Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3515/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
Obnova řízení
Ochranné léčení
Recidiva
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3515.11.1
Datum podání24.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 219 odst.2 písm.b, § 219 odst.2 písm.c, § 219 odst.2 písm.f

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 283 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3515/11 ze dne 12. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. L., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem v Chrudimi, Resselovo náměstí 135, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2011 č. j. 1 T 6/2011-523 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 7 To 88/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v původním řízení uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. b), c), f) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že fyzicky napadl poškozenou v úmyslu ji usmrtit a odcizit jí peníze. Za tento trestný čin byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do třetí nápravné výchovné skupiny a bylo mu uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Uvedený čin provedl tak, že kuchyňským nožem zasadil poškozené nejméně 12 bodnořezných ran. Poškozená v důsledku vnitřního a vnějšího vykrvácení zemřela. Poté jí stěžovatel odcizil batůžek s osobními věcmi a částkou 1.367,70 Kč a její tělo ukryl. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 13. 11. 1974 sp. zn. 1 T 46/74 odsouzen za pokus trestného činu loupeže a znásilnění k souhrnnému trestu odnětí svobody na 14 let, který vykonal dnem 28. 10. 1988, a od této doby až do 7. 6. 1991 byl ve výkonu sexuologického ochranného léčení v uzavřeném ústavu.

Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 8. 2011 č. j. 1 T 6/2011-523. Jeho stížnost pak zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 7 To 88/2011.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Tvrdí, že v léčbě nepokračoval z důvodu nesprávného postupu léčebny, kterou žádal, aby jej vzala zpět do léčení. Pokračování v léčbě by, dle stěžovatele, vedlo k jeho detenci a též ke zmírnění vlivu jeho psychické nemoci. Stěžovatel navrhoval provést výpověď svědka, který měl potvrdit, že stěžovatel se před spácháním trestného činu dostavil do léčebny a chtěl se podrobit léčbě. Navrhoval též provést znalecký posudek z oboru psychiatrie, na jehož základě měla být zjištěna otázka jeho příčetnosti. Neprovedením navržených důkazů mělo dojít k porušení výše uvedeného základního práva stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadaná rozhodnutí z hlediska tvrzení, předložených stěžovatelem, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, jimiž rozhodly o nepřípustnosti obnovy řízení ve stěžovatelově věci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních § 277 a násl. trestního řádu.

Ústavní soud poukazuje ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy na svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež provedly obecné soudy. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Soud prvního stupně se náležitě návrhem stěžovatele na obnovu řízení zabýval, pečlivě zvážil všechny argumenty, předložené stěžovatelem, a své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil. Dospěl k závěru, že podmínky obnovy řízení nejsou v tomto případě dány, neboť nebyly zjištěny žádné nové důkazy a skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že se poté, co utekl z léčebny, dožadoval návratu zpět do léčebny, bylo v původním řízení známo jak nalézacímu soudu, tak soudu odvolacímu. V této souvislosti soud prvního stupně mimo jiné zdůraznil, že z důkazů, shromážděných v původním řízení, vyplývá, že stěžovatel svou sexuální úchylku bagatelizoval a opakovaně porušoval léčebný režim tím, že z léčebny opakovaně utíkal a nerespektoval pokyny lékařů.

Stížnostní soud přezkoumal předcházející řízení a stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že skutečnosti, na které stěžovatel poukazoval ve své stížnosti, byly v napadeném usnesení náležitě zpracovány, přičemž dopad námitek stěžovatele na rozhodnutí o vině a trestu je irelevantní. Stížnostní soud též poukázal na skutečnost, že stěžovatel se nyní snaží paradoxně využívat ve svůj prospěch to, že záměrně mařil úspěšnost své ochranné léčby svými opakovanými útěky.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy podrobně vyložily, proč podmínky pro povolení obnovy řízení neshledaly, přičemž se zcela dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi.

Ústavní soud nemá obecnými soudy učiněnému závěru co vytknout. Protože pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru