Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3507/13 #1Nález ÚS ze dne 10.04.2014Základ pro výpočet náhrady nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Hlavní město Praha
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha-západ - Makarius Milan
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkDobré mravy
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
Náklady řízení
exekutor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 54/73 SbNU 79
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3507.13.1
Datum vyhlášení15.04.2014
Datum podání19.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.3, čl. 4, čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 52 odst.1, § 50 odst.2, § 87, § 88 odst.1, § 88 odst.3

330/2001 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Odměna exekutora není závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale má také odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Povinností obecných soudů při rozhodování o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je posoudit důvodnost námitek směřujících proti výši nákladů řízení a spravedlivě vyvážit jejich výši nejen s ohledem na zásadu ochrany zájmů povinné osoby, ale rovněž i s ohledem na s ní spojené principy výkonu státní moci (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy) či zájmy ostatních dotčených osob (zejména osoby oprávněné). Nedostojí-li obecný soud této své povinnosti, poruší stěžovatelčina práva na soudní ochranu a ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky hlavního města Prahy zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. dubna usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 1025/2012-152 ze dne 17. září 2013, a to pro rozpor se základními právy stěžovatelky na spravedlivý proces a ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny). Ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

Obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit oprávněnému částku 9 419 412 Kč s příslušenstvím. Oprávněný navzdory tomu, že jej stěžovatelka ujišťovala, že hodlá závazek splnit a začala za tímto účelem vyvíjet aktivitu, podal návrh na nařízení exekuce. Den po doručení výzvy k dobrovolnému plnění byla pohledávka oprávněného uspokojena. Soudní exekutor následně vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým vyčíslil náklady oprávněného částkou 238 612 Kč a náklady exekuce částkou 1 544 855,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, které obvodní soud zamítnul s tím, že namítané skutečnosti nebyly relevantní stran posouzení správnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž pouze stran důvodnosti nařízení exekuce, o níž již bylo dříve rozhodnuto v řízení o zastavení exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce i rozhodnutí obvodního soudu o námitkách napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž brojila proti výši nákladů exekučního řízení, jelikož má za to, že obvodní soud při jejich určení nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu a výsledná výše nákladů odporuje dobrým mravům. Stěžovatelka navíc namítá, že svůj závazek plnila dobrovolně bez vědomosti o nařízení exekuce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve podotkl, že námitka stěžovatelky stran dobrovolnosti jejího plnění oprávněnému byla předmětem řízení o zastavení exekuce, a jelikož stěžovatelka v tomto řízení nevyčerpala všechny dostupné prostředky ochrany svých práv, byl nucen v této části stížnost odmítnout jako nepřípustnou.

Za důvodnou naopak Ústavní soud považoval námitku brojící proti soudnímu přezkumu určení výše nákladů exekučního řízení, v níž shledal porušení zákazu svévole při rozhodování spočívající v tom, že obvodní soud nepřihlédnul k relevantním námitkám stěžovatelky rozporující určení výše nákladů exekučního řízení z hlediska judikatury Ústavního soudu, principů spravedlnosti a dobrých mravů. Obvodní soud její námitky stručně odmítl s tím, že jsou právně irelevantní a z části již byly vypořádány v dříve vedeném řízení o zastavení exekuce. Skutečnost, že se obecné soudy některými z těchto námitek již zabývaly v řízení o zastavení exekuce, jej však podle názoru Ústavního soudu nezbavila povinnosti zvážit jejich dopad, byly-li znovu uplatněny, na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Obecný soud proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nedostál své povinnosti prověřit oprávněnost uplatněných nákladových nároků exekutora a oprávněné strany exekučního řízení na straně jedné a důvodnost námitek směřujících proti nim na straně druhé, porušil proto stěžovatelčino právo na soudní ochranu, čímž došlo rovněž k porušení jejího práva na ochranu majetku. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí obvodního soudu zrušil, v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci však již nepřistoupil ke kasaci příkazu k úhradě nákladů exekuce a ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3507/13 ze dne 10. 4. 2014

N 54/73 SbNU 79

Základ pro výpočet náhrady nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse, Exekutorského úřadu Praha-západ, ze dne 12. srpna 2013 č. j. 156 EX 635/12-60, ve znění opravného usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse, Exekutorského úřadu Praha-západ, ze dne 30. srpna 2013 č. j. 156 EX 635/12-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152, kterým byly zamítnuty stěžovatelovy námitky, za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse, Exekutorského úřadu Praha-západ, a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a OTIDEA, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152 došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152 se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 19. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, se podávají následující skutečnosti. Dne 18. srpna 2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") platební rozkaz č. j. 16 C 82/2011-10, kterým stěžovateli nařídil zaplatit částku 9 419 412 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 648 328 Kč obchodní společnosti OTIDEA, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice"). Stěžovatel podal 8. září 2011 proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, který byl obvodním soudem odmítnut jako opožděný. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu odvolal, avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil usnesením ze dne 29. února 2012 č. j. 12 Co 479/2011-40 závěry obvodního soudu jako správné.

3. Právní moc platebního rozkazu byla stanovena na 9. září 2011 a k jejímu vyznačení soudem došlo dne 7. května 2012, přičemž tuto skutečnost dovozuje Ústavní soud ze spisového materiálu; stěžovatel ve své stížnosti uvádí jako den vyznačení právní moci platebního rozkazu 4. května 2012. Stěžovatel po vyznačení právní moci na platebním rozkazu začal vyvíjet aktivitu ke zjištění čísel bankovních účtů, na které měl plnit. Čísla účtů byla stěžovateli sdělena dopisem doručeným dne 14. května 2012. Stejného dne podal oprávněný návrh na nařízení exekuce, přestože byl dle tvrzení stěžovatele ujištěn, že tento bude bezodkladně plnit. Dne 15. května 2012 byla usnesením obvodního soudu nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen JUDr. Milan Makarius - soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ (dále jen "exekutor" nebo "soudní exekutor"). Dne 16. května 2012 byl stěžovatelem zadán příkaz bance k zaplacení částky 10 311 150 Kč a dle jeho tvrzení teprve o necelé čtyři hodiny později mu byla doručena výzva od soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Uvedená částka byla připsána na účet oprávněného 17. května 2012 a následně dne 25. května byla na účet oprávněného připsána částka 34 300 Kč, která představovala zbylou část úroků z prodlení za období od 1. května do 17. května 2012.

4. Soudní exekutor vydal dne 4. června 2012 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podal stěžovatel ve lhůtě námitky, které byly obvodním soudem shledány důvodnými, pročež obvodní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Přitom shledal, že nebylo s ohledem na výše uvedené tvrzení postaveno najisto, zda stěžovatel plnil svou povinnost dobrovolně, nebo až na výzvu soudního exekutora. Dle obvodního soudu tato skutečnost měla dále být předmětem zkoumání v řízení o zastavení exekuce, které bylo zahájeno návrhem stěžovatele ve stejný den, kdy podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. V tomto řízení o zastavení exekuce obvodní soud rozhodl dne 9. srpna 2012 tak, že exekuci zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tedy z důvodu, že vymáhané právo již zaniklo uhrazením pohledávky stěžovatelem. Obvodní soud ve výroku také konstatoval, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů a vyzval soudního exekutora, aby sdělil, zda požaduje náklady exekuce a případně je vyčíslil. Proti rozhodnutí o zastavení exekuce podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl městský soud usnesením ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92 tak, že prvostupňové usnesení změnil a návrh na zastavení exekuce zamítl. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pohledávka oprávněného byla vymožena plněním stěžovatele v rámci exekuce, a tudíž nelze přisvědčit splnění podmínek pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Městský soud dále uvedl, že pro okamžik splnění dluhu není podstatné, kdy stěžovatel zadal příkaz své bance, ale kdy byla příslušná částka připsána na účet oprávněného, což se stalo až po doručení výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti od soudního exekutora. Poukázal také na skutečnost, že není zásadně významné, kdy se stěžovatel o čísle příslušného účtu dozvěděl, jelikož vymáhaná pohledávka se zakládá na platebním rozkazu, který nabyl právní moci již 9. září 2011, a z toho je zřejmé, že stěžovatel měl dostatek času ke zjištění čísla účtu, na které měl plnit. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že se jedná o shodné číslo účtu, které je uvedeno na smlouvě, jež byla základem právního vztahu mezi stěžovatelem a oprávněným. Městský soud také konstatoval, že stěžovatel mohl svou povinnost splnit složením finančních prostředků do úřední úschovy. Z těchto důvodů byla stěžovatelova argumentace stran neznalosti čísel účtů shledána jako zjevně účelová. V poučení byl stěžovatel upozorněn na možnost podat proti rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu.

5. Stěžovatel následně dne 18. prosince 2012 podal další návrh na zastavení exekuce, tentokrát podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, jelikož spatřoval v nařízení exekuce a ve velmi rychlém postupu soudního exekutora jednání v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s účelem právní úpravy exekučního řízení, a to hlavně proto, že podání návrhu na nařízení exekuce nebylo důvodné, protože existovalo minimální riziko, že stěžovatel svou pohledávku neuhradí. Z toho stěžovatel vyvozoval tzv. "jiné důvody" pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Obvodní soud dne 18. června 2013 řízení o návrhu na zastavení exekuce podaném stěžovatelem zastavil, jelikož shledal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté, kterou představovalo vydání výše uvedeného usnesení městského soudu.

6. Soudní exekutor dne 12. srpna 2013 vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým vyčíslil náklady oprávněného částkou 238 612 Kč a náklady exekuce částkou 1 544 855,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, které byly obvodním soudem dne 17. září 2013 napadeným usnesením zamítnuty, jelikož stěžovatel v nich neuváděl právně relevantní skutečnosti k posouzení správnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž pouze předkládal připomínky týkající se důvodnosti nařízení exekuce. S těmi se však již dříve vypořádal městský soud ve svém usnesení ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92. Proti zmíněnému usnesení obvodního soudu a proti předcházejícímu příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ve znění opravného usnesení podal stěžovatel projednávanou ústavní stížnost.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků

7. Stěžovatel namítá, že za dané skutkové situace nemají vedlejší účastnice ani exekutor nárok na náhradu nákladů vynaložených v rámci exekučního řízení. Stěžovatel zejména nesouhlasí s výší nákladů exekučního řízení a má za to, že při rozhodování o námitkách proti exekučnímu příkazu obvodní soud nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu. Tímto postupem byl protiústavně ztenčen stěžovatelův majetek, čímž došlo k zásahu do vlastnického práva, jehož ochranu garantuje čl. 11 Listiny. Stěžovatel své závěry opírá rovněž o plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), který se věnoval problematice tzv. "přísudkové vyhlášky", jež byla jako neústavní tímto nálezem zrušena. Dle přesvědčení stěžovatele lze závěry tohoto rozhodnutí analogicky vztáhnout i na vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), která upravuje výpočet odměn exekutorů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, odměna exekutora v exekučním řízení by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, což soud a exekutor v dané věci nerespektovali. Exekutor dle stěžovatele neučinil v dané věci žádné faktické úkony, nýbrž pouze zaslal výzvu k dobrovolnému plnění, což lze považovat za tzv. formulářový úkon, a proto nelze hovořit o složitosti a namáhavosti exekuční činnosti, která by odůvodňovala nárok na odměnu ve výši 1 544 855,40 Kč. Stěžovatel navíc namítá, že svůj závazek plnil dobrovolně bez vědomosti o nařízení exekuce a bez jakékoliv souvislosti s tím, že obdržel od soudního exekutora výzvu k dobrovolnému plnění. Vyčíslení nákladů odporuje navíc dobrým mravům, neboť je dle něj vyloučeno, aby vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce, když se od stěžovatele spolehlivě dozví, že bude plnit, přičemž v tomto případě nebylo pochyb, že stěžovatel svůj závazek splní. Vzhledem k právní povaze stěžovatele, jako územního samosprávného celku s miliardovým ročním rozpočtem, je daný postup o to více v rozporu s dobrými mravy, neboť oprávněný dle názoru stěžovatele podal návrh na nařízení exekuce zcela bezúčelně, tedy pouze proto, aby mu vznikl nárok na náhradu nákladů exekučního řízení. Z rychlého sledu událostí, kdy se všechny relevantní kroky (návrh na nařízení exekuce, nařízení exekuce, výzva soudního exekutora k dobrovolnému plnění) odehrály během tří dnů, vyvozuje stěžovatel nemravný koordinovaný postup oprávněného a soudního exekutora. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření příslušného exekutora, obvodního soudu a vedlejší účastnice. Příslušný exekutor a vedlejší účastnice na tuto žádost nereagovali. Ze strany obvodního soudu obdržel Ústavní soud vyjádření, ve kterém tento soud konstatoval, že nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné, jelikož nesměřují proti samotnému příkazu k úhradě nákladů exekuce, ale směřují zejména proti důvodům exekučního řízení. V podrobnostech odkázal na usnesení městského soudu ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92, který se námitkami brojícími proti důvodům exekuce podrobně zabýval.

9. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvedl, že mezi činností exekutora a jím vyúčtovanou odměnou je extrémní nepoměr zasahující stěžovatelova majetková práva. Exekutor v zásadě toliko odeslal vyplněnou formulářovou výzvu k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Taková činnost rozhodně nemůže být honorována odměnou ve výši půl druhého milionu korun, a to tím spíše, že z takové činnosti nevyplývá ani teoreticky žádná hmotná odpovědnost, dopustil-li by se exekutor nějakého pochybení. Stejně bezprávný je i nárok vedlejšího účastníka, který se rozhodl si k vymáhané povinnosti přidat "bonus" v podobě nákladů exekučního řízení, ač neměl vzhledem k chování a právnímu statusu stěžovatele nejmenší důvod se domnívat, že jeho dluh nebude v řádu dnů zcela uhrazen.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

10. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

12. Tvrzení, jimiž se stěžovatel snaží prokázat dobrovolnost svého plnění oprávněnému, představují pouze zopakování námitek, jež byly vzneseny již v řízení o zastavení exekuce, kde se jimi také podrobně zabýval městský soud ve svém usnesení ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92. Stěžovatel, ač v tomto směru poučen, nevyužil možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání, a tudíž nese za své nepříznivé procesní postavení sám odpovědnost. Ústavní soud tedy nemůže obsah takových námitek posoudit, jakkoliv jsou jimi nadnesené otázky z hlediska ochrany základních práv a svobod a principu ochrany dobrých mravů důležité, neboť opačným postupem by fakticky připustil obcházení procesních podmínek zákonné lhůty a přípustnosti ústavní stížnosti, které jsou v daném případě z čistě formálního hlediska snad dodrženy, fakticky by však projednáním předmětných námitek přezkoumával Ústavní soud uvedené usnesení městského soudu, které je v právní moci, a tedy závazné pro zúčastněné osoby, již více než jeden rok. Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenými námitkami dále nezabýval.

13. Oproti výše uvedenému Ústavní soud shledal jako důvodnou námitku brojící proti soudnímu přezkumu určení výše nákladů exekučního řízení. Předně je třeba v tomto směru připomenout, že Ústavní soud je povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva či hodnocení skutkového stavu toliko tehdy, nerespektuje-li postup obecných soudů základní práva a svobody, zejména vykročí-li při něm soudy z mezí daných hlavou pátou Listiny. Hodnocení napadených rozhodnutí opřel Ústavní soud o ustálený závěr své judikatury, pokládající problematiku nákladů řízení z ústavněprávního hlediska za akcesorickou záležitost, jejíž řešení nedosahuje obvykle ústavněprávní roviny. Je tomu tak i vzhledem k dostatečně "flexibilní" právní úpravě, dávající v této oblasti rozhodujícímu soudu potřebný prostor ke zvážení všech relevantních právních i skutkových okolností probíhajícího řízení [např. nález Ústavního soudu ze dne 20. května 2010 sp. zn. II. ÚS 580/10 (N 112/57 SbNU 419)]. O to více platí tento závěr pro problematiku nákladů exekučního řízení, jež mnohem častěji postihuje osoby, které jednaly v rozporu se svými právními povinnostmi. To však nezbavuje Ústavní soud povinnosti, s ohledem na jeho poslání ochrany ústavnosti, zasáhnout i v této oblasti, zjistí-li porušení zákazu svévole či libovůle rozhodování, spočívající např. v nepřihlédnutí k relevantním námitkám některého z účastníků řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209), nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2011 sp. zn. III. ÚS 3606/10 (N 57/60 SbNU 739)]. Takové námitky obvodní soud v napadeném usnesení velice stručně odmítl s poukazem na to, že jsou právně irelevantní a z největší části se s nimi již vypořádal městský soud v usnesení ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92. Další námitky označil obvodní soud za již vyřešené anebo neopodstatněné, neboť výše nákladů a povinnost jejich náhrady byla dle něj stanovena v souladu s právními předpisy. Stěžovatel však v námitkách podaných proti příkazu k úhradě nákladů exekuce poměrně obsáhle brojil jak proti skutečnosti, že by měl oprávněnému nebo exekutorovi nějaké náklady hradit, tak proti samotné výši vyměřených nákladů (č. l. 141 a násl. soudního spisu). Z hlediska pravidel výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy tak v soudním řízení požadoval ochranu jak před svévolí, tak i libovůlí postupu exekutora vykonávajícího právě veřejnou moc. Ochrany ze strany soudní moci se mu však v rozporu s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy nedostalo, když obvodní soud rozhodl, aniž reagoval na stěžovatelem vznesenou argumentaci opírající se o judikaturu Ústavního soudu v této oblasti.

14. Závěrům obvodního soudu totiž lze přisvědčit jen v té části, kde poukázal na námitky týkající se důvodů nařízení exekuce. Ve zbývající části se však již s jeho závěry nemohl Ústavní soud ztotožnit. Obvodní soud se především nezabýval otázkou možného vztáhnutí judikatury Ústavního soudu na oprávněnost vyměřené výše nákladů řízení, ačkoli se jí stěžovatel dovolával. Dále měl rozhodující soud posoudit oprávněnost požadovaných nákladů vedlejší účastnice, a to jak z hlediska namítané účelnosti jejich vynaložení, tak rovněž jejich výše s ohledem na provedené úkony, jakož i otázku samotné nutnosti provedení těchto úkonů s ohledem na právní povahu stěžovatele a ochranu výkonu práv v rámci dobrých mravů. Skutečnost, že určité okolnosti měly pro stěžovatele po právu nepříznivý dopad na počátku a v průběhu exekučního řízení, nezbavuje soud povinnosti zvážit dopad těchto znovu explicitně uplatněných námitek do oblasti náhrady nákladů řízení, zvláště v situaci, kdy náhrada požadovaných nákladů řízení představuje významný zásah do majetkových práv stěžovatele. S ohledem na výše uvedené měl tedy obecný soud povinnost prověřit oprávněnost uplatněných nákladových nároků jak exekutora, tak oprávněné strany exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že zmíněné povinnosti nedostál, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu jeho oprávněných zájmů a řádné projednání jeho věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom vzal v potaz, aniž by jakkoliv předjímal rozhodnutí obvodního soudu, že řešení stěžovatelem nadnesených otázek lze označit přinejmenším za neustálené. Relativně časté zásahy Ústavního soudu jsou důkazem toho, že exekuční řízení nepředstavuje z hledisek spravedlnosti a předvídatelnosti ustálenou a předvídatelně regulovanou oblast výkonu státní moci. Tím spíše je nutné, aby se účastníci exekučních řízení dočkali alespoň ze strany soudů, pověřených dle čl. 4 Ústavy ochranou základních práv a svobod, zevrubné a srozumitelné interpretace jejich právních závěrů, které by současně respektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

15. V dané věci nemohl Ústavní soud přehlédnout, že obecný soud, i přes stěžovatelovy námitky, v podstatě pouze bez dalšího převzal vyčíslení nákladů řízení provedené příslušným exekutorem, skládající se z částky 238 612 Kč jako nákladů oprávněné strany exekučního řízení a částky 1 544 855,40 Kč jakožto nákladů exekuce. Stěžovatel přitom proti výši této částky vznesl rozhodně nikoliv irelevantní námitku rozporu takto stanovené částky s judikaturou Ústavního soudu a principy spravedlnosti a dobrých mravů. Posoudit důvodnost takové námitky a spravedlivé vyvážení stěžovatelových zájmů se zájmy ostatních dotčených osob bylo úkolem obecného soudu, a protože se tak nestalo, tak ještě bude. Ústavní soud může na tomto místě toliko zopakovat klíčové závěry své judikatury, potenciálně na projednávaný případ dopadající.

16. Od vydání nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) zastává Ústavní soud, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, závěr, že odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale má odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Ve zmíněném nálezu, kterým zrušil právní úpravu odvozující odměnu exekutora toliko od výše vymoženého plnění, vytknul navíc Ústavní soud právní úpravě i chybějící "výchovný" prvek, když de iure nebyla dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. V celé řadě navazujících rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013 (N 143/70 SbNU 341)] Ústavní soud potvrdil výše uvedenou zásadu nutnosti ochrany povinného před způsobením nepřiměřené újmy i v případech dobrovolného splnění závazku, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Snížený rozsah odměny soudního exekutora nemusí vždy vycházet jen z § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ale měl by v jednotlivých případech zohledňovat rozsah činnosti, kterou soudní exekutor před splněním v exekuci vykonal.

17. Ze skutkového stavu je zřejmé, že za základ pro výpočet náhrady nákladů exekuce považovali jaksoudní exekutor, tak i obvodní soud pouze celkovou výši vymáhaného plnění, a nebrali tak vůbec v potaz tu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně a bez průtahů vedlejší účastnici uhradil. V takové situaci lze o mravnosti a spravedlnosti více než milionové odměny exekutora s úspěchem pochybovat, a to tím spíše, že exekutor, na rozdíl od advokátů, realizuje přímo státní moc, resp. veřejnou službu, k jejímuž výkonu je na základě zákona zmocněn. Podobný přístup k získávání příjmů přitom Ústavní soud fakticky odmítl i v úpravě odměňování advokátů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)]. Je proto úkolem obecných soudů, aby spravedlivě vyvažovaly příslušným exekutorem vyčíslené náklady nejen s ohledem na výše uvedenou nutnost ochrany zájmů povinné osoby, ale rovněž i s ohledem na s ní spojené principy výkonu státní moci (srov. čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy).

18. Podobně nekriticky přistoupily obecnésoudy k vykázaným nákladům oprávněné strany exekučního řízení, a nevypořádaly se tak dostatečně s nikoliv zjevně neopodstatněnou námitkou rozporu výše nákladů s principem ochrany postupu dle dobrých mravů, jakož i s námitkou neúčelnosti vedlejší účastnicí vynaložených nákladů. V tomto směru bude povinností obvodního soudu napravit vzniklé porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, v jehož důsledku došlo rovněž k významnému neoprávněnému zásahu do stěžovatelova práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

19. Ústavnísoud tedy mimo ústní jednání z výše uvedených důvodů částečně vyhověl ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí obvodního soudu. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V daném případě má Ústavní soud za to, že k ochraně práv stěžovatele dostatečně postačuje zrušení usnesení obvodního soudu. Takový postup odůvodňuje i samotná povaha věci, neboť exekutora, který v napadeném příkaze výše uvedeným způsobem vyčíslil náklady exekučního řízení, lze vzhledem k jeho zjevně osobnímu zájmu jen těžko považovat za nezávislý orgán, po němž by bylo možné spravedlivě požadovat, aby při určování své odměny kritizoval nedostatky vlastní činnosti. Navíc v řízení o ústavní stížnosti není Ústavní soud zásadně oprávněn hodnotit, zda určená výše nákladů řízení odpovídá povaze vymáhaného závazku či nikoliv. Teprve v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se exekutor fakticky stává stranou kontradiktorního soudního řízení, v němž má soud posoudit jednotlivé zájmy všech zúčastněných osob a tyto na základě racionálních úvah nestranným způsobem spravedlivě vyvážit. Podstata vytýkaného pochybení spočívá zejména v rovině procesní a Ústavní soud není příslušný k tomu, aby jakkoliv rozhodnutí obvodního soudu předjímal. I z toho důvodu Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce a ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

20. Současně senát Ústavníhosoudu poznamenává, že postup obvodního soudu (stejně jako jiných soudů v citované judikatuře) považuje za exces z hlediska čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Proto zatím nepovažoval za nezbytně nutné přerušit řízení s návrhem na posouzení ústavnosti § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Bude-li výše odměny exekutora počítána v rozporu s právním názorem Ústavního soudu na tuto problematiku z částky, která by mohla být vymožena, a nikoli z částky vymoženého plnění (tedy v podobě jakési zvláštní daně vybírané exekutorem místo státu a v jeho prospěch), bude nutno tento závěr přehodnotit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru