k otázce, zda lze tuto zásadu vztáhnout a závěry uplatnit i v případě, kdy je příslušník ozbrojeného sboru propuštěn ze služebního poměru za totožné jednání podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tedy pro shodné jednání, pro které je vedeno trestní řízení, a toto jeho propuštění představuje trest ve smyslu judikátů ESLP.

12. Stěžovatel konstatuje, že jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky na stejných základech a ze stejných důvodů, pro které bylo vedeno trestní řízení, ještě před skončením tohoto trestního řízení je nutno ve světle judikatury ESLP považovat za trest založený na stejných skutkových základech jako je vedené trestní řízení a samotná ztráta zaměstnání bez respektování zásady presumpce neviny představuje pro něj citelný trest. Samotný postup služebního funkcionáře - při nerespektování shora uvedených zásad a zákonných ustanovení v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů - je nutno považovat za řízení o stejné věci a propuštění za trest vycházející z rozhodnutí založeném na stejných skutkových základech, pro které je vedeno trestní řízení.

13. Stěžovatel dovozuje, že právní názor včleněný do ústavní stížností napadeného usnesení vychází z nesprávného překladu evropských norem do českého jazyka, konkrétně textu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jak je na to poukázáno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006, když slovo "delikt", podle verze originálu Úmluvy v anglickém jazyce "offence" a ve francouzském jazyce "infraction", je zaměněno za trestný čin, ačkoli tomuto slovu v českém jazyce odpovídají termíny přestupek i trestný čin, protože trestný čin v anglickém jazyce je "criminal offence" a ve francouzském jazyce "infraction criminelle". Stěžovatel dále namítá, že podle dlouhodobé a neměnné judikatury ESLP uvedený článek Úmluvy dopadá na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy i přestupky, popř. na jiné správní delikty, a výjimečně i na disciplinární delikty, a ESLP se tak nepřiklonil k názoru, že zásada "ne bis in idem" je omezena jen na trestní řízení. Z hlediska jejího uplatnění pak ESLP označil za rozhodující totožnost skutku, a nikoliv totožnost právní kvalifikace. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí ESLP ve věci odsouzení osoby nejdříve soudem za trestný čin, a poté její postižení správním orgánem za přestupek (srov. rozsudek ze dne 23. 10. 1995 ve věci Gradinger v. Rakousko stížnost č. 15963/90; rozsudek ze dne 5. 3. 1998 ve věci Marte a Achberger v. Rakousko, stížnost č. 22541/93, a rozsudek ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T. v. Švýcarsko, stížnost č. 31982/96), a také ve věci, kdy osoba byla za týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena soudem za trestný čin (srov. rozsudek ze dne 30. 7. 1998 ve věci Oliveira v. Švýcarsko, stížnost č. 25711/94; rozsudek ze dne 6. 6. 2001 ve věci Sailer v. Rakousko, stížnost č. 38237/97, a rozsudek ze dne 29. 5. 2001 ve věci Fischer v. Rakousko, stížnost č. 37950/97).

14. S poukazem na závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 10 Ad 1/2012 (ve věci konkretizovaného spoluodsouzeného), stěžovatel namítá, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů má znaky trestního řízení, neboť se i v něm ctí zásada presumpce neviny, řada znaků a prvků uplatněných v trestním řízení, rozhodnutí o propuštění považuje za sankci, když navíc je projednáváno jednání trestněprávní povahy, převyšující závažnost kázeňského přestupku, a důvodem propuštění nebylo hrubé porušení přísahy, ale zahájení trestního řízení, a protože v obou případech bylo posuzováno totožné jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, jde o dvojí trestání za jedno jednání. Služební funkcionář tak svým postupem zmařil možnost trestního postihu tím, že vytvořil překážku ne bis in idem, když jej z důvodu zahájení trestního stíhání za totožné jednání propustil ze služebního poměru. Stěžovatel odkazuje na ustanovení § 40 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s tím, že je koncipováno tak, aby nedocházelo k narušování trestního řízení a presumpce neviny, a výslovně stanoví postup za situace, kdy je prvotně zahájeno trestní stíhání, aby nedocházelo k jeho narušení.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

17. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy - respektive Nejvyšším soudem - uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

19. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").

20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.

21. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

22. Nejvyšší soud ústavní stížností napadené usnesení založil na úvaze, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení. Rozdíl mezi nimi spočívá mimo jiné i v tom, že v řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 citovaného zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) téhož zákona nic takového nestanoví. Trestní stíhání není tedy z důvodu propuštění ze služebního poměru nepřípustné podle § 11 odst. l písm. j) tr. řádu.

23. Nejvyšší soud s poukazy na odbornou literaturu (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012) konstatoval, že podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být totiž jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis in idem, přičemž pojem "trestní řízení" musí být vykládán ve světle obecných principů týkajících se korespondujících spojení "trestní obvinění" a "trest" v čl. 6 a čl. 7 Úmluvy (srov. tamtéž, s. 1408). Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy.

24. ESLP ve své judikatuře vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy, známá též jako tzv. "Engel kritéria" obsažená v rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další v. Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72. Argumentaci Nejvyššího soudu se patří doplnit o odkaz na navazující judikaturu ESLP, jmenovitě rozsudek ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin v. Rusko, stížnost č. 14939/03, §§ 52-57, rozsudek ze dne 16. 6. 2009 ve věci Ruotsalainen v. Finsko, stížnost č. 13079/03, §§ 41-47, a z recentní rozhodovací praxe též rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 2016 ve věci AaBv. Norsko, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11.

25. Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. V této souvislosti Nejvyšší soud dovodil, že podle vnitrostátního práva řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů podle vnitrostátního práva do trestního práva nespadá. Řečenému stěžovatel neoponuje, přičemž se soustředí k námitce, že je třeba - v rámci aplikace dalších judikaturních kritérií - uplatnit autonomní interpretaci pojmů zakotvených v Úmluvě.

26. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační).

27. Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Druhé a třetí kritérium jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní. V současné době aplikuje ESLP tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na trestní povahu deliktu, potom třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Naopak, pokud se delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578).

28. Pokud jde o v pořadí druhé kritérium, Nejvyšší soud konstatoval, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je "formálně obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§ 1 odst. l zákona)", přičemž "takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají". Nejvyšší soud se zabýval účelem sankce, který na argumentovaném základě neidentifikoval jako represivní opatření, které by bylo možno "materiálně" pokládat za trest.

29. Výstižně upozornil též na systematiku zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, když rozhodnutí o propuštění zakotvené v ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona spadá do části druhé předmětného předpisu, která podle nadpisu upravuje "vznik, změnu a skončení služebního poměru", představuje jednu z forem skončení služebního poměru, ohledně kterého se vede zvláštní řízení podle § 183 až § 185 téhož zákona, odlišné od "řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku" podle ustanovení § 186 až § 189 tohoto zákona [srov. vymezení kázeňského přestupku v § 50 odst. 1 zákona a druhy trestů uvedené v § 51 odst. l písm. a) až g) téhož zákona].

30. Rozdíl mezi oběma řízeními Nejvyšší soud demonstroval i na pravidlu vyplývajícím z ustanovení § 42 odst. 1 písm. a), b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, z něhož vyplývá, že příslušník musí být propuštěn, byl-li pravomocně odsouzen za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. To rovněž potvrzuje správnost závěru, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů není řízením trestněprávní povahy, a proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady ne bis in idem.

31. Posléze se Nejvyšší soud zabýval i třetím kritériem představovaným druhem a závažností sankce, přičemž ani v tomto ohledu neshledal věcný podklad pro úsudek, že v případě propuštění ze služebního poměru jde o trest ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (viz např. rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další v. Nizozemí, stížnosti č. 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72, rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další v. Francie, stížnost č. 12547/86, a rozsudek ESLP ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou v. Řecko, stížnost č. 18996/91).

32. Jestliže Nejvyšší soud akceptovatelně dovodil, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů není řízením trestněprávní povahy, není třeba se blíže zabývat otázkou přípustnosti dvojího řízení trestněprávní povahy v kontextu zásady ne bis in idem a aplikace tzv. testu dostatečné věcné a časové souvislosti (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 2016 ve věci AaBv. Norsko, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11).

33. Pouze pro úplnost se však sluší konstatovat, že i tehdy, pokud by obstálo stěžovatelovo tvrzení o trestněprávní povaze řízení o propuštění ze služebního poměru, výsledek dovolacího řízení by se diskrepancemi stran dodržení zásady ne bis in idem nevyznačoval.

34. Z hlediska splnění podmínky věcné souvislosti obou řízení je podstatné následující. Zaprvé, Nejvyšší soud objasnil, že obě řízení sledují vzájemně se doplňující účely (primárním účelem propuštění je ochrana dobré pověsti bezpečnostního sboru, takže ohrožení této pověsti je důvodem propuštění, stejně jako zájem, aby "u policie působili pouze lidé, kteří splňují požadavky kladené na policisty") a reagují tak v konkrétní rovině na odlišné aspekty daného protiprávního jednání (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 2016 ve věci AaBv. Norsko, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11, § 144). Zadruhé, duplicita řízení - a kombinace sankcí - představovaly předvídatelný následek shodného jednání v rovině právní i faktické (idem); viz tentýž rozsudek, §§ 146-152. Z argumentace Nejvyššího soudu vyplývá i hodnocení třetího kritéria, tj. zda jsou řízení vedena tak, aby se v co největší míře zamezilo zdvojování při shromažďování a hodnocení důkazů, tj. aby zjištění učiněná v jednom řízení byla využitelná i v řízení druhém, a to zejména prostřednictvím vzájemné spolupráce kompetentních orgánů (viz uvedený rozsudek, §§ 145-150). Nejvyšší soud splnění obou těchto kritérií demonstroval rovněž na úpravě včleněné do § 42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jakož i § 42 odst. 1 písm. a), b) uvedeného zákona, z něhož vyplývá, že příslušník musí být propuštěn, byl-li pravomocně odsouzen za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka bezpečnostního sboru. V pořadí čtvrté kritérium ve smyslu citovaného judikátu zahrnuje otázku, zda sankce uložená v řízení, které bylo ukončeno jako první, je zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední tak, aby se zabránilo tomu, že dotčený jedinec ponese nepřiměřenou zátěž, přičemž toto riziko je méně pravděpodobné, pokud existuje kompenzační mechanismus, který zajišťuje, že souhrn uložených sankcí nepůsobí nepřiměřeně. V tomto směru vystupuje do popředí skutečnost, že ani stěžovatel neargumentuje relevantně ve prospěch úsudku, že sankce jsou ve výsledku nepřiměřené. Poukaz na okolnost, že nalézací soud uložil peněžitý trest i trest zákazu výkonu povolání, což stěžovatel považuje za tresty s podobným dopadem do jeho ekonomické sféry jako propuštění ze služebního poměru, k posunutí věci do ústavněprávní roviny nepostačuje.

35. Pokud jde o podmínku časové souvislosti, ESLP neshledal deficit ve skutečnosti, že obě řízení byla vedena postupně v různých instancích, je-li sledován zájem na efektivitě a řádném výkonu spravedlnosti, plní-li rozdílné společenské účely a nepůsobí stěžovateli nepřiměřenou újmu. Stěžovatel nedokládá, že časová souvislost nebyla dostatečně úzká, respektive že jej nechránila před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení při existenci naznačené duality mezi správními a trestními postupy.

36. Jak bylo předznačeno, na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Postačí již jen stručně konstatovat, že kvalifikace dovolání Nejvyšším soudem coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

37. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, čímž možnosti ústavněprávního přezkumu zúžil.

38. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru