Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3535/18 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříksoudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3535.18.1
Datum podání28.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 11 Tvo 16/2018-35 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2018 sp. zn. 4 To 10/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 43 T 5/2015 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 150 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných. Proti rozsudku podal stěžovatel i spoluobžalovaní a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a bylo nařízeno veřejné zasedání na den 28. června 2018. Dne 21. 6. 2018 podal stěžovatel námitku podjatosti členů senátu vrchního soudu pro poměr k věci.

3. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") z důvodu § 30 odst. 1 tr. řádu nejsou předsedkyně senátu JUDr. Lenka Konopová a soudkyně JUDr. Hana Kárová a Mgr. Kamila Elsnicová vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení stěžovatele a spol., vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2015, a u vrchního soudu pod sp. zn. 4 To 10/2018. Podle odůvodnění vrchního soudu nelze poměr k projednávané věci dovozovat z toho, že dvě ze tří členek senátu se podílely na rozhodování v této trestní věci, při němž byl první rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušen, a věc byla v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. V ten samý den vrchní soud vyhlásil rozsudek, kterým z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu stěžovatele a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu stejně jako městský soud uložil peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto.

4. Stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Neshledal jakékoliv skutečnosti nasvědčující podjatosti členek senátu vrchního soudu rozhodujících o odvolání stěžovatele. Podle jeho názoru okolnost, že se soudkyně vrchního soudu podílely na rozhodování věci v rámci předchozího odvolacího řízení, nezakládá sama o sobě jejich podjatost. Spatřuje-li stěžovatel podjatost v tom, že nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, ale učinily "předběžný závěr o jeho vině" a zavázaly soud prvního stupně, aby dospěl k totožnému závěru, Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k tomu, aby předchozí zrušovací rozhodnutí s ohledem na obsah jeho odůvodnění vylučovalo dotčené soudkyně z projednání a rozhodnutí věci, když vrchní soud ve svém dřívějším rozhodnutí nijak nevybočil ze zákonných mezí upravujících jeho přezkumnou činnost ve smyslu § 254 a násl. tr. řádu.

5. Stěžovatel považuje ústavní stížnost za přípustnou. Domnívá se, že na jeho případ dopadá výjimka, pro niž by měla být jeho ústavní stížnost věcně projednána, neboť napadená rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces i práva na osobní svobodu. V jeho případě lze dokonce uvažovat o aplikaci výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť vadné posouzení námitky podjatosti může zhojit jen Ústavní soud. Rekapituluje průběh řízení před soudy, kdy byl nejprve zproštěn obžaloby, odvolací soud však svým kasačním rozhodnutím znevážil vnitřní přesvědčení nalézacího soudu založené na pečlivém uvážení všech okolností případu, sám hodnotil dokazování, které před ním nebylo provedeno, a vyvozoval z něj odlišné skutkové závěry, čímž soudu prvního stupně vnutil vlastní hodnocení důkazů, přičemž činil kategorický závěr o vině stěžovatele a tím flagrantně porušil zásadu presumpce neviny, neboť jednoznačně soud prvního stupně zavázal k jeho odsouzení. Naději ve spravedlivé posouzení věci nepřinesl dle stěžovatele ani Nejvyšší soud, který vydal stručné rozhodnutí, v němž shledal postup vrchního soudu za zákonný. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyvozuje, že obsah formulací vrchního soudu v kasačním rozhodnutí je nutné promítnout do úvah o nestrannosti soudců, kteří takové názory učinili.

6. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutné důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud ve své dnes již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2758/18 ze dne 6. 9. 2018 či sp. zn. III. ÚS 4005/17 ze dne 16. 7. 2018).

9. Stěžovatel však všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 4 To 10/2018 vydanému ve věci samé. V něm může stěžovatel vznášet i námitky proti procesnímu postupu vrchního soudu, o něž opíral námitku podjatosti rozhodujících soudkyň. Námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je pak přímo předpokládána jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 520/2009 ze dne 26. 8. 2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2773/08, ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2930/14, ze dne 19. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1451/15, ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 či ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17).

10. Stěžovatel sice argumentuje ve prospěch závěru, že by Ústavní soud měl učinit výjimku podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a navzdory své ustálené praxi považovat ústavní stížnost za přípustnou, Ústavní soud však neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.

11. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o dovolání v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. V nové ústavní stížnosti může napadnout i předmětné kasační rozhodnutí vrchního soudu, jehož závěry dle jeho názoru přímo ovlivnily další rozhodování v jeho trestní věci.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2018

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru