Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 351/13 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Blansko
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.351.13.1
Datum podání25.01.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 351/13 ze dne 27. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Radka Illa, zastoupeného JUDr. Alenou Klikovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Čechyňská 23, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2012 č. j. 44 Co 444/2012-77, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Blansku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným dne 25. 1. 2013 a doplněným dne 5. 3. 2013, se Radek Ill (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce v řízení o zaplacení částky 93 534,- Kč.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 2. 10. 2012 usnesením č. j. 77 C 958/2011-65 Okresní soud v Blansku (dále jen nalézací soud") žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce.

Dne 30. 11. 2012 usnesením č. j. č. j. 44 Co 444/2012-77 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2012 č. j. 77 C 958/2011-65 potvrdil. V odůvodnění poukázal na dle jeho názoru správná zjištění nalézacího soudu ohledně majetkových a sociálních poměrů žalobce, včetně žalobcem v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zamlčené skutečnosti, že ve prospěch jeho pohledávky ve výši 4 600 000,- Kč je v katastru nemovitostí vedeno zástavní právo k nemovitostem třetí osoby. Dále uvedl, že na žalobce není vedeno insolvenční řízení, a že jeho majetkové poměry se od posledního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2012 sp. zn. 37 Co 236/2012 ve věci jeho poplatkové povinnosti v jiném řízení nezměnily.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím mu byla upřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva (tj. pohledávky v částce 93 534,- Kč) u nezávislého a nestranného soudu, neboť jeho majetkové poměry mu neumožňovaly uhradit zákonem stanovený soudní poplatek ani právní zastoupení v soudním sporu; byl tudíž porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel tvrdil porušení článku 37 odst. 1 Listiny z hlediska základního práva na právní pomoc v řízení před soudem a polemizoval se skutkovými zjištěními a jejich hodnocením odvolacím soudem, zejména ve vztahu k insolvenčnímu řízení, ukončenému v roce 2009, a ve vztahu k existenci zástavního práva k nemovitostem, zajišťujícího pohledávku.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho poměrů z hlediska osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož mu bylo údajně bráněno v přístupu k civilnímu soudu.

Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatel ve své stížnosti poukázal, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá.

O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy, by však za určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, a to zejména s ohledem na jejich znění, které zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho záležitost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům, byla přezkoumána soudem. Tím uvedené články Listiny a Úmluvy zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Právní stát si proto lze jen stěží představit bez možnosti přístupu k soudům v civilních věcech.

Právo na soud není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k civilnímu soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu.

V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.

V případě stěžovatele nalézací soud i soud odvolací ve svých rozhodnutích ze dne 2. 10. 2012, resp. ze dne 30. 11. 2012 dospěly k závěru, že stěžovatelem uvedené majetkové poměry osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly a tento svůj závěr dostatečně odůvodnily. Odvolací soud pak konstatoval, že stěžovatel za úplatu odkoupil různé pohledávky, které nyní v jiných řízeních vymáhá, a že má "aktivní" živnostenská oprávnění, a zejména že jeho majetkové poměry se od posledního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2012 ve věci jeho poplatkové povinnosti v jiném řízení nezměnily (jak bylo již výše poznamenáno); posledně uvedenou skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž zřejmé, že tento soud ani soud nalézací nerozhodovaly svévolně. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah.

Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru