Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 352/98Usnesení ÚS ze dne 07.01.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
občanství/absence
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.352.98
Datum podání06.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

169/1929 Sb., čl.

40/1993 Sb., § 24

97/1963 Sb., § 33


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 352/98 ze dne 7. 1. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 352/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. M.M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 30 Ca 308/96-20, ze dne 4. 5. 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 5. 8. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 6. 8. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 30 Ca 308/96-20, ze dne 4. 5. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ 2866/92, ze dne 14. 6. 1996. Rozhodnutím pozemkového úřadu byla podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") rozhodnuto, že do vlastnictví navrhovatele se nevydávají nemovitosti v rozhodnutí specifikované. Podle názoru navrhovatele bylo uvedeným rozhodnutím porušeno ust. čl. 12 odst. 2

I

III. ÚS 352/98

Ústavy ČR, protože navrhovatel byl proti své vůli zbaven státního občanství České republiky. Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 308/96, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podle zákona o půdě uplatnil u povinné osoby a u pozemkového úřadu nárok na vydání označených nemovitosti dne 15. 5. 1992 s doplněním ze dne 17. 12. 1992. Povinná osoba, ZPK, uzavřela s navrhovatelem dne 7. 4. 1994 dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Rozhodnutím pozemkového úřadu, čj. PÚ 2866/92 (422), 858/94, ze dne 6. 9. 1994, tato dohoda nebyla schválena, protože navrhovatel nesplňoval ke dni 31. 1. 1993 podmínku státního občanství ČR jako podmínku stanovenou zákonem o půdě. Na základě opravného prostředku navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem,č.j. 15 Ca 423/94, ze dne 25. 1. 1996, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc vrátil tomuto orgánu k rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud dále zjistil, že pozemkový úřad rozhodnutím, čj. PÚ 2866/92 (422B), ze dne 14. 6. 1996, rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že se předmětné nemovitosti navrhovateli nevydávají, protože navrhovatel není oprávněnou osobou proto, že nesplňoval ke dni 31. 1. 1993 podmínku státního občanství. Státní občanství mu bylo podle zjištění pozemkového úřadu uděleno podle zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR ke dni 10. 2. 1994, a to rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, čj. II/s-OSOM/53/8235/93-449, ze dne 24. 1. 1994. Na základě opravného prostředku navrhovatele rozhodoval ve věci znovu Krajský soud v Plzni. Navrhovatel ve svém opravném prostředku namítal, že pozemkový úřad nedostatečně zjistil skutkový stav věci, protože se nezabýval okolností, že navrhovatel řádně prokázal v roce 1992 své státní občanství ČSFR platným cestovním dokladem, a nevyzval navrhovatele, aby požádal o zjištění státního občanství podle § 24 zák. č. 40/1993 Sb. Krajský soud se v přezkumném řízení podrobně zabýval námitkami navrhovatele, týkajícími se posuzování jeho státního občanství. Z doložených dokladů ze spisu pozemkového úřadu však krajský soud dovodil, že pozemkový úřad postupoval správně a dostatečně zjistil skutkový stav. Krajský soud konstatoval, že nelze vytýkat pozemkovému úřadu, že nevyzval navrhovatele k podání žádosti o zjištění státního občanství, protože pozemkový úřad sám požádal věcně a místně příslušný O.Ú., referát vnitřních věcí

2

III. ÚS 352/98

o sdělení, zda navrhovatel byl ke dni 31. 1. 1993 občanem ČR. Ze sdělení tohoto orgánu ze dne 2. 4. 1996, čj. vnitř./1996, jednoznačně vyplynulo, že navrhovatel byl ke dni 31. 1. 1993 státním občanem USA a státním občanem ČR se stal až dnem 10. 2. 1994. Vzhledem k tomu, že tento orgán by prováděl rovněž zjišťování státního občanství podle § 24 zák. č. 40/1993 Sb., pozemkový úřad nepochybil, když dokazování o této okolnosti uzavřel. Krajský soud v odůvodnění ještě dále dovodil, že Ministerstvo vnitra ČR, které výše uvedeným rozhodnutím udělilo státní občanství navrhovateli, nepochybně zkoumalo, zda navrhovatel nezískal státní občanství přímo ze zákona (§ 1 odst. 1). Vzhledem k tomu, že ministerstvo vyhovělo žádosti navrhovatele a udělilo mu občanství podle § 7 cit. zákona, je nepochybné, že navrhovatel nesplňoval předpoklady pro získání státního občanství přímo ze zákona. Na základě uvedeného posouzení pak Krajský soud v Plzni rozsudkem, čj. 30 Ca 308/96-20, ze dne 4. 5. 1998, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou se dovolává ochrany proti zbavení státního občanství proti své vůli, což je v rozporu s ust. čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Navrhovatel vychází ze situace, že svým chováním do 31. 1. 1993 dal zcela zřetelně najevo, že nemá úmysl vrátit se zpět do USA, a proto se na něho vztahuje Úmluva o naturalizaci mezi Československem a USA ze dne 16. 7. 1928, publ. po č. 169/1929 Sb. Podle této úmluvy pozbýval občan naturalizací v jedné zemi automaticky státního občanství druhé země, avšak obnovil-li své bydliště ve své původní zemi bez úmyslu vrátit se do země, kde byl naturalizován, má se za to, že ztratil příslušnost nabytou naturalizací. Navrhovatel se domníval, že jednoznačně prokázal svůj úmysl nevrátit se do USA. Sám navrhovatel uvedl, že je sporné, zda pozbytím státního občanství USA automaticky nabyl občanství ČSFR anebo se stal osobou bez státní příslušnosti. A podle zák. č. 97/1963 Sb., pokud byl osobou bez státní příslušnosti, bylo třeba na něj hledět jako na příslušníka toho státu, na jehož území měl v rozhodné době bydliště. Vzhledem k tomu měl být považován za osobu oprávněnou podle zákona o půdě. Navrhovatel dále uvedl, že bez ohledu na tyto skutečnosti mu byl státním orgánem odebrán cestovní pas, jehož pomocí bylo možno prokázat státní příslušnost, a hledělo se na něho proti jeho vůli po určitou dobu jako by nebyl státní občanem ČR. Byl tak proti své vůli zbaven státního občanství ČR, což je v přímém rozporu s čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.

III. ÚS 352/98

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení vyjádřil Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Z jeho vyjádření jednoznačně vyplynulo, že setrval na svém rozhodnutí a jeho odůvodnění, tak jak byla citována výše. Výslovně pak uvedl, že z listinných důkazů příslušných orgánů veřejné správy ČR (Ministerstva vnitra ČR a O.Ú., referátu vnitřních věcí), založených ve spise pozemkového úřadu bylo nepochybné, že navrhovatel byl ke dni 31. 1. 1993 občanem USA, státní občanství ČR získal až ke dni 10. 2. 1994. Podle názoru soudu nebylo prokázáno, že by navrhovatel byl proti své vůli zbaven státního občanství ČR. Krajský soud v Plzni proto navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody navrhovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel tvrdil porušení ust. čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR rozhodnutím soudu, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může fyzická osoba podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že konkrétní základní právo či svoboda, v předmětné věci pak právo na státní občanství, resp. zákaz zbavení státního občanství proti vůli jedince, musí být porušeno právě pravomocným rozhodnutím soudu. V předmětné věci navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, který rozhodoval o otázkách upravených zákonem o půdě, resp. přezkoumával zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci. Otázka státního občanství byla pouze jednou z podmínek restitučního nároku podle zákona o půdě a pozemkový úřad, následně i soud pouze posuzovaly, zda je tato podmínka splněna či nikoliv. Krajský soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno ústavní

III. ÚS 352/98

stížností, ve věci státního občanství navrhovatele vůbec nerozhodoval. Ostatně i navrhovatel sám v ústavní stížnosti uvedl, že cestovní pas mu byl odebrán státním orgánem (jiným než soud) a sám předložil rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o udělení státního občanství. Pokud tedy by navrhovatel byl proti své vůli zbaven státního občanství ČR, nemohlo by se tak stát pouze v řízení o udělení státního občanství, tj. ve správním řízení podle zák. č. 40/1993 Sb., nikoliv však v řízení před soudem, který podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu přezkoumával rozhodnutí pozemkového úřadu podle zákona o půdě. Rozhodnutí Ministerstva vnitra však ústavní stížností napadeno nebylo. Krajskému soudu nelze ani vytýkat, že neaplikoval zák. č. 97/1963 Sb., a nehleděl na navrhovatele, který byl event. osobou bez státní příslušnosti, jako na příslušníka státu, na jehož území měl v rozhodné době bydliště. Vzhledem k tomu, že zákon o půdě jednoznačně stanoví podmínku státního občanství ČR jako podmínku určující postavení oprávněné osoby, nelze extenzivním výkladem tento pojem rozšiřovat. K takovému výkladu nemá soud oprávnění. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno ust. čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR.

Vzhledem k výše uvedenými závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru