Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3520/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
dovolání/přípustnost
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3520.20.1
Datum podání18.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1180 odst.1, § 1181 odst.1

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3520/20 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Alexeje Iskry, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 26 Cdo 1653/2020-81, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 19. 2. 2019 č. j. 129 C 21/2018-23 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 82 831 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných plateb za užívání jednotky za období od května 2016 do dubna 2018. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2019 č. j. 57 Co 223/2019-46 rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť závěry krajského soudu shledal odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá, že požadovanou úhradu nezaplatil, avšak jako již dříve v průběhu řízení uvádí, že k těmto platbám nebyl povinen, neboť služby nečerpal, a měl na jejich dodávku uzavřené samostatné smlouvy. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního i krajského soudu, že je po něm vedlejší účastník oprávněn požadovat úhradu služeb, které nečerpá, a může mu vnucovat, které služby bude odebírat. Dle stěžovatele není rozsudek krajského soudu ani řádně odůvodněn, když neobsahuje přiměřenou reakci soudu na argumentaci stěžovatele a jeho odvolací námitky. Stěžovatel je proto přesvědčen, že dovolací soud pochybil, když rozhodnutí krajského soudu nezrušil jako nepřezkoumatelné a vydané podjatým soudcem, jak bylo v dovolání namítáno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal. Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm citovanou judikaturu).

7. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání pokládáno za přípustné. Nejvyšší soud poukázal na svou bohatou judikaturu týkající se společenských vztahů regulovaných zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013, s níž je rozhodnutí krajského soudu v souladu, a z které vyplývá, že vedlejší účastník (jako společenství vlastníků jednotek) byl a je oprávněn v rámci předmětu své činnosti uzavírat smlouvy o zajištění dodávek služeb spojených s užíváním jednotek, za tímto účelem požadovat od jednotlivých vlastníků zálohy na úhradu takto čerpaných služeb a přijaté finanční prostředky po uplynutí zúčtovacího období ve vztahu ke konkrétním vlastníkům jednotek vyúčtovat. Povinnost stěžovatele (stejně jako ostatních vlastníků jednotek v domě) platit vedlejšímu účastníkovi nejen tyto zálohy, nýbrž i příspěvky na správu domu a pozemku, pak vyplývá jak z § 1180 odst. 1 a § 1181 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 1. 7. 2020 (dále jen "občanský zákoník"), tak z čl. X. bodu 3. písm. c) a d) stanov vedlejšího účastníka ze dne 24. 11. 2016.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení taktéž uvedl, proč se nezabýval námitkami stěžovatele týkajícími se výkladu § 1194 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku a přiměřeností výše vedlejším účastníkem požadované částky ve vztahu k jeho skutečně vynaloženým nákladům, stejně tak jako odkazem stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 232/2014 nebo námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním krajského soudu a vadám řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu či podjatost rozhodující soudkyně). Stěžovateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by se Nejvyšší soud nevypořádal v napadeném usnesení s jeho argumentací, kterou předkládal v řízení před okresním a krajským soudem.

9. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud používá § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, jak tomu bylo v posuzované věci, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

10. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Nejvyšší soud se danou věcí podrobně zabýval, při svém rozhodování aplikoval platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu (podle které je vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat potřebu hospodaření s budovou jako celkem) a jeho skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru