Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 35/18 #1Usnesení ÚS ze dne 25.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kutná Hora
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Kutná Hora
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.35.18.1
Datum podání03.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 35/18 ze dne 25. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, sídlem Andělská 300/5, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 6 Tdo 92/2018-29, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 11 To 376/2017-277 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. srpna 2017 č. j. 2 T 59/2017-251, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k peněžitému trestu v celkové výši 15 000 Kč. Jeho trestná činnost spočívala, stručně shrnuto, v tom, že B. K. podstrčil závěť, přestože věděl, že ta není vzhledem ke svému zdravotnímu a duševnímu stavu schopna chápat smysl a význam svého jednání. Následně uvedl v omyl V. N. a D. V., když je nechal závěť podepsat, ačkoliv nebyly přítomny u podpisu závěti zůstavitelky, přičemž jim lživě tvrdil, že podepisují jeho žádost o převzetí B. K. do jeho péče. Závěť poté předložil notářské kandidátce v rámci probíhajícího dědického řízení, čímž mohl zákonným dědicům způsobit škodu ve výši minimálně 207 176,10 Kč.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který je napadeným usnesením s odkazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako podané z jiného důvodu, než který zákon připouští.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje obsah svědeckých výpovědí a dalších důkazů provedených v průběhu trestního řízení a podrobně popisuje svou verzi skutkových událostí. Poukazuje na nejasnosti a rozpory v obsahu svědeckých výpovědí, zejména pak ve výpovědích svědkyň V. N., D. V. a J. H., a na základě toho tyto výpovědi hodnotí jako nevěrohodné.

6. Obecné soudy podle stěžovatele nesplnily svou povinnost řádně objasnit skutkový stav, když neprovedly některé důkazy, které navrhoval. Tyto důkazy se týkaly zejména posouzení věrohodnosti výše zmíněných svědků. Odvolací soud pochybil, když nerozhodl o jeho jednotlivých důkazních návrzích a k neprovedeným důkazům se vyjádřil pouze v obecné rovině. Stěžovatel má dále za to, že samosoudkyně okresního soudu pro nepříznivý poměr k jeho osobě nemohla nestranně jednat a rozhodovat.

7. Z výše uvedených námitek stěžovatel dovozuje, že jeho vina nebyla prokázána věrohodnými důkazy a nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V průběhu řízení před obecnými soudy nebyl dodržen princip presumpce neviny, když s ním bylo od počátku jednáno jako s vinným.

8. K napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatel v doplnění své ústavní stížnosti v podstatě opakuje výše uvedené námitky a dovolacímu soudu vytýká, že uvedená pochybení okresního soudu a krajského soudu nenapravil. Podle jeho názoru v jeho případě jde o zjevný exces vybočující ze zásad spravedlivého procesu, což opět opírá o údajně nepravdivé výpovědi uvedených svědků.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud zároveň konstatuje, že se obecné soudy těmito jeho námitkami pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.

14. Z výše uvedeného dále vyplývá, že stěžovatel brojí primárně proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak výpovědi svědků V. N., D. V. a J. H. K tomu Ústavní soud podotýká, že provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; dodrží-li tuto povinnost, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].

15. Poukazuje-li stěžovatel na rozpory a nejasnosti ve výpovědích výše uvedených svědků, jde o skutečnost, které si byly obecné soudy vědomy, avšak vyhodnotily ji tak, že nemá vliv na výsledná skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru o vině stěžovatele spácháním stíhaného činu. Toto hodnocení se Ústavnímu soudu jeví jako zcela opodstatněné, neboť uvedené rozpory se týkaly v podstatě nevýznamných okolností. V podstatných záležitostech se přitom zmíněné výpovědi shodovaly, zejména pak v tom, že stěžovatel nechal V. N. a D. V. podepsat závěť B. K., ačkoliv tyto svědkyně nebyly přítomny u podpisu závěti zůstavitelky, přičemž stěžovatel jim zatajil, že podepisují závěť.

16. Poukázat je rovněž třeba na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud vysvětlil, že pro posouzení věci není nijak významné, zda svědkyně V. a N. věděly o tom, zda podepisují závěť, jak tvrdil stěžovatel. Podstatná totiž byla skutečnost, že tyto svědkyně nepodepsaly závěť za okolností popsaných stěžovatelem, tedy za přítomnosti B. K., tudíž byla závěť neplatná, což stěžovatel musel vědět. Odvolací soud dále správně poukázal na to, že uvedené svědkyně neměly žádný zájem stěžovateli uškodit.

17. Se svým nesouhlasem s hodnocením provedených důkazů stěžovatel spojoval námitku směřující proti odmítnutí některých jeho důkazních návrhů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti nejprve připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) a sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].

18. Okresní soud důkazní návrhy stěžovatele v žádném případě neignoroval, sám stěžovatel ostatně připouští, že odmítnuty byly jen některé jeho návrhy. Okresní soud odmítnutí vypracování znaleckého posudku o pravosti podpisu B. K. na závěti a vyslechnutí dalších svědků odmítl právě s poukazem na to, že důkazy již provedené jsou pro posouzení věci dostačující. Tento závěr poté blíže odůvodnil odvolací soud, a to zcela racionálním a dostačujícím způsobem (viz str. 3 napadeného usnesení krajského soudu), když mj. vysvětlil, že znalecké zkoumání podpisu B. K. na závěti je nadbytečné vzhledem k tomu, že o pravosti tohoto podpisu nejsou pochybnosti, tj. nezpochybňuje ji ani stěžovatel, ani nalézací soud.

19. K námitce stěžovatele týkající údajného nepříznivého poměru samosoudkyně okresního soudu vůči jeho osobě Ústavní soud uvádí, že stěžovatel tuto námitku blíže nespecifikoval a zůstal u tohoto obecného konstatování. Odkázat lze v tomto směru na str. 2-3 napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud vysvětlil, že žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by tato samosoudkyně nejednala nestranně, že z její strany byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor pro jeho vyjádření a uplatnění obhajoby a že její zásahy v případech, kdy opakoval svá tvrzení či svědkům pokládal např. návodné otázky, byly zcela opodstatněné.

20. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by obecné soudy dovodily jeho vinu na základě nevěrohodných důkazů, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že byl porušen princip presumpce neviny. Spáchání pokusu přečinu podvodu totiž obecné soudy dovodily nejen na základě již několikrát zmíněných výpovědí svědků V. N., D. V. a J. H., ale též z dalších důkazů. Z výslechů zaměstnanců domova důchodců, znaleckého posudku a z listinných důkazů vyplynulo, že B. K. trpěla v rozhodné době těžkou vaskulární demencí trvalého rázu, která se projevuje těžkou poruchou paměti, orientace, úsudku i motivačně volních schopností, přičemž stěžovatel si musel být tohoto jejího stavu vědom. Z hlediska prokázání úmyslu stěžovatele se z majetku B. K. obohatit nelze přehlédnout ani zájem stěžovatele o získání peněz z jejího účtu, což bylo prokázáno dalšími svědeckými výpověďmi (viz str. 8 napadeného rozsudku okresního soudu).

21. Ústavní soud závěrem konstatuje, že ani dovolací soud nijak nepochybil, když odmítl dovolání stěžovatele jako podané z důvodů, které zákon nepřipouští. Nejvyšší soud se v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabýval tím, zda v posuzovaném případě neexistuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, dospěl však k závěru, že tomu tak není. Jelikož stejný závěr učinil z výše uvedených důvodů i Ústavní soud, nelze dovolacímu soud ničeho vytýkat.

22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru