Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3533/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Skutková podstata trestného činu
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3533.14.1
Datum podání07.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 40/2009 Sb.; trestní zákoník; § 145/2/g

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 145 odst.2 písm.g, § 12, § 13, § 59


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3533/14 ze dne 9. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 2014 sp. zn. 6 Tdo 879/2014, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2014 sp. zn. 3 To 135/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. 37 T 3/2013, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 145 odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele mělo postupem obecných soudů rovněž dojít k porušení článku 8 odst. 2 Listiny a článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. 37 T 3/2013 uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 a odst. 2 písm. g) trestního zákoníku.

Uvedeného zvlášť závažného zločinu se měl obviněný dopustit (zkráceně řečeno) tím, že po předchozí konzumaci alkoholických nápojů, z dosud přesně nezjištěné příčiny, pravděpodobně však v momentálním zlobném impulsu, vedeném snahou o korekci v chování poškozeného, uchopil do své pravé ruky zavírací nůž, jímž poškozeného, srozuměn s tím, že mu může způsobit poranění důležitých orgánů, bodl do přední části krku, v důsledku čehož poškozenému způsobil bodnou ránu na levé straně krku, přičemž pouze shodou šťastných okolností nedošlo ke vzniku závažných poranění důležitých orgánů. Uvedeného činu se obviněný dopustil opětovně, neboť byl již dříve rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 1991 č. j. 13 T 132/90-185 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1991 č. j. 3 To 68/91-214 pravomocně odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 222 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, který vykonal dne 24. 5. 1994.

Za shora uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zavíracího nože. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit podle § 228 odst. 1 trestního řádu částku 28.268,- Kč, jako náhradu škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně Ostrava-Slezská Ostrava, Michálkovická 108.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. ledna 2014 sp. zn. 3 To 135/2013 tak, že odvolání zamítl podle § 256 trestního řádu, jako nedůvodné.

Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2014 sp. zn. 6 Tdo 879/2014 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, jako dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

K zásahu do základních práv stěžovatele mělo dle odůvodnění ústavní stížnosti dojít tím, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení trestného činu. Stěžovatel se domnívá, že čin neměl být kvalifikován podle § 145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku, nýbrž pouze podle základní skutkové podstaty zakotvené v odstavci prvním citovaného ustanovení. Stěžovatel je přesvědčen, že použití kvalifikované skutkové podstaty bylo v jeho případě nespravedlivé a nepřiměřené, neboť sice spáchal trestný čin opětovně, avšak od spáchání prvního skutku již uplynula doba 22 let.

Stěžovatel má dále za to, že je v příkrém rozporu s principem přiměřenosti trestního postihu i se základním právem na spravedlivý proces, pokud soudy použijí uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu, aniž by bylo možno přihlédnout při rozhodování o vině k tomu, nakolik tato okolnost zvyšuje škodlivost činu (např. k časovému rozpětí mezi spácháním jednotlivých trestných činů, nebo k následkům těchto činů). Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 59 trestního zákoníku, které umožňuje zpřísnit postih pachatele co do ukládaného trestu, a zdůrazňuje, že také v případě použití tohoto ustanovení musí soud zhodnotit, zda je zpřísnění postihu skutečně nezbytné z hlediska ochrany společnosti a nápravy pachatele. Za použití výkladové analogie ve prospěch pachatele by se tento postup měl aplikovat i při posuzování naplnění kvalifikované skutkové podstaty dle § 145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku.

Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávaném případě buď pochybily obecné soudy při aplikaci dané zákonné normy, nebo je nesprávná norma samotná. Z toho důvodu ke své stížnosti připojil návrh na zrušení § 145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku. Stěžovatel uvádí, že považuje toto ustanovení, které vzhledem k formálnímu pojetí trestního zákoníku nedává možnost zohlednit časový odstup mezi dvěma spáchanými zločiny těžkého ublížení na zdraví, a tak při jakékoli recidivě (například po desítkách let jinak řádného života) je dle trestního zákoníku nutno automaticky kvalifikovat daný trestný čin jako spáchaný opětovně, za ustanovení, které zcela vybočuje z principu proporcionality trestní represe, a tedy i z mezí konformity trestního práva s ústavním pořádkem České republiky. Toto ustanovení je podle stěžovatele v rozporu se zásadou spravedlivého trestu za spáchaný trestný čin zejména s přihlédnutím k tomu, že automaticky řadí do stejné kategorie pachatele, který spáchá dané zločiny v rozmezí mnoha let, a pachatele, který spáchá dané zločiny v rozmezí třeba jen měsíců.

Nad rámec uvedeného se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, ačkoliv byly splněny podmínky pro jeho meritorní přezkum.

IV.

Ústavní soud prostudoval odůvodnění ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve smyslu článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na námitkách stran právní kvalifikace skutku, které již dříve uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy náležitě vypořádaly. Žádá-li stěžovatel o jejich opětovné přezkoumání, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však, jak bylo výše doloženo, nenáleží.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, když konstatovaly, že jednání stěžovatele naplnilo zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení § 145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku. Jak již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí správně naznačily, současná právní úprava trestní odpovědnosti je založena na formálním pojetí trestného činu vyplývajícím z ustanovení § 13 odst. 1 trestního zákoníku, jež se vztahuje jak na základní skutkovou podstatu konkrétního trestného činu, tak na skutkovou podstatu kvalifikovanou, podmiňující použití vyšší trestní sazby. Formální pojetí trestného činu podléhá sice materiálnímu korektivu vyjádřenému zásadou subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 1 trestního zákoníku, avšak tato zásada připadá v úvahu jen u méně závažných trestných činů a naopak bude zcela vyloučena u zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. Tpjn 301/2012). Hodnotí-li tedy soudní orgán, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť by šlo o skutkovou podstatu kvalifikovanou, je povinen respektovat formální pojetí trestného činu a nemůže, mimo případy aplikace ustanovení § 12 odst. 1 trestního zákoníku, posuzovat společenskou škodlivost jednání obviněného, neboť tato není zákonným znakem trestného činu.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy náležitě zhodnotily všechny zjištěné skutečnosti, zevrubně popsaly své úvahy při kvalifikaci jednání stěžovatele a doložily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty dle § 145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku. Stěžovateli nelze dát za pravdu, pokud se domnívá, že v otázce viny měly obecné soudy rovněž přihlédnout k tomu, nakolik znak "opětovnosti" zvyšuje škodlivost a jak dlouhá doba uplynula mezi spácháním jednotlivých trestných činů. Poukazuje-li stěžovatel na interpretační pravidla spojená s aplikací § 59 trestního zákoníku (stanovícím možnost mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody) a domnívá-li se, že je lze analogicky aplikovat při kvalifikaci trestného činu, směšuje dva zcela odlišné instituty, neboť institut upravený v § 59 trestního zákoníku směřuje nikoliv do otázky viny, ale do otázky trestu; jde přitom o fakultativní nástroj trestní justice, jehož použití je vázáno na splnění zákonem stanovených podmínek. K tomu se ostatně již dostatečně vyjádřil dovolací soud, na jehož rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

Ústavní soud dále podotýká, že při ukládání trestu obecné soudy patřičně zvážily všechny relevantní okolnosti, včetně doby, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody, věku stěžovatele a nebezpečí jeho recidivy, přičemž stěžovateli uložily trest při spodní hranici trestní sazby. Otázku míry společenské škodlivosti činu, kterou stěžovatel po celé řízení namítal, tak soudy náležitě zhodnotily při rozhodování o výměře uloženého trestu.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, v níž stěžovatel tvrdí, že mu Nejvyšší soud svým postupem upřel řádné projednání jeho záležitosti před soudem, neboť se jeho dovoláním nezabýval meritorně, ale odmítl jej pro zjevnou neopodstatněnost.

Ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu umožňuje Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání, které sice splňuje všechny formální náležitosti a opírá se o zákonem stanovený důvod, u nějž je však s ohledem na jeho obsah, jakož i na obsah jím napadených rozhodnutí, zcela zřejmé, že nemůže být úspěšné. Tak tomu bude zpravidla tam, kde je již z obsahu dovolání a z příslušného spisu patrné, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, popřípadě lze z návrhu dovolatele zjistit, že takovému návrhu nelze vyhovět a rozhodnutí, jehož se navrhovatel domáhá, nelze v dané věci učinit (srov. Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, 2013, str. 3246). Jak Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn (usnesení ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 176/04).

V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud podaným dovoláním řádně zabýval, náležitě se vypořádal s tvrzeními stěžovatele a své závěry o postupu podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu patřičně odůvodnil. Nejvyšší soud svým postupem nevybočil z mezí ústavnosti, a Ústavní soud proto ani v tomto ohledu neshledal důvod pro svůj kasační zásah.

Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Co do návrhu na zrušení ustanovení § 145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku platí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, což je důvodem jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru