Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 352/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Jihomoravského kraje
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Horní Planá
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
životní prostředí
správní orgán
stavební povolení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.352.18.1
Datum podání25.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 12

183/2006 Sb., § 18

500/2004 Sb., § 149 odst.5

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 352/18 ze dne 27. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Tomáška a Emilie Tomáškové, zastoupených JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, sídlem Dukelská 669/64, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 10 As 89/2017-38, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2017 č. j. 51 A 9/2016-36, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 12. dubna 2016 č. j. KUJCK 44570/2016 a rozhodnutí Městského úřadu Horní Planá ze dne 20. listopadu 2015 č. j. HP-4500/2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Městského úřadu Horní Planá, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, obce Černá v Pošumaví, sídlem Černá v Pošumaví 46, státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a Ing. Jiřího Wiesnera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou totiž názoru, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal žádost o dodatečné stavební povolení dřevěné stavby skladu nářadí o půdorysném rozměru 4,0 m × 8,0 m a výšce 4,0 m, která stála na pozemku parc. č. X v katastrálním území Černá v Pošumaví. Stavba se nacházela na pozemku stěžovatelky a šlo o nepodsklepenou přízemní stavbu osazenou na betonových patkách se sedlovou střechou pokrytou taškovou krytinou.

3. Městský úřad Horní Planá (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 20. 11. 2015 č. j. HP-4500/2015 žádost o dodatečné stavební povolení zamítl. V odůvodnění uvedl, že obec Černá v Pošumaví neměla zpracovaný územní plán, proto bylo možno realizovat stavební činnost jen v hranicích stávajícího zastavěného území [§ 188a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Posuzovaná stavba se nacházela mimo zastavěné území a dle městského úřadu nepředstavovala stavbu pro zemědělství, kterou lze dle § 18 odst. 5 stavebního zákona umístit v nezastavěném území. Technická zpráva k posuzované stavbě se zmiňuje o skladu nářadí pro plánovanou sadařskou činnost. Pozemek, na němž stavba stála, byl v katastru nemovitostí veden jako trvalý travní porost a sadařská činnost by na něm byla možná až po změně využití území. Městský úřad rovněž poukázal na to, že k posuzované stavbě vydala negativní závazné stanovisko Správa národního parku Šumava (dále jen "správa národního parku") z důvodu zásahu do krajinného rázu.

4. Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") v rozhodnutí o odvolání provedl dílčí změnu ve výroku odvoláním napadeného správního rozhodnutí (změnil číslo paragrafu) a ve zbytku odvolání zamítl. Poukázal na to, že na základě podnětu stěžovatele se zamítavým závazným stanoviskem správy národního parku v přezkumném řízení zabývalo Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo"), které ve svém sdělení neshledalo důvod pro zrušení tohoto závazného stanoviska. Krajský úřad se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, že by šlo o stavbu pro zemědělství.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ve svém rozsudku vyhodnotil, že stěžovatelé neprokázali, že by v případě jejich stavby skladu nářadí šlo o stavbu spadající pod § 18 odst. 5 stavebního zákona, kterou je možno umístit v nezastavěném území. Krajský soud sice připustil, že krajský úřad nepostupoval přesně dle § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), jelikož nevyžádal od správního orgánu nadřízeného správě národního parku potvrzení či změnu závazného stanoviska, ačkoli námitky v odvolání proti rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení směřovaly i proti obsahu závazného stanoviska. Nešlo však o vadu, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí o odvolání, jelikož toto závazné stanovisko bylo předmětem přezkumného řízení ministerstvem, které neshledalo důvod pro jeho zrušení. Obsah podnětu k přezkumnému řízení byl shodný s námitkami v odvolání směřujícími proti závaznému stanovisku. Krajský soud proto žalobu stěžovatelů zamítl.

6. Nejvyšší správní soud v rozsudku, jímž kasační stížnost zamítl, uvedl, že k dodatečnému stavebnímu povolení pro stavbu v nezastavěném území musí žadatel prokázat, že jde o stavbu spadající pod § 18 odst. 5 stavebního zákona a rovněž že zájem na jejím zbudování převažuje nad zájmem na ochraně nezastavěného území. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že stěžovatelé neprokázali, že šlo o stavbu pro zemědělství podle § 18 odst. 5 stavebního zákona, a ani neprokázali, že stavba splňuje požadavky § 50 až 53a vyhlášky 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o technických požadavcích na stavby"), aby šlo o stavbu pro zemědělství dle § 3 písm. f) této vyhlášky. Dospěl k závěru, že stěžovatelé rovněž neprokázali, že zájem na umístění stavby skladu nářadí převažuje nad zájmem na ochraně nezastavěného území.

7. Nejvyšší správní soud však vyhodnotil, že krajský úřad pochybil, když nepostupoval dle § 149 odst. 5 správního řádu a nevyžádal si potvrzení či změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správě národního parku. Nepostačuje, že tímto závazným stanoviskem se nadřízený orgán zabýval v přezkumném řízení, kde neshledal důvody pro jeho změnu. V přezkumném řízení se totiž přezkoumává jen soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, kdežto v řízení o odvolání se přezkoumává vedle souladu s právními předpisy i věcná správnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však uvedl, že zmíněná vada odvolacího řízení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné stavební povolení. Stavbu skladu nářadí nešlo povolit již jen proto, že stěžovatelé neprokázali, že byla realizována v souladu s obecnými požadavky na výstavbu a že zájem na jejím umístění převažuje nad veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území.

II.

Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že krajský soud neodstranil rozpor v provedených důkazech a některými důkazy se navíc vůbec nezabýval, k čemuž odkázali na odmítnutí důkazů týkajících se dalších staveb (např. nedalekého vysílače). Za nesprávný označili závěr o charakteru posuzované stavby. Mají za to, že ji lze považovat za příruční sklad, stavbu, část stavby nebo oddělenou místnost určenou pro skladování přípravků a prostředků na ochranu rostlin o maximální přípustné hmotnosti do 1 000 kg přípravků a prostředků na ochranu rostlin [§ 3 písm. f) bod 6. vyhlášky o technických požadavcích na stavby].

9. Ačkoli Nejvyšší správní soud konstatoval, že došlo k podstatnému porušení § 149 odst. 5 správního řádu, uvedené pochybení v konečném důsledku toleroval. Stěžovatelé se domnívají, že chybu správních orgánů a krajského soudu Nejvyšší správní soud nenapravil, ale naopak nesprávnou argumentaci podporoval, čímž porušil obecné právní předpisy, ale především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Ústavní soud konstatuje, že námitka vztahující se k dokazování před krajským soudem se v části, která se týká zásahu do krajinného rázu, míjí s konečným výsledkem posouzení věci, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud. Zásahu do krajinného rázu se věnovalo závazné stanovisko správy národního parku. Ve vztahu k tomuto závaznému stanovisku Nejvyšší správní soud shledal procesní pochybení krajského úřadu v řízení o odvolání. Dle Nejvyššího správního soudu nebyly námitky uvedené v odvolání proti rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení směřující proti závaznému stanovisku posouzeny způsobem, jaký vyžaduje § 149 odst. 5 správního řádu. Poté, co Nejvyšší správní soud shledal tuto procesní vadu, se již dalšími námitkami týkajícími se obsahu závazného stanoviska nezabýval (viz bod [35] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 10 As 89/2017-38).

13. Setrvalá judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že v rozhodnutí o kasační stížnosti lze korigovat dílčí nesprávné hodnocení krajského soudu vyjádřené v rozhodnutí napadeném kasační stížností (viz bod 71. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS), které se vyjadřuje k možnosti korekce rozsudku krajského soudu, jímž se ruší správní rozhodnutí; Nejvyšší správní soud připustil možnost korekce odůvodnění i rozsudku krajského soudu, jímž se žaloba zamítá, např. v rozsudku ze dne 14. 12. 2009 č. j. 5 Afs 104/2008-66 či v rozsudku ze 12. 3. 2014 č. j. 7 Afs 105/2013-36. Pokud Nejvyšší správní soud přistoupil ke korekci rozhodnutí krajského soudu, je třeba rozhodnutí o žalobě vnímat v jednotě s rozhodnutím o kasační stížnosti (viz bod 72. výše zmíněného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 15/2007), tj. vycházet z korigujících závěrů Nejvyššího správního soudu.

14. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu korigoval v hodnocení týkajícímu se závazného stanoviska. Výsledné posouzení věci správními soudy je tedy takové, že u přezkumu závazného stanoviska se odvolací správní orgán dopustil procesního pochybení, které spočívalo v tom, že závazné stanovisko nebylo náležitě přezkoumáno již ve správním řízení. Za této situace pak Nejvyšší správní soud obsah závazného stanoviska nehodnotil. Bezpředmětné je proto v ústavní stížnosti uplatňovat námitky ohledně důkazů, které byly podkladem pro hodnocení obsahu závazného stanoviska a v něm uvedeného zásahu do krajinného rázu, kam spadá i poukaz na vysílač či fotodokumentaci jiných staveb v okolí posuzované stavby.

15. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů tím, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, i když shledal vadu řízení před odvolacím správním orgánem, která se týkala závazného stanoviska. Nejvyšší správní soud totiž srozumitelným způsobem objasnil, že i přes tuto vadu nebyly ve správním řízení podmínky pro vyhovění žádosti o dodatečné stavební povolení. Uvedl, že této žádosti nemohlo být vyhověno, jelikož pro to nebyly splněny hned dva předpoklady: nebylo prokázáno, že jde o stavbu, kterou lze umístit v nezastavěném území, a nebylo prokázáno, že zájem na umístění posuzované stavby převažuje nad zájmem na ochraně nezastavěného území.

16. V ústavní stížnosti stěžovatelé velmi obecně vyjádřili nesouhlas s hodnocením, že nešlo o stavbu pro zemědělství. Ústavní soud konstatuje, že jde o polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů vedenou výlučně v rovině "podústavního" práva. Správní orgány a správní soudy měly při svém posuzování mj. technickou dokumentaci stavby, na jejímž základě shledaly, že nemůže jít o stavbu pro zemědělství. Logickým způsobem objasnily, že technická dokumentace se zmiňuje o skladu, v němž má být do budoucna uskladněno nářadí pro sadařskou činnost. Šlo o zjištění neslučitelné s povahou pozemku, který by nešlo užívat jako sad bez změny využití území, k níž nedošlo. Nejvyšší správní soud se při znalosti technické dokumentace stavby zabýval též tím, zda splňuje požadavky na stavbu pro zemědělské účely dle vyhlášky o technických požadavcích na stavby, a shledal, že tomu tak není, a to i ve vztahu k tvrzení o příručním skladu a požadavcích na něj kladených v § 53a odst. 6 této vyhlášky. Ústavní soud neshledal, že by uvedeným hodnocením v rovině "podústavního" práva správní orgány a správní soudy jakkoli porušily práva stěžovatelů chráněná ústavními předpisy. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich závěry jakkoli přehodnocoval.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru