Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 350/03Nález ÚS ze dne 29.09.2005Odškodnění za ztížení společenského uplatnění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 186/38 SbNU 499
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.350.03
Datum vyhlášení05.10.2005
Datum podání10.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 31, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

32/1965 Sb., § 7 odst.3

40/1964 Sb., § 444 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005

N 186/38 SbNU 499

Odškodnění za ztížení společenského uplatnění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 29. září 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 ve věci ústavní stížnosti H. F. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003 sp. zn. 25 Cdo 1412/2001 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001 sp. zn. 14 Co 102/2001, jimiž byla částečně zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu škody.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2003 sp. zn. 25 Cdo 1412/2001 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001 sp. zn. 14 Co 102/2001 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003 č. j. 25 Cdo 1412/2001-171 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001 č. j. 14 Co 102/2001-148 a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále též jen "Listina") a práva na ochranu zdraví a na zdravotní péči (čl. 31 Listiny).

K projednání ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 24 C 394/95 a zjistil z něho následující rozhodné skutečnosti:

* Stěžovatelka (v postavení žalobkyně v řízení před obecnými soudy) se žalobou u Okresního soudu Plzeň-město domáhala, aby žalovaným (městu Plzeň a České republice - Ministerstvu zdravotnictví) jako právním nástupcům nemocnice Š. byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 866 112 Kč z titulu náhrady škody na zdraví, jež jí byla způsobena v uvedené nemocnici při gynekologické operaci dne 13. června 1984, kdy operatér opomněl odvázat podvázaný pravý močovod, čímž následně došlo k odumření pravé ledviny, což vyplynulo z vyšetření stěžovatelky provedeného dne 22. listopadu 1993. Stěžovatelka požadovala náhradu za bolestné ve výši 180 000 Kč, za ztížení společenského uplatnění 420 000 Kč a dále náhradu nákladů spojených s léčením, do nichž zahrnula cestovné k lékařským kontrolám za období let 1994 až 2000 ve výši 31 592 Kč, příspěvek na zakoupení automobilu ve výši 20 000 Kč, příspěvek na dietní stravování za období let 1994 až 2000 ve výši 25 200 Kč, příspěvek na "Dobrou vodu" za totéž období ve výši 60 480 Kč, náklady na instalaci elektrického topení ve výši 18 000 Kč a zvýšené náklady na elektrické vytápění ve výši 111 240 Kč.

* Okresní soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. října 2000 č. j. 24 C 394/95-117 uložil prvnímu žalovanému (městu Plzeň) zaplatit stěžovatelce na bolestném 750 Kč, za ztížení společenského uplatnění 150 000 Kč, na nákladech spojených s léčením 50 872 Kč, žalobu o zaplacení další náhrady bolestného ve výši 179 250 Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 270 000 Kč a na úhradu nákladů spojených s léčením ve výši 215 240 Kč zamítl, řízení co do částky 26 760 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vznik odpovědnosti zdravotnického zařízení, které provedlo operaci, za poškození zdraví stěžovatelky, neboť škoda byla způsobena těmi, které k této činnosti použilo. Při rozhodnutí o výši bolestného a náhradě za ztížení společenského uplatnění vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku MUDr. P. N., CSc., podle kterého základní počet bodů činí 25 na bolestném a 400 bodů za ztížení společenského uplatnění, jehož výši znalec doporučil zvýšit na dvojnásobek, neboť jsou dle jeho názoru dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění vyhlášky č. 54/1993 Sb. Z nákladů, které stěžovatelka uplatnila v souvislosti s léčením, jí byla přiznána jen ta jejich část, kterou soud prvního stupně shledal v příčinné souvislosti se vznikem škody. Návrh stěžovatelky vůči druhému žalovanému soud prvního stupně zamítl z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace.

* Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 30. března 2001 č. j. 14 Co 102/2001-148 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce za ztížení společenského uplatnění 150 000 Kč tak, že žalobu co do částky 126 000 Kč zamítl, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně zůstal beze změny. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně stran vzniklé škody, neztotožnil se s ním však v tom, že v daném případě je namístě zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dle vpředu označené vyhlášky na 12,5 násobek, neboť v daném případě nejde o případ hodný mimořádného zřetele. Podle názoru odvolacího soudu nelze postupem podle ustanovení § 7 citované vyhlášky nahrazovat nedostatek stávající právní úpravy, podle níž výše odškodnění neodpovídá současným mzdovým a cenovým poměrům. Vzhledem k poškození zdraví stěžovatelky jí lze podle názoru odvolacího soudu přiznat pouze dvojnásobek základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění, tedy částku 24 000 Kč. S uvedeným závěrem odvolacího soudu se ztotožnil i Nejvyšší soud ve vpředu označeném rozhodnutí.

* Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003 č. j. 25 Cdo 1412/2001-171 bylo rozhodnuto tak, že dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001 č. j. 14 Co 102/2001-148, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. října 2000 č. j. 24 C 394/95-117) tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 126 000 Kč, se zamítá; v dalším se dovolání stěžovatelky odmítá. Současně bylo rozhodnuto, že ve vztahu stěžovatelky a prvního žalovaného (město Plzeň) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěrem obecných soudů stran výše jí přiznané částky za ztížení společenského uplatnění nesouhlasí a poukazuje na to, že předmětná vyhláška je zastaralá a naprosto neodpovídá současné situaci a změně společenskopolitických podmínek, ke které v naší společnosti došlo; uvedenou argumentaci v ústavní stížnosti podrobněji rozvíjí. Stěžovatelka považuje rozsudek soudu prvního stupně za spravedlivý (soud prvního stupně jí přiznal 12,5 násobek základního bodového ohodnocení), neboť její následky jsou trvalé povahy, bez naděje na nápravu. Stěžovatelka nadto bude muset podstoupit další operaci v souvislosti s vyjmutím odumřelých orgánů a žije ve stresu, že jí vypoví funkci i druhá ledvina. Poukazuje rovněž na to, že 1. ledna 2002 nabyla účinnosti nová vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která navýšila hodnotu jednoho bodu z 30 Kč na 120 Kč s tím, že je možné v určitých odůvodněných případech hodnotu bodu navýšit. Duch této novelizace měl Nejvyšší soud vzít v úvahu, když rozhodoval po účinnosti této vyhlášky. Další tvrzení stěžovatelky se týká náhrady nákladů řízení, která jejímu právnímu zástupci nebyla přiznána z důvodů pouze částečného úspěchu žaloby. Na základě těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jak jsou vpředu označeny.

K výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení (Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud) a vedlejší účastníci (město Plzeň a Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví).

Účastník řízení, Krajský soud v Plzni, se vyjádřil stručným podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Plzni má za to, že postupem soudu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 31 Listiny, tj. právem na ochranu zdraví a zdravotní péči. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.

Druhý účastník řízení, Nejvyšší soud, se vyjádřil rovněž podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) tak, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť stěžovatelka v ní pouze podrobně opakuje (a rozvádí) námitky, které uplatnila v dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označen, jimiž se dovolací soud v napadeném rozsudku velmi podrobně zabýval, a to jak z hlediska předpokladů aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb., tak z důvodu namítané "zastaralosti" této vyhlášky a rovněž z pohledu tvrzené disproporce mezi stanovením náhrady škody podle citované vyhlášky a požadovanými či přisouzenými částkami za "poškození cti". V bližších podrobnostech odkázal Nejvyšší soud na argumentaci použitou v napadeném rozsudku s tím, že ji nadále považuje za správnou. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla "podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnuta". Současně uvedl, že "ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., Nejvyšší soud netrvá na ústním projednání věci".

Vedlejší účastník řízení, město Plzeň, ve svém vyjádření, podaném prostřednictvím právního zástupce, zdůraznil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje svá stanoviska, která se prolínají předchozími řízeními a s nimiž se obecné soudy vypořádaly. Veškerá právní polemika stěžovatelky směřuje k tomu, že v jejím případě bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 7 odst. 3 příslušné vyhlášky. Podstata věci podle vedlejšího účastníka spočívá v subjektivní nespokojenosti stěžovatelky s výsledkem řízení. V souvislosti s aplikací zmíněného ustanovení nelze dovodit porušení právní povinnosti tam, kde zákon daný postup ani jako danou povinnost nedefinuje. Stěžovatelce byla v předchozích řízeních zachována její veškerá procesní práva, zejména pak právo navrhovat důkazy, které by podporovaly její vlastní tvrzení. To, že tohoto práva nevyužila, nelze přičítat k tíži nikoho jiného než stěžovatelce samé. V souvislosti s porušením čl. 31 Listiny vedlejší účastník uvedl, že k jeho porušení mohlo dojít pouze tím, že soudy využily svého práva navýšit nárok stěžovatelky způsobem, jakým se tak stalo. Ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny poukázal vedlejší účastník na to, že práva na zachování spravedlivého procesu se evidentně vztahují k procesním otázkám, stěžovatelka se však porušení žádných procesních ustanovení nedovolává. Ve své ústavní stížnosti se soustřeďuje na meritum věci a neuvádí žádná pochybení soudu, která by bylo možné podřadit pod některý z článků Listiny, jejichž porušení stěžovatelka tvrdila. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž druhý vedlejší účastník řízení, Česká republika -Ministerstvo zdravotnictví, který se ztotožnil se závěry obecných soudů stran své pasivní legitimace a trvá nadále na tom, že Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví není pasivně legitimována. Pro bližší odůvodnění odkazuje tento vedlejší účastník na rozsudky uvedených soudů v této věci. Vedlejší účastník rozebral ve svém vyjádření v obecné rovině pojem spravedlivého procesu a právo na ochranu zdraví. V souvislosti s právem na ochranu zdraví uvedl, že podle čl. 31 Listiny se jím rozumí právo každé fyzické osoby na poskytnutí bezplatné zdravotní péče a zdravotních pomůcek za podmínek stanovených zákonem. Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví se domnívá, že v daném řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a že rozhodnutí obecných soudů vycházela z objektivně zjištěného skutkového stavu, na jehož základě dospěly úvahou k rozhodnutí, které plně respektuje jak práva stěžovatelky, tak i specifika tohoto konkrétního případu. Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví navrhla proto, aby ústavní stížnost byla "zcela zamítnuta jako neodůvodněná" podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Účastníci řízení a stejně tak i vedlejší účastníci souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po posouzení všech relevantních skutečností, které vyplývají z připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 24 C 394/95, vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

V této souvislosti je především nutno konstatovat, jak již bylo vyloženo v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomoci přezkum rozhodnutí obecných soudů spadá pouze za podmínky, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5). V dané věci takový zásah zjištěn byl.

Moderním ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů, v tomto případě těch, které upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

V daném případě podmínky odpovědnosti za škodu za zdraví splněny byly, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelka opomenutím lékaře přišla o zdravou (fungující) ledvinu. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší jí přiznané škody ve vztahu ke způsobenému poškození stěžovatelčina zdraví. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že výše jí přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 24 000 Kč je neproporcionální ve vztahu k následku, který jí operující lékař způsobil (odumření předtím fungující ledviny).

Ústavní soud nemohl nepřihlédnout k tomu, že v dané věci došlo nedbalým, neprofesionálním, a nutno říci, že i neospravedlnitelným postupem při operaci k nenávratnému a závažnému poškození zdraví stěžovatelky. Danou škodu dle její povahy není možné napravit formou restitutio in integrum (uvedení v původní stav) a je rovněž nepochybné, že následky, které stěžovatelce zmíněným postupem při operaci vznikly, jsou natolik závažné, že je po celý zbytek života zdravotně omezena při srovnání se stavem před zákrokem lékařů. Ústavnímu soudu se proto jeví jako nepřiměřené nízké odškodnění přiznané stěžovatelce, což dokresluje i její příznačný argument uvedený v ústavní stížnosti, že přiznaná náhrada ve výši 24 000 Kč je nižší, než kolik by měla uhradit svému právnímu zástupci jako mimosmluvní odměnu za své zastoupení dle příslušných právních předpisů.

V dané věci byl předmětem sporu výklad tehdy platné vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v příslušném znění, která byla prováděcím předpisem, vydaným na základě zákonného zmocnění v ustanovení § 444 odst. 2 občanského zákoníku, a to zejména § 7 odst. 3 této vyhlášky, dle kterého ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění. Okresní soud Plzeň-město shledal, že v daném případě nastaly okolnosti hodné zvláštního zřetele. Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud se přiklonily k opačnému názoru s tím, že současně k výši stěžovatelce přiznané náhrady uvedly, že soudu nepřísluší oprávnění zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění postupem podle § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky nahrazovat nedostatek tehdy platné právní úpravy, kdy výše odškodnění určená částkou 30 Kč za 1 bod neodpovídá současným mzdovým poměrům.

K uvedenému se sluší konstatovat následující. Podle názoru Ústavního soudu si lze stěží představit lepší příklad případu "hodného mimořádného zřetele" podle § 7 odst. 3 příslušné vyhlášky, než je nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku něhož došlo k označenému omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle jako celku (ledvin), a to - jak již bylo jednou řečeno - nesprávným, nezodpovědným a neprofesionálním postupem operatéra. Argumentace obecného soudu prvního stupně se v tomto směru nejvíce blíží ústavně konformnímu výkladu předmětného ustanovení. Podmínky pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 citované vyhlášky tedy podle názoru Ústavního soudu byly splněny.

Ústavní soud vycházel z následujících kritérií, která v daném případě byla splněna nebo k nimž mělo podle jeho názoru být přihlédnuto:

* závažnost způsobené škody na zdraví, tzn. zda byly zasaženy (poškozeny) životně důležité orgány,

* možnost vyléčení či eliminace způsobené škody, tzn. zda v důsledku poškození je poškozená omezena ve svém způsobu života a jestli je nucena k pravidelným kontrolám u lékařů, dalším operativním zákrokům či se v důsledku poškození zdraví stala alespoň do určité míry závislá na přístrojovém vybavení,

* mělo by se přihlížet k míře zavinění (nedbalosti) operatéra, tedy nakolik došlo k odchýlení od standardního (řádného) postupu při operaci.

Ústavnímusoudu z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) - "zničením" jedné ledviny existoval vztah přiměřenosti.

Dále Ústavnísoud nad rámec tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti dodává, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou (do 31. 5. 2002 uvedené ustanovení znělo, že soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem). Pokud tedy soudce (soudci) dospějí k závěru, že podzákonný právní předpis je v rozporu se zákonem, neaplikují jej v konkrétní věci, ale použijí pouze ustanovení zákona. Uvedené se sluší konstatovat ve vztahu k již vpředu zmíněnému argumentu Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu stran nedostatků tehdy platné právní úpravy odškodnění s ohledem na současné mzdové poměry.

Při novém posouzení věci stěžovatelky jsou obecnésoudy, zejména pak Krajský soud v Plzni, vázány právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a odůvodněním tohoto nálezu.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že v dané věci porušily obecnésoudy právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že nerespektovaly pravidlo proporcionality; Ústavní soud proto rozsudky Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jak jsou vpředu označeny, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru