Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 350/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.350.15.1
Datum podání04.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 350/15 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, 272 01 Kladno, IČ: 62967541, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2014 č. j. 25 Nd 384/2014-634, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2014 č. j. 25 Nd 384/2014-634, kterým dovolací soud o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, v souvislosti s jejím dovoláním proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 Cmo 204/2013-592, rozhodl tak, že výše jmenovaní soudci Nejvyššího soudu ČR nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2679/2014.

Stěžovatelka dovolacímu soudu v souvislosti s rozhodováním o námitce podjatosti vytýká, že prý nevzal v úvahu závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a stěžovatelkou tvrzený údajně "zjevně nepřátelský vztah jmenovaných soudců k žalobci", projevený údajně v předchozích věcech stěžovatelky. Tito soudci se podíleli jako členové senátu na rozhodování o dovoláních podaných stěžovatelkou v analogických věcech, např. ve sporu vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 581/2009. Stěžovatelka tvrdí, že v předchozím rozhodování jmenovaných soudců se projevil jejich "poměr k projednávané věci a jejich přímý zájem na výsledku řízení".

K tomuto tvrzení stěžovatelka dále uvádí, že jmenovaní soudci "neváhali užít nezákonných procesních postupů s přímým dopadem na výsledek řízení v neprospěch stěžovatelky". Nezákonnost těchto postupů měla spočívat v údajném ignorování skutečného obsahu dovolání stěžovatelky, přičemž nebylo reagováno na jí vznesené právní otázky. Tito soudci se prý nezabývali právním hodnocením sporu, a přestože stěžovatelka poukazovala ve svém dovolání na nesprávné právní posouzení předmětné věci, její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka tvrdí, že v dovolacím řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť soudci nepostoupili věc k posouzení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, i když prý zjevně dospěli k odlišným právním závěrům od závěrů platné judikatury dovolacího soudu.

Stěžovatelka namítá, že soud rozhodl o námitce podjatosti, aniž se zabýval výše označenými "nezákonnými postupy jmenovaných soudů v předchozím skutkově stejném sporu".

Tímto rozhodnutím podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud porušil její právo na legitimní očekávání (čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na spravedlivý proces a na předvídatelnost soudního rozhodování, právo na rovnost účastníků řízení, právo na ochranu vlastnictví, právo na svobodné podnikání a nerespektoval dodržení zásady, že nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci (čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 11, čl. 26, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

S odvoláním na závěry uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1996 sp. zn. IV. ÚS 295/96, ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 618/04 a ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 212/06) stěžovatelka tvrdí, že odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje relevantní skutečnosti a tím je prý ve smyslu platné judikatury porušeno její právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku dochází i k denegatio iustitiae.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení se zjišťuje:

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 12. 2014 č. j. 25 Nd 384/2014-634 rozhodl o již shora jmenovaných soudcích Nejvyššího soudu ČR tak, že nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2679/2014. Dovolatelka vznesla námitku podjatosti jmenovaných soudců, kteří jako členové senátu rozhodovali i v předchozích věcech dovolatelky, a kteří jsou současně členy senátu projednávajícího a rozhodujícího tuto věc. Podjatost těchto soudců dovolatelka spatřovala v jejich rozhodnutích, která jsou podle jejího názoru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení § 14 o. s. ř. dospěl k závěru, že rozhodování soudce v jiných věcech nemůže být důvodem k jeho vyloučení, neboť taková činnost (rozhodování sporů) je podstatou jeho činnosti, v níž je garantována jeho nezávislost. Právní závěry soudce nemohou samy o sobě zakládat objektivní pochybnost o jeho nezávislosti. Jmenovaní soudci popřeli, že by měli nějaký poměr k projednávané věci, případně k účastníkům či jejich zástupcům, V předcházejících věcech rozhodovali vždy na základě rozvrhu práce, přičemž ve věcech dovolatelky se na rozhodování soudu podíleli i jiní soudci dovolacího soudu.

III.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností posoudit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je zde významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.

Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno. O dovolání stěžovatelky, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 Cmo 204/2013-592, dovolací soud doposud nerozhodl. Není vyloučena ani ta varianta, že o podaném dovolání bude rozhodnuto pro dovolatelku příznivě.

Bude-li však mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí dovolacího soudu - jí nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila novou ústavní stížností. Za stávající procesní situace je podaná ústavní stížnost předčasná.

Jestliže stěžovatelka na prokázání důvodnosti svých tvrzení argumentuje závěry Ústavního soudu uvedenými v jeho rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 295/96, sp. zn. III. ÚS 618/04 a sp. zn. I. ÚS 212/06, pak je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí, byť se svým obsahem týkají procesních práv účastníků řízení, na projednávanou věc nedopadají (jde o poučovací povinnost soudu ve věci důkazního břemene v případě sporu z autorského zákona, možnost účastníka skutkově a právně argumentovat před soudem v restitučním sporu a povinnosti soudu poučit účastníka o břemenu tvrzení ve sporu z pojistné události).

Rovněž odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 není případný, neboť se týká skutkově a procesně zcela odlišné situace při rozhodování soudu v trestní věci, kdy trestní věc měla být projednána soudem, u něhož působila jako přísedící osoba poškozená. I když obecné teze zde vyslovené stran pojmů nezávislého a nestranného soudu a práva na zákonného soudce jsou v obecné rovině platné ve všech sporech, nepochybně je třeba konkrétní námitky podjatosti vždy posuzovat s ohledem na konkrétní, specifické okolnosti každé jednotlivé věci.

Nad rámec svých námitek proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Nd 384/2014-634, týkajícímu se rozhodnutí o nevyloučení soudců, vznáší stěžovatelka též další právní a skutkové námitky, jimiž polemizuje se závěry, vyslovenými v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3128/13. Tímto usnesením byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost téže stěžovatelky, namířená proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2012 č. j. 13 Cm 581/2009-358, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 2 Cmo 166/2012-429 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 3676/2012-480.

Těmito dalšími námitkami se Ústavní soud v nynějším řízení nezabýval, protože zcela vybočují z rámce petitu, vymezeného nyní projednávanou ústavní stížností.

Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj (srov. shodně usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 831/09, III. ÚS 1411/09, III. ÚS 2200/09, III. ÚS 842/10, III. ÚS 3336/10, III. ÚS 2211/11, III. ÚS 1363/13, III. ÚS 2644/13).

Situace, kdy Ústavní soud naopak přistoupil k meritornímu (event. quasi-meritornímu) přezkumu, byly věcně a procesně mimořádné (srov. kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 722/05 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2336/08), resp. založené na speciálních procesních podmínkách (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru