Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3517/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
újma
trestný čin/ublížení na zdraví
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3517.10.1
Datum podání10.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 228 odst.1, § 105

40/1964 Sb., § 444 odst.3

40/2009 Sb., § 143 odst.1, § 143 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3517/10 ze dne 18. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ M. R., Ing. 2/ V. R., 3/ R. R. a 4/ Z. R., zastoupených Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem Brno, Hybešova 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 5 To 380/2010 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 1 T 60/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestněprávní věci, v níž vystupovali jako poškození.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byl R. Z. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil usmrcením paní D. R. (dcery a sestry stěžovatelů) při dopravní nehodě, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let, zákazem řízení motorových vozidel na dobu dvou let a povinností uhradit poškozeným (stěžovatelům) náhradu škody (jmenovitě M. R. 240 000 Kč a zbývajícím stěžovatelům 175 000 Kč). Proti tomuto rozsudku se obžalovaný odvolal pouze do výroku o náhradě škody; odvolání (do téhož výroku) podali i stěžovatelé. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody zrušil a rozhodl tak, že uložil obžalovanému povinnost uhradit poškozeným náhradu škody ve výši poloviny uplatněného nároku (jmenovitě M. R. 120 000 Kč a zbývajícím stěžovatelům 87 500 Kč).

Porušení výše uvedených základních práv spatřují stěžovatelé v ústavní stížnosti v tom, že soudy obou stupňů odmítly jejich návrhy na výslech znalce z oboru silniční dopravy Ing. M. Š., resp. návrh na případné doplnění dokazování znaleckým posudkem revizním, a to za situace, kdy dosavadní skutková zjištění nebyla - co do průběhu kritické dopravní nehody - očividně dostatečná. Ve věci klíčový znalecký posudek nadto vypracoval znalec, jenž byl z jeho podání vyloučen (jelikož měl být této nehody svědkem), a k dispozici je stěžovatelům znalecký posudek Ing. V. Ch., z jehož závěrů se podává, že posouzení znalce Ing. M. Š. bylo "zcela nevyhovující", což diskvalifikuje i skutková zjištění, z nichž obecné soudy učinily rozhodné závěry právní. Odvolací soud sice (oproti soudu prvního stupně) odmítnutí důkazního návrhu odůvodnil, leč s ním se ztotožnit nelze; stěžovatelé mají za to, že procesní pravidlo, jež jim znemožňuje navrhnout provedení některého důkazu, platí toliko z hlediska projednávání viny obžalovaného, nicméně v dané věci (v odvolacím řízení) byl předmětem přezkumu pouze výrok o náhradě škody, pročež mělo být postupováno jako ve sporném občanskoprávním řízení.

Stěžovatelé zdůrazňují, že by projednávaná ústavní stížnost neměla být odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že dosud neuplatnili právo na zbylou část nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení, a podrobně zdůvodňují, v čemž jsou obě dotčená řízení odlišná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Se zřetelem k uvedeným zásadám dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.

O skupině námitek zpochybňujících závěr odvolacího soudu o spoluzavinění usmrcení D. R. platí, že stěžovatelé - toliko - předjímají, jak soud v občanskoprávním řízení, na které byli odkázáni, tuto otázku posoudí, přičemž je zjevné, že ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. odůvodněním rozhodnutí vydaném v trestním (adhezním) řízení vázán nikterak nebude (viz mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2685/09); pokud by přitom Ústavní soud tuto otázku věcně posoudil dříve, než se pro ni otevře prostor v občanskoprávním řízení, nepřípustně by zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů. Tomu odpovídá odmítnutí ústavní stížnosti jako předčasné, s poukazem na nevyčerpání adekvátních procesních prostředků, a tedy i nepřípustné podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 413/01, II. ÚS 431/04, I. ÚS 612/04, IV. ÚS 87/05 a IV. ÚS 1673/09).

Přisvědčit však není možno stěžovatelům ani v té části ústavní stížnosti, v níž dovozují, že mělo být vyhověno jejich důkazním návrhům, neboť obecné soudy zjevně postupovaly striktně v intencích ustanovení § 215 odst. 2 tr. řádu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, s. 1719). Argumentují-li přitom stěžovatelé, že toto ustanovení trestního řádu se vztahuje toliko k otázkám viny a trestu, nikoliv však k otázkám náhrady škody, zjevně přehlížejí, že smyslem adhezního řízení je přiznat poškozeným náhradu škody v rozsahu, jenž poškozeným nepochybně náleží na základě výsledků dokazování provedeného právě při posuzování viny, a důkazní návrhy stěžovatelů naopak směřovaly evidentně nad tento rámec (což platí i o jimi dovolávaném znaleckém posudku Ing. V. Ch.). Základní práva stěžovatelů tak napadenými soudními rozhodnutími zasažena být nemohla.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež zakotvuje zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných, přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru