Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3531/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpůjčka
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3531.14.1
Datum podání07.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3531/14 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Pechmana a Kateřiny Hlinkové, zastoupených JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem České Budějovice, Žižkova 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2011, č.j. 4 C 310/2002-97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č.j. 36 Co 40/2012-200, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, č.j. 33 Cdo 212/2014-243, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť mají za to, že v řízení, které jim předcházelo, došlo k porušení jejich základního práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit dluh z půjčky s jejím příslušenstvím, kterou sjednal stěžovatel a právní předchůdce stěžovatelky s vedlejšími účastníky; odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně jen v nepodstatném rozsahu a dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelům však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměli možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelé vystupovali již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelé neuvádějí nic, co by jejich oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. To platí i pro tvrzení o údajném "šikanózním" výkonu práva žalobců ve vztahu k zamýšlenému prodeji "souboru pozemků", a to již proto, že postrádá relevantní souvislost s obsahem stěžovateli napadených rozhodnutí.

Zejména na podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru