Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3519/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3519.14.1
Datum podání07.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

176/1993 Sb.

40/1964 Sb., § 100, § 101


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3519/14 ze dne 8. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti ELMAD spol. s r.o., sídlem Pardubice, Sladkovského 433, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. 26 Cdo 2716/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 18 Co 318/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 16 C 219/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované (Česká republika - Ministerstvo financí) domáhala částky 155 754 Kč z titulu nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, a k jejímu odvolání Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr obecných soudů, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny podléhá promlčení, a nadto zdůrazňuje, že i kdyby promlčení podléhal, v jejím případě k promlčení nedošlo, resp. by vznesená námitka promlčení měla být hodnocena jako nemravná, neboť žalobu podala poté, kdy teprve stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 vyjasnilo právní povahu jejího nároku. Toto stanovisko by výkladem obecných soudů ztratilo své opodstatnění, jelikož většina nároků (ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny) v době jeho zveřejnění již byla promlčena. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky přehlížejí ducha, smysl a hloubku příslušných judikátů Ústavního soudu ve věcech tzv. regulovaného nájemného, jež však v důsledku napadených rozhodnutí setrvají toliko v akademické - a ve vztahu k žalujícím pronajímatelům neefektivní - rovině. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud podala danou žalobu v roce 2010, učinila tak včas, neboť případnou promlčecí dobu je třeba počítat až od publikace rozhodného stanoviska Ústavního soudu, přičemž (v návaznosti na rekapitulaci historie předchozích soudních řízení) zdůrazňuje, že se vždy snažila jednat v souladu s neustále se měnící judikaturou.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Takovým zákonným důvodem v dané věci je ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem; k němu se přitom Ústavní soud může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ústavní stížnosti vznesených námitek - rovněž za situace, kdy již existují předchozí rozhodnutí Ústavního soudu řešící shodnou či obdobnou právní problematiku.

Projednávaná ústavní stížnost se totiž jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek, identifikuje s jinou ústavní stížností stěžovatelky, o které již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1688/13, a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl. Postačí proto na ně odkázat, jelikož zde Ústavní soud na stěžovatelkou - i nyní - položené otázky (námitky) již odpověděl.

Od právních závěrů vyslovených v usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13, na něž ostatně odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 6 přímo odkazuje, přitom Ústavní soud nemá důvod se jakkoli odchylovat.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost podle shora ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Pro úplnost se sluší dodat, že zde nebyl dán prostor pro stěžovatelkou požadované projednání její věci plénem Ústavního soudu, neboť nebyly naplněny procesní podmínky postupu ve smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu; není zde totiž závazný právní názor, od kterého by se třetí senát Ústavního soudu, jemuž byla věc dle rozvrhu práce přidělena, mohl svým rozhodnutím odchýlit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru