Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 35/99Nález ÚS ze dne 14.10.1999Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksprávní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 141/16 SbNU 57
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.35.99
Datum podání22.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

123/1992 Sb., § 7

71/1967 Sb., § 34, § 46, § 47, § 59 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 35/99 ze dne 14. 10. 1999

N 141/16 SbNU 57

Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I.

S., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti rozhodnutí

Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké a pohraniční

policie v Praze, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998,

takto:

Rozhodnutí Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké

a pohraniční policie v Praze, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne

6. 11. 1998, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 21. 1. 1999 ústavní stížnost, která

byla doručena Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1999. Ústavní stížnost

směřovala proti rozhodnutí Policejního prezídia, ředitelství

služby cizinecké a pohraniční policie v Praze, čj.

PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998, kterým bylo zamítnuto

odvolání navrhovatele a potvrzeno rozhodnutí Odboru cizinecké

policie Správy hl. m. Prahy Policie ČR, čj. PSP-12 804/OCP-p-98,

ze dne 9. 9. 1998, jímž byla zamítnuta žádost o udělení trvalého

pobytu na území ČR. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným

rozhodnutím porušeno jeho právo na rodinný život zahrnující

i vazby mezi rodičem a dospělým potomkem a orgány Policie ČR svým

rozhodnutím porušily ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 4 odst.

4, čl. 7, čl. 32 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 8 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla

podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový

materiál Odboru cizinecké policie Správy hl. m. Prahy Policie ČR

i vyjádření Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké

a pohraniční policie v Praze (dále jen "Policejní prezídium"). Ze

spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel žádal

o udělení trvalého pobytu na území ČR, protože chtěl žít u svého

syna, který má české státní občanství a žije trvale v Praze. Výše

uvedeným rozhodnutím odboru cizinecké policie byla jeho žádost

zamítnuta s tím, že příslušný správní orgán neshledal v jeho

žádosti důvody pro povolení trvalého pobytu. Dále tento orgán

uvedl, že navrhovatel chce žít u syna, tj. argumentuje sloučením

rodiny, ale jeho manželka trvale žije v Bělorusku a on sám by

bydlel nikoliv se synem, ale na adrese jiné. Protože není splněn

účel, který má povolení trvalého pobytu na území ČR za účelem

sloučení rodiny zajistit, a protože žádost nelze posoudit ani jako

jiný humanitární případ a protože není povolení žádosti odůvodněno

ani zahraničně politickým zájmem ČR, rozhodl správní orgán tak,

jak bylo výše uvedeno.

K odvolání navrhovatele, v němž byly uvedeny jeho připomínky

týkající se jeho bydlení spolu se synem i další údaje podporující

jeho žádost, rozhodovalo ve věci Policejní prezídium, které

rozhodnutím, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998,

zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí odboru cizinecké policie.

V odůvodnění pak odvolací orgán uvedl, že na udělení trvalého

pobytu není právní nárok a správní orgán má právní úpravou

vytvořen prostor pro správní uvážení, v jehož rámci má posoudit

všechny skutečnosti, které jsou významné pro meritum věci.

Rozhodnutí orgánu I. stupně nebylo v rozporu s příslušnou právní

úpravou, tj. se zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území

ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, a proto bylo odvolacím orgánem

potvrzeno.

Proti rozhodnutí Policejního prezídia podal navrhovatel

ústavní stížnost, kterou žádal ochranu svých základních práv, a to

práva na rodinný život společně se svým synem. Napadeným

rozhodnutím správního orgánu bylo podle názoru navrhovatele

porušeno ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst.

4, čl. 7, čl. 32 a čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy

o lidských právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti pak

navrhovatel uvedl, že splnil všechny zákonem stanovené podmínky,

orgán cizinecké policie neuvedl v žádném rozhodnutí, že by zjistil

jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí žádosti,

a přesto nedosáhl vyhovění své žádosti. Podle jeho názoru byla

žádost zamítnuta neodůvodněně. Zamítnutí povolení k trvalému

pobytu poškodilo rodinné vazby navrhovatele, neboť nemá jinou

možnost, jak se legálně zdržovat a žít na území ČR. Orgány

cizinecké policie doporučovaly dlouhodobý pobyt, pro jehož

povolení nejsou stanoveny důvody, avšak z praxe je zřejmé, že

i pro dlouhodobý pobyt se vyžaduje prokázání jeho účelu

(zaměstnání nebo podnikání), který však navrhovatel doložit

nemůže. Zamítavým rozhodnutím a nemožností dovolat se přezkoumání

rozhodnutí soudem byl poškozen i syn navrhovatele, který je českým

státním občanem a má trvalý pobyt v Praze, protože i jemu byl

znemožněn rodinný život. Přitom za sloučení rodiny lze jistě

soužití otce a syna považovat, i když nebudou spolu žít v jednom

bytě. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené

rozhodnutí Policejního prezídia.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal

vyjádření Policejního prezídia jako účastníka řízení. Ve vyjádření

Policejní prezídium uvedlo, že při rozhodování o udělení trvalého

pobytu je v zákoně obsažen institut správního uvážení, který

vytváří prostor pro posouzení každého jednotlivého případu ve

všech souvislostech. Navíc je problematickým výklad pojmu společné

soužití, tedy zda lze za něj považovat život ve společné

domácnosti, tato úvaha by odůvodňovala i zamítavé rozhodnutí

prvostupňového orgánu. Z napadených rozhodnutí nelze vyvozovat, že

by udělení dlouhodobého pobytu bylo podmínkou pro udělení pobytu

trvalého, avšak, pokud již žadatel o trvalý pobyt se po určitou

dobu zdržuje na území republiky, lze k této skutečnosti při

rozhodování přihlédnout. Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého

pobytu v žádném případě neznamená omezení svobod a práv žadatele,

spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření". Navíc v současné době má

navrhovatel povolen dlouhodobý pobyt na území ČR za účelem

sloučení rodiny. Policejní prezídium proto navrhlo, aby Ústavní

soud podanou ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

nahrazovat činnost soudů při přezkoumávání pravomocných rozhodnutí

správních orgánů. Vzhledem k tomu, že v době, kdy bylo vydáno

napadené rozhodnutí správního orgánu, byl příslušnou tehdy platnou

právní úpravou vyloučen soudní přezkum tohoto rozhodnutí,

a protože se navrhovatel dovolává ochrany základních práv

zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí správního

orgánu i řízení mu předcházející.

Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost z hlediska

namítaných porušení Listiny a Evropské úmluvy o lidských právech

a dospěl k závěru, že v tomto bodě je ústavní stížnost zjevně

neopodstatněná. Při této úvaze vycházel Ústavní soud z názoru, že

rozhodování o tom, komu bude povolen trvalý pobyt na území státu,

přísluší pouze státu samotnému, který pro toto rozhodování také

vytváří příslušné mechanismy, samozřejmě s respektováním svých

mezinárodních závazků. Je proto zcela na místě, že při rozhodování

o udělení trvalého pobytu je příslušnému orgánu dána možnost

posoudit všechny okolnosti individuálního případu s opřením se

o institut správního uvážení. Lze samozřejmě souhlasit

s navrhovatelem, že by jedinec, o jehož právech je ve správním

řízení rozhodováno, neměl být zbaven možnosti soudního přezkumu

daného správního rozhodnutí, jak tomu bylo v případě rozhodování

o udělení trvalého pobytu. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního

soudu (Pl. ÚS 27/97) bylo zrušeno ust. § 32 odst. 2 zák. č.

123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, nelze již v současné době považovat uvedenou

situaci za porušení práva na soudní přezkum. Navíc v předmětné

věci byl tento nedostatek zhojen samotným řízením o ústavní

stížnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím

správního orgánu o zamítnutí udělení trvalého pobytu nebylo

porušeno právo navrhovatele na rodinný život.

Při rozhodování o udělení trvalého pobytu je však příslušný

správní orgán vedle výše uvedeného zákona o pobytu cizinců na

území ČR povinen řídit se také obecnými předpisy o správním

řízení, zejména pokud jde o možnost účastníků řízení uvádět různá

tvrzení a důkazy a povinnost správních orgánů se těmito tvrzeními

a důkazy zabývat a hodnotit je z hlediska jejich významu pro

předmětnou otázku [§ 34, 46, 47 zák. č. 71/1967 Sb. (správní

řád)]. Při bližším zkoumání správního řízení, v němž bylo napadené

rozhodnutí vydáno, dospěl Ústavní soud k závěru, že správní orgán

I. stupně i správní orgán, který rozhodoval v odvolacím řízení,

uvedená procesní pravidla nedodržel, čímž bylo porušeno právo na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto

práva spatřuje Ústavní soud v tom, že oba správní orgány, které ve

věci rozhodovaly, argumentovaly při zamítnutí žádosti o udělení

trvalého pobytu tím, že navrhovatel má větší část rodiny, zejména

manželku, v Bělorusku a trvalým pobytem v ČR by došlo k rozpadu

této rodiny. Dále argumentovaly v podtextu i tím, že navrhovatel

nemá v úmyslu bydlet ve společné domácnosti se svým dospělým synem

a nelze tak ani z tohoto pohledu hovořit o rodinném životě. Za

spisového materiálu, který byl Ústavnímu soudu postoupen

příslušným správním orgánem, je však zcela jednoznačně patrno, že

navrhovatel vysvětloval okolnosti týkající se manželky i bydlení

se synem (podání navrhovatele ze dne 10. 8. 1998, které tvořilo

přílohu k žádosti o udělení trvalého pobytu). Ve svém rozhodnutí

se však správní orgány těmito tvrzeními vůbec nezabývaly a naopak

rozhodly s argumentací výše uvedenou. Takto odvolací orgán (nejen

ve správním řízení) je povinen přezkoumat napadané rozhodnutí

v celém rozsahu a je-li to nutné, řízení doplnit, popřípadě

zjištěné vady odstranit (§ 59 odst. 1 spr. řádu). Tomuto požadavku

zákona neodpovídá, převezme-li odvolací orgán implicite argumenty

orgánu prvního stupně obsažené v předkládací zprávě. Rozhodnutí,

jehož odůvodnění obsahuje toliko odkaz na to, že napadené

rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je

neúplné a tedy i nepřezkoumatelné, pokud podstatná a závažná část

důvodů zmíněná v řízení, v odůvodnění konečného rozhodnutí chybí,

a takto je vlastně rozhodující orgán pomíjí. Naznačené požadavky

je na místě vztáhnout nejenom na řízení před soudy, ale i na

řízení před orgány správními, zejména ovšem co se týče základních

lidských práv a svobod. V uvedeném postupu správních orgánů

Ústavní soud spatřuje porušení práva na spravedlivý proces,

a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno a napadené

rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru