Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3514/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3514.16.1
Datum podání24.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3514/16 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Hlaváčkové, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 28 Cdo 3362/2015-803, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 28 Co 38/2015-727 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. února 2014 č. j. 3 C 141/2004-522, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Adi Miklasové, 2) Středočeských energetických závodů, státního podniku "v likvidaci", sídlem U Mlýna 1755/5, Praha 4 - Záběhlice, a 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení jejího základního práva zaručeného v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl v řízení "o změnu rozhodnutí správního orgánu o vlastnictví pozemku", že stěžovatelka (jako žalobkyně) a první vedlejší účastnice Ing. Aďa Miklasová (jako účastnice řízení) jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. X v katastrálním území Stará Boleslav (dále jen "předmětný pozemek"), a to každá v rozsahu ideální 1/2 k celku (výrok I), že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03 R 38-9 (výrok II); dále pak rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení (tj. stěžovatelkou, výše uvedenými vedlejšími účastníky a dále Českou republikou - Ministerstvem zemědělství) nemá žádný právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatelky i první vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změněn tak, že se řízení ve vztahu k České republice - Ministerstvu zemědělství zastavuje [výrok I a)], že se určuje, že první vedlejší účastnice není vlastnicí jedné ideální poloviny předmětného pozemku, že se v tomto rozsahu nahrazuje výše uvedené správní rozhodnutí [výrok I b)] a dále že se zamítá stěžovatelčina žaloba na určení, že první vedlejší účastnice není vlastnicí druhé ideální poloviny předmětného pozemku [výrok I c)]. Současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani před okresním soudem, ani před krajským soudem (výroky II a III).

4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka i první vedlejší účastnice dovoláním, Nejvyšší soud však tato dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že neobsahují řádné vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a že pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

5. Možno dodat, že první vedlejší účastnice rovněž podala proti stejným soudním rozhodnutím ústavní stížnost, tu však již Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 3500/16. Vzhledem k tomu, že v uvedeném usnesení je podrobně popsán průběh řízení před obecnými soudy i důvody napadených soudních rozhodnutí, Ústavní soud nepokládá za potřebné zde to stejné opakovat a na odůvodnění tohoto svého usnesení odkazuje.

II.

Stěžovatelčina argumentace

6. Proti rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítla, že v dovolání výslovně uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, jakož i otázky, která dosud nebyla vyřešena, důvody přípustnosti dovolání dále rozvinula, když namítla jeho nepřezkoumatelnost, protože v něm chybí jakýkoliv závěr, jak byla věc právně posouzena, a poukázala na konkrétní rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu, s nimiž je takový postup v rozporu. Dále namítla i to, že se krajský soud nevypořádal s jejími námitkami. Jde-li o otázku právního posouzení, stěžovatelka dle svých slov neměla možnost objektivně vymezit v dovolání otázku hmotného práva natolik kvalifikovaným postupem, jak dovolací soud požaduje, neboť krajský soud pouze uvedl, že dané řešení považuje za spravedlivé, kterýžto závěr nemohla objektivně rozporovat.

7. Považoval-li dovolací soud chybějící závěry za vadu, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení, a odmítl-li odkaz na svůj rozsudek ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 jako nepřípadný, protože se týkal předchozí právní úpravy, stěžovatelka poukázala na jeho pozdější rozsudek ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1471/2015, přičemž namítla, že dovolací soud na své judikaturní závěry rezignoval a dovolání odmítl, a to i přes její výslovný odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), z něhož sice dovolací soud citoval, avšak neuvedl, proč příslušné závěry neaplikoval. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251).

8. Svůj nesouhlas stěžovatelka vyjádřila i ohledně závěru dovolacího soudu, že neuvedla žádnou otázku hmotného práva. Krajský soud nepodložil své rozhodnutí žádnými konkrétními právními závěry, které by vycházely z konkrétních ustanovení právních předpisů, přesto však právní otázku vznesla. Namítla totiž, že krajský soud byl povinen nejprve na věc aplikovat příslušná ustanovení hmotného práva, a teprve poté zkoumat, zda takový postup neodporuje obecným zásadám spravedlnosti. Odmítla, že by zpochybnila závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1703/09 (N 196/67 SbNU 531), jenž byl vydán v této věci, s tím, že v něm bylo uloženo obecným soudům mít na zřeteli základní práva a svobody, nikoliv rezignovat na aplikaci závazných právních předpisů, a že v něm Ústavní soud žádný právní názor ohledně konkrétního uspořádání právních vztahů nevyslovil.

9. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud dal nedůvodně přednost restitučnímu nároku první vedlejší účastnice před jejím ústavně zaručeným právem na ochranu vlastnictví, přičemž se odvolala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3676/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož nelze nastolit absolutní přednost restitučních nároků před nároky ostatních subjektů. To se dle stěžovatelky stalo právě v dané věci, kde ji soudy zbavily vlastnického práva k ideální polovině předmětného pozemku, a to pouze na základě úvahy o tom, co je spravedlivé, aniž by se zkoumalo, zda se tak stalo na základě zákona, ve veřejném zájmu, zda tento zásah byl přiměřený a zda zmírnění předchozích křivd nezpůsobilo nepřiměřenou křivdu novou. Zdůraznila, že vlastnické právo k předmětnému pozemku posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 189/03, které nelze přehlížet jen kvůli tomu, že bylo vydáno za jiné procesní situace, jak uvedl krajský soud. Důvodem je, že ačkoliv první vedlejší účastnice podala ústavní stížnost opožděně, přesto Ústavní soud pokládal za nutné vyjádřit se k tomu ještě ve formě obiter dicti, a to tak, že nyní, po uplynutí téměř deseti let od jeho vydání, nelze napadat rozsudek okresního soudu ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 3 C 40/92 ústavní stížností.

10. Současně stěžovatelka odmítla názor krajského soudu, že mu nepřísluší přezkoumávat, zda ke dni odnětí vlastnického práva byl či nebyl předmětný pozemek zemědělským pozemkem, když o této otázce rozhodl příslušný správní orgán, a namítla, že se nevypořádal s její námitkou, že šlo o rozhodnutí předběžné povahy, které nebylo možno napadnout žalobou ve správním soudnictví, a proto obecné soudy byly povinny, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 280/04 (N 187/43 SbNU 141) či z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 41/95, toto rozhodnutí přezkoumávat.

11. Dále uvedla, že její právní předchůdce včas a řádně uplatnil restituční nárok, žádné skutečnosti nezamlčel, přičemž měl za to, že první vedlejší účastnice svůj nárok ve lhůtě neuplatnila. Ač byli její právní předchůdce a tato vedlejší účastnice sourozenci, měli vyhrocené vztahy a svůj postup nekoordinovali, vydání téže nemovitosti se domáhala vedlejší účastnice u okresního soudu v řízení sp. zn. 6 C 117/92 a témuž soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 40/92 byla existence další oprávněné osoby známa, přesto celý pozemek vydal jejímu právnímu předchůdci. Neexistuje tedy žádná příčinná souvislost mezi údajným zamlčením restitučního nároku další osoby a vydáním příslušného rozsudku, a je-li tento rozsudek zjevně vadný, nelze to klást k její tíži, zvláště nabyla-li vlastnické právo na základě darovací smlouvy, jejíž platnost nebyla zpochybněna, a je tak v dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku, a to po dobu více než 20 let.

12. Stěžovatelka, jak dále uvedla, s respektem k závěrům Ústavního soudu obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 1703/09 navrhla několik variant spravedlivého řešení, aby byl minimalizován zásah do vlastnických práv první vedlejší účastnice, a to jejím finančním odškodněním či vydáním náhradního pozemku, přičemž odmítla, aby byl dřívější nezákonný postup okresního soudu vykládán k její tíži. Upozornila, že dokonce navrhla, že odškodnění vedlejší účastnice převezme na sebe a že obecnými soudy přijaté řešení je s ohledem na vyhrocené vztahy nejhorším možným, neboť povede k dalším sporům.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario (srov. ale sub 17).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Ve zbývající části (blíže sub 17) je ústavní stížnost s přihlédnutím k již ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16) nepřípustná.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo pro vady odmítnuto stěžovatelčino dovolání, stěžovatelka uvedla, že ve svém dovolání namítla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu (a také to, že se nevypořádal s námitkami, které uplatnila), přičemž argumentovala v podstatě tak, že když krajský soud odůvodnil své rozhodnutí pouze tím, že dané řešení je podle něj spravedlivé, nemohla než je v dovolání napadnout tímto způsobem, resp. že za těchto okolností bylo prakticky nemožné vymezit konkrétní právní otázku.

16. Ústavní soud nemohl přisvědčit shora (sub 12) uvedeným námitkám stěžovatelky směřujícím proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu (formulace právní otázky, způsobem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. a v souvislosti s ním vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Je totiž zcela zjevné, že jde o tutéž právní otázku, kterou se již zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1703/09, v němž uvedl, v jakém ohledu bylo její posouzení obecnými soudy vadné, a stanovil, jakými kritérii se mají obecné soudy při jejím řešení řídit. Z daného právního názoru, který byl pro obecné soudy v uvedené věci závazný, pak soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích vycházely. Uvádí-li stěžovatelka, že právní závěry krajského soudu nebyly dostatečně konkrétní, s tím, že uvedený soud měl nejprve aplikovat příslušná ustanovení hmotného práva a teprve poté zkoumat, zda takový postup neodporuje obecným zásadám spravedlnosti, dle názoru Ústavního soudu není potřebné, aby odvolací soud znovu opakoval právní závěry vycházející z interpretace a aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy, jež nebyly Ústavní soudem v jeho kasačním nálezu shledány ústavně konformními, přičemž z hlediska vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání není podstatný rozdíl v tom, zda jde o otázku výkladu a použití norem práva "podústavního" ze strany odvolacího soudu a/nebo norem práva ústavního. Stěžovatelce nic nebránilo v dovolání argumentovat v ústavněprávní rovině, jak ostatně učinila následně v této ústavní stížnosti. Namítla-li pak (zejména), že řešení přijaté soudy nižších stupňů není "spravedlivé", resp. že existovalo řešení jiné a z hlediska jí ústavně zaručených základních práv a svobod šetrnější, jde o námitku, kterou

mohla - eventuálně úspěšně - uplatnit i v dovolání, pokud by postupovala v souladu s § 241a o. s. ř. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný a že z tohoto důvodu měl Nejvyšší soud přistoupit k jeho kasaci, jak učinil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1471/2015, na který stěžovatelka poukázala. Vzhledem k tomu nutno v této části ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněný návrh.

17. Napadá-li stěžovatelka rozsudky soudů nižších stupňů, Ústavní soud musí s ohledem na svůj předchozí závěr konstatovat, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala dovolání jakožto procesní prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu je třeba pokládat - a to v souladu s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu - ústavní stížnost v této části za nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Současně však nebylo možno přehlédnout, že Ústavní soud ústavní stížnost první vedlejší účastnice, jež byla vedena pod sp. zn. II. ÚS 3500/16, a která směřovala také proti rozsudkům soudů nižších stupňů, v této její části za prakticky stejné situace (kvazi)meritorně posoudil, načež dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Ovšem, i kdyby Ústavní soud učinil totéž v nyní posuzované věci, a to s ohledem na princip rovnosti účastníků řízení, nemohl by dospět k jinému výsledku než k odmítnutí ústavní stížnosti, a to z důvodů níže uvedených.

18. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 3500/16 (bod 15) konstatoval, že jestliže první vedlejší účastnici i stěžovatelce přiznaly obecné soudy každé vlastnictví z jedné poloviny předmětného pozemku (a pokud krajský soud - plně v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 1703/09 - uvedl, že není již podstatné, podle jakého restitučního předpisu mělo být postupováno), byl dodržen závazný právní názor vyjádřený v uvedeném nálezu, přičemž neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měla být napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska dále zpochybňována, protože řešení, které obecné soudy zvolily (tj. spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelky), nutno považovat za ústavně souladné a spravedlivé. Byť k těmto závěrům dospěl Ústavní soud z pozice protistrany (tj. první vedlejší účastnice), plně se uplatní i na stěžovatelku. K její námitce porušení vlastnického práva možno dodat, že v daném případě nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí o odnětí vlastnického práva, ale jde z hlediska své povahy o rozhodnutí o vlastnickém právu stěžovatelky a první vedlejší účastnice (v jejich vzájemném střetu), když stěžovatelka, jak plyne z uvedeného nálezu, se nestala, resp. nemohla stát z jedné poloviny vlastnicí předmětného pozemku.

19. Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv či svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru