Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3519/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3519.10.1
Datum podání10.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3519/10 ze dne 13. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.L.O.N. - PLUS, s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Libušina 9, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem v Praze 1, Náprstkova 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Ca 33/2008-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Ca 33/2008-85. Dle stěžovatelky jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatelka se domáhala v ústavní stížnosti zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž i veškerou svou argumentaci v ústavní stížnosti směřovala proti rozhodnutí tohoto soudu. Ústavní soud však zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2010 č. j. 5 Afs 11/2010-106. Toto rozhodnutí kasačního soudu však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá; nepožaduje jeho zrušení v petitu a netvrdí ani, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly protiústavní či že by jeho rozhodnutím byla zasažena její základní práva.

V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž je Ústavní soud vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit. Tomu odpovídá i jeho již ustálená judikatura (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, I. ÚS 424/2000, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, IV. ÚS 314/05 nebo II. ÚS 259/05).

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž a priori adresován imperativ v čl. 4 Ústavy; ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio; nastupuje jako nástroj ochrany základních práv po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva (s výjimkami výše uvedenými).

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele (aniž by tyto musely být ve shodě s těmi uplatněnými v ústavní stížnosti) náležitě zabýval.

Smyslem a účelem výše nastíněného rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci a principu subsidiarity je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tím by pak Ústavní soud i efektivně korigoval (rovněž z hlediska systémové hierarchie) jím nahlížené excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, IV. ÚS 146/96, III. ÚS 181/98, III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04 nebo III. ÚS 323/05).

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatelky, tj. toho, že svým návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (a za vědomí zásady vigilantibus iura scripta sunt), jsouc zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. 5 Afs 11/2010-106 (ač i Nejvyšší správní soud se zabýval stěžovatelčinými námitkami uvedenými v kasační stížnosti), Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru