Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3497/13 #1Nález ÚS ze dne 06.05.2014K otázce nákladů dovolacího řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříknemovitost
Náklady řízení
advokát/odměna
dovolání/otázka zásadního právního významu
Předkupní právo
podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/73 SbNU 341
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3497.13.1
Datum vyhlášení13.05.2014
Datum podání18.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7

40/1964 Sb., § 605, § 603 odst.3, § 140

99/1963 Sb., § 243b odst.5, § 224 odst.1, § 146 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


O extrémní vybočení při aplikaci podústavního práva, a tím pádem i o porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces a zprostředkovaně také na ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jde i v případě, kdy základ pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení byl zjevně nesprávně (omylem) ztotožněn se samotnou její výší.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Blanky Křepelové zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 6. 5. 2014 výrok II. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1696/2012-131 ze dne 31. července 2013, a to pro rozpor se základními právy stěžovatelky na spravedlivý proces a ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny). Ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) byla uložena povinnost nabídnout jí ke koupi spoluvlastnický podíl na nemovitosti, neboť jednáním jeho předchozí vlastnice, která prodala svůj podíl žalovanému za výhodnějších podmínek, než za jakých jej nabídla k odprodeji stěžovatelce, bylo porušeno její zákonné předkupní právo. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. Proti rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu brojila stěžovatelka ústavní stížností, v níž polemizovala s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jíž se obecné soudy řídily, i její aplikací. Nejvyšší soud měl také pochybit při určení výše nákladů, které měla stěžovatelka žalovanému nahradit, když po určení tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu), neaplikoval § 7 advokátního tarifu, který uvedené tarifní hodnotě přiřazuje konkrétní výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby, tj. 1 500 Kč. Výsledkem čehož byla výše nákladů řízení, k jejíž náhradě byla stěžovatelka zavázána, více než šestinásobně navýšena (z 1 500 Kč na 10 000 Kč za jeden úkon právní služby).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve zhodnotil meritorní námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů její základní práva nebyla porušena. Ústavní soud následně konstatoval, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud dále podotkl, že samotný nesouhlas stěžovatelky s racionálně odůvodněnými (tedy nikoli svévolnými) a o konstantní judikaturu opřenými závěry obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces nezakládá. Ústavní soud proto stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nicméně shledal důvodnou námitku stěžovatelky směřující proti nákladovému výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento výrok je totiž výrazem zjevného omylu. Což ostatně Nejvyšší soud sám ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uznal, když uvedl, že opomenul aplikovat § 7 bod 4 advokátního tarifu, z čehož vyplynulo, že výše mimosmluvní odměny byla určena, namísto částky 1 500 Kč, částkou 10 000 Kč za jeden úkon právní služby. Tímto zjevným omylem při aplikaci podústavního práva, kdy základ pro výpočet mimosmluvní odměny byl (nepochybně přehlédnutím) určen jako výše samotné mimosmluvní odměny, bylo zároveň zasaženo do základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto rozhodl, že napadeným nákladovým výrokem došlo k porušení základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces a ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny), a proto jej zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3497/13 ze dne 6. 5. 2014

N 75/73 SbNU 341

K otázce nákladů dovolacího řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 6. května 2014 sp. zn. III. ÚS 3497/13 ve věci ústavní stížnosti Blanky Křepelové, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem, se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 33 Cdo 1696/2012-131, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 26 Co 310/2011-99, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na stanovení povinnosti vedlejšímu účastníkovi uzavřít s ní kupní smlouvu, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Karla Zemana, CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Rybářem, advokátem, se sídlem Bečvářská 529, Praha 21, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 33 Cdo 1696/2012-131 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 33 Cdo 1696/2012-131 se ruší.

III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 18. 11. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. března 2011 č. j. 18 C 293/2010-55 zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji jeho spoluvlastnického podílu tam citované nemovitosti za podmínek, tak jak jsou ve výroku I rozsudku okresního soudu uvedeny. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tak, že stěžovatelka sice ve své podstatě po právu uplatnila nárok podle § 603 odst. 3 ve spojení s § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), neboť její zákonné předkupní právo bylo porušeno, když předchozí vlastnice spoluvlastnického podílu na nemovitosti Zuzana Losová prodala tento podíl žalovanému za jiných podmínek (§ 605 občanského zákoníku), než za jakých jej nabídla k odprodeji stěžovatelce. Tento rozdíl spočíval především v tom, že v nabídce Zuzany Losové stěžovatelce nebyla uvedena splatnost kupní ceny a nebyl popsán způsob úhrady kupní ceny. Žalobu však okresní soud shledal jako nedůvodnou, protože v žalobním petitu, pokud obsahoval text kupní smlouvy, nebyl uvedený stejný advokát jako platební místo k zaplacení kupní ceny a stejný advokát jako právní zástupce k zastupování v řízení o povolení vkladu, to vše v porovnání s obsahem kupní smlouvy, kterou uzavřela Zuzana Losová se žalovaným.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že Zuzana Losová učinila stěžovatelce řádnou nabídku na odkup spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Nabídka totiž obsahovala předmět koupě a výši kupní ceny. Otázka splatnosti kupní ceny mezi náležitosti řádné nabídky nepatří, když pro případ, že splatnost není v nabídce řešena, je třeba vycházet z § 605 věty první občanského zákoníku. Nabídka Zuzany Losové obsahovala informaci o záměru prodat spoluvlastnický podíl na nemovitosti zájemci za částku 700 000 Kč a výzvu k odkoupení. Zuzana Losová proto byla oprávněna uzavřít kupní smlouvu se žalovaným. Po zániku předkupního práva jednoho ze spoluvlastníků již není prodávající spoluvlastník ve sjednávání podmínek prodeje nijak omezen. Po zániku předkupního práva stěžovatelky již nebylo právně významné zabývat se otázkou, zda Zuzana Losová uskutečnila prodej svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti za týchž podmínek, za jakých jej nabídla k odkupu stěžovatelce.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro neexistenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu.

5. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání namítla, že bylo porušeno její předkupní právo, neobsahovala-li jí učiněná nabídka odkupu v rozporu s ustanovením § 605 občanského zákoníku všechny podmínky sjednané v kupní smlouvě uzavřené se žalovaným, zejména splatnost kupní ceny, její zajištění složením do advokátní úschovy, uvolnění části kupní ceny z advokátní úschovy do 5 dnů po předložení výpisu z katastru nemovitostí a kupní smlouvy s doložkou o vkladu, prohlášení, že prodávaný spoluvlastnický podíl nebude zatížen právními vadami, zástavními právy nebo jinými omezeními vlastnického práva, uvolnění částky 21 000 Kč z advokátní úschovy za účelem zaplacení daně z převodu nemovitostí a povinnost podat návrh na vklad vlastnického práva do tří dnů po složení kupní ceny do úschovy. Stěžovatelka měla za to, že podmínky sjednané v kupní smlouvě byly pro žalovaného výhodnější než podmínky ohlášené, případně chybějící, v nabídce odkupu, a to minimálně v zajištění kupní ceny jejím složením do advokátní úschovy a její uvolnění až po podání návrhu na vklad.

6. K takto vymezenému dovolání Nejvyšší soud uvedl, že k přezkumu předestřenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud poukázal na rozsudek velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1926/2009: "předkupní právo spoluvlastníka není bez dalšího porušeno, jestliže nabídka doručená spoluvlastníku neobsahovala údaj o splatnosti kupních cen a poté prodávající uzavřel kupní smlouvy, jež obsahovaly individuální splatnost kupních cen. Byla-li splatnost ve smlouvě o převodu podílu, uzavřené později s třetí osobou, stanovena jinak než v § 605 obč. zák., příp. v nabídce na odkoupení podílu učiněné oprávněnému spoluvlastníku (za předpokladu, že nabídka obsahovala lhůtu splatnosti delší než dvouměsíční podle § 605 obč. zák.), lze učinit závěr o tom, že bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka, jen za předpokladu, že podmínky splatnosti se podstatně lišily, a to natolik, že rozdíl mezi nimi mohl objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva." Velký senát Nejvyššího soudu v tomto rozsudku dále uzavřel, že "i pokud se jednotlivé smluvní podmínky (cena, splatnost aj.) v nabídce učiněné spoluvlastníkovi a podmínky, za kterých je podíl následně prodán třetí osobě, podstatně liší, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení předkupního práva. Jednotlivé smluvní podmínky totiž nemohou být srovnávány izolovaně, ale naopak je nutné je hodnotit v kontextu všech ostatních smluvních podmínek (delší doba splatnosti může být vykompenzována např. poskytnutým zajištěním nebo vyšší cenou apod.). Jedině v případě, že takto komplexně hodnocené smluvní podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl nabídnut spoluvlastníku, jsou méně výhodné (natolik, aby to objektivně mohlo ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky) než podmínky, za kterých byl podíl následně prodán třetí osobě, dojde k zásahu do předkupního práva oprávněného spoluvlastníka. Naopak, pokud je spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě za srovnatelných či méně výhodných podmínek, k žádnému poškození práv spoluvlastníka nedochází a jeho předkupní právo není porušeno". Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2011 sp. zn. 30 Cdo 3387/2010: "K závěru o porušení zákonného předkupního práva nelze dospět při pouhém (mechanickém) zjištění, že obsah nabídky učiněný povinným spoluvlastníkem vůči oprávněnému spoluvlastníku není (zcela) identický s obsahem převodní smlouvy uzavřené mezi převádějícím spoluvlastníkem a jinou osobou (nabyvatelem), nýbrž až při zjištění, že v učiněné nabídce výkupu (oproti uzavřené převodní smlouvě) absentují (anebo naopak jsou obsaženy) právně významné okolnosti, které mohly ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva." Proto Nejvyšší soud dovodil, že komplexním poměřením podmínek uvedených v nabídce s podmínkami sjednanými v kupní smlouvě nelze dospět k závěru, že rozdíly mezi nimi mohly - objektivně vzato - ovlivnit úvahu žalobkyně o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva. Ostatně některé stěžovatelkou výslovně označené podmínky pojaté do kupní smlouvy nelze hodnotit jako výhodnější, ani jsou-li posuzovány izolovaně. Jednoznačnou nevýhodou není to, že žalobkyně byla povinna zaplatit požadovanou cenu před podpisem kupní smlouvy. Nelze přehlédnout, že oprávněný spoluvlastník, který řádně vyplatí nemovitost, se může v případě, že povinný spoluvlastník s ním poté odmítne uzavřít kupní smlouvu, domáhat nahrazení projevu vůle povinného spoluvlastníka, případně se může dovolat relativní neplatnosti smlouvy, kterou by povinný spoluvlastník uzavřel se třetí osobou. Totéž platí obdobně, spatřuje-li stěžovatelka výhodu ve složení kupní ceny do advokátní úschovy.

7. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Uvedl, že žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. [srov. nález ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)], výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, tj. částkou 10 000 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2 163 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou postavena na dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, která se ustálila na závěru, že k porušení předkupního práva dochází pouze v případě, kdy nabídka z předkupního práva byla ve své komplexnosti méně výhodná než vzápětí uzavřená smlouva s třetím subjektem, a to natolik, aby to mohlo objektivně ovlivnit rozhodnutí oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky (viz např. 33 Cdo 3739/2010). Stěžovatelka má jednak za to, že tato judikatura Nejvyššího soudu vybočuje z rámce daného zákonem, a jednak má za to, že v jejím případě byly rozdíly mezi nabídkou a smlouvou takové, že mohly objektivně ovlivnit její rozhodnutí o přijetí nabídky. V ustanovení § 605 občanského zákoníku je výslovně uvedeno, že "nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek". Zákon zde tedy neponechává prostor pro nabídku, která se vykoná ohlášením jen některých podmínek, či dokonce nabídku, která se vykoná ohlášením zcela jiných podmínek, s tím, že je pak na soudu, aby v komplexnosti zhodnotil, zda nabídka je více či méně výhodná než vzápětí uzavřená kupní smlouva a zda je tento posun ve výhodnosti natolik závažný, aby odůvodňoval porušení předkupního práva. V posuzovaném případě jsou nadto rozdíly mezi nabídkou a smlouvou takové, že mohly objektivně ovlivnit rozhodnutí stěžovatelky o přijetí nabídky. V první řadě je to rozdíl v prohlášeních a zárukách prodávajícího. V nabídce žádné takové záruky stanoveny nebyly, oproti tomu v čl. VI kupní smlouvy je explicitně uvedeno, že na převáděném spoluvlastnickém podílu neváznou dluhy, věcná břemena ani jiné právní vady. Dále je to zajištění úhrady daně z převodu nemovitosti ve výši 21 000 Kč přímo na účet finančního úřadu, tato částka se tak dle kupní smlouvy vůbec nedostala do dispozice prodávající Zuzany Losové. Dalším rozdílem je složení kupní ceny do advokátní úschovy. Srovnáno s poměrně bezpečnou pozicí kupujícího, kterým byl vedlejší účastník a který měl veškerá prohlášení a záruky, zajištěnu platbu kupní ceny i daně z převodu nemovitosti, se jedná o zcela zásadní rozdíly v postavení kupujícího a stěžovatelky. Kromě výše uvedeného stěžovatelka dále poukazuje na chybný výpočet náhrady nákladů řízení učiněný Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud aplikoval na daný případ ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy že za tarifní hodnotu se považuje částka 10 000 Kč, což stěžovatelka nesporuje. Nejvyšší soud však vůbec neaplikoval § 7 advokátního tarifu, který říká, že při tarifní hodnotě 10 000 Kč náleží advokátovi odměna za úkon ve výši 1 500 Kč, a odměnu za úkon přiznal v hodnotě 10 000 Kč. Pokud by se způsobem provedeným Nejvyšším soudem posuzovala žaloba na 1 000 000 Kč, bylo by nutno za každý úkon ve věci přiznat advokátovi odměnu rovnou jistině pohledávky, tedy 1 000 000 Kč, to je důsledek neaplikace § 7 advokátního tarifu. Stěžovatelka má za to, že zmíněné pochybení porušilo její právo na spravedlivý proces, neboť odměna advokáta vedlejšího účastníka tak byla více než šestinásobně navýšena (z 1 500 Kč na 10 000 Kč za úkon), díky čemuž narostla její povinnost k náhradě nákladů řízení zcela mimo rámec legitimního očekávání.

9. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na vlastní napadený rozsudek.

10. Nejvyšší soud uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti následující. V meritu věci rozhodl v souladu se svojí konstantní rozhodovací praxí při výkladu § 605 občanského zákoníku. Vytýká-li stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, že nesprávně určil výši nákladů, které má zaplatit vedlejšímu účastníkovi, musí Nejvyšší soud přiznat důvodnost její argumentace. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Výši mimosmluvní odměny určil podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu částkou 10 000 Kč. Jakkoliv je správný závěr, že ve věci je tarifní hodnota určena podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, bylo namístě následně aplikovat § 7 bod 4 advokátního tarifu, z čehož rezultuje, že výše mimosmluvní odměny představuje za jeden úkon právní služby 1 500 Kč. Proto v části mířící proti výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud navrhuje, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a usnesení Nejvyššího soudu bylo ve výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení zrušeno.

11. Vedlejší účastník (žalovaný) uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti následující. Souhlasí s principem vyjádřeným v judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož k porušení předkupního práva dochází pouze v případě, že nabídka z předkupního práva byla ve své komplexnosti méně výhodná než vzápětí uzavřená smlouva s třetím subjektem, a to natolik, aby to mohlo objektivně ovlivnit rozhodnutí oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky. S tímto principem stěžovatelka nesouhlasí a předkládá k úvaze "formalistický přístup". Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ve smlouvě, na rozdíl od nabídky, byla uvedena prohlášení o zárukách prodávajícího, že na převáděném spoluvlastnickém podílu neváznou dluhy, věcná břemena ani jiné právní závady, kupní cena byla složena do advokátní úschovy a zároveň byla zajištěna úhrada daně z převodu nemovitosti. S tímto názorem však podle vedlejšího účastníka nelze souhlasit. Takto prezentovaný "formalistický přístup" by ve svých důsledcích znamenal, že nabídka k odkupu musí obsahovat všechny myslitelné varianty, za kterých by měl být odkup realizován. Dle úvahy stěžovatelky i s vyjmenováním všech závad, které převáděný spoluvlastnický podíl nemá. Kupující by musel zaplatit požadovanou cenu a nemohl by například započíst svoji případnou pohledávku na kupní cenu spoluvlastnického podílu, a to ani jednostranným úkonem a dokonce ani smluvně. Bylo by zajisté možné uvádět řadu dalších případů, které by za formálního přístupu znemožnily spoluvlastnický podíl převést na jinou osobu než na spoluvlastníka. Takové omezení zákonodárce rozhodně na mysli neměl. K vyjádřením krajského a Nejvyššího soudu se vedlejší účastník nevyjádřil.

12. Stěžovatelka v replice k vyjádření obecných soudů a vedlejšího účastníka uvedla následující. Kupní smlouvu na nemovitost nelze zúžit pouze na otázku ceny a určení nemovitosti. Kupující chce mít zajištěno, že nemovitost za svoje peníze skutečně obdrží, a to bez právních vad, faktických vad a s tím, že je prodávajícím řádně uhrazena daň z převodu nemovitostí, u které je kupující ze zákona ručitelem. Při koupi nemovitosti je potřeba dodržet značnou míru opatrnosti (prověřit nabývací tituly, zajistit si bezpečné smluvní podmínky atd.), aby se nabyvatel vyhnul zbytečnému riziku soudního sporu a případné ztráty již zaplacené nemovitosti. A právě rozhodnutí Nejvyššího soudu možnost zachování bezpečné míry opatrnosti stěžovatelce zcela odnímá, když je postaveno na tom, že stěžovatelka měla dostatečně určenu nemovitost i její cenu a veškeré ostatní podmínky prodeje jsou bagatelizovány jako nepodstatné.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (byla žalobkyní v řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

15. Co do skutkové roviny řízení před obecnýmisoudy platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Ani pokud jde o právní posouzení věci, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

16. Z těchto hledisek je ústavní stížnost - v meritu věci - zjevně neopodstatněná, když je především opakováním, popř. pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s níž už se hlavně dovolacísoud dostatečně vypořádal, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatelka předkládá právní názor opačný, avšak to samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud přitom není povolán zkoumat, který z konkurujících právních názorů je nejvíce racionální (míra racionality); možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný. Tato podmínka splněna byla. Nejvyšší soud postupoval v souladu s judikaturou obecných soudů, a proto nelze hovořit ani o překvapivosti jeho závěrů. Věc prošla třemi stadii řízení před obecnými soudy, tedy včetně řízení před Nejvyšším soudem (kterému ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů), a nesouhlas stěžovatelky s výslednými závěry ještě neznamená zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

17. I když ústavní stížnost ve svém jádru směřuje proti rozhodnutím odvolacíhosoudu a dovolacího soudu ohledně posouzení otázek uvedených výše (podmínky uplatnění předkupního práva), nemohl Ústavní soud přejít její námitku směřující proti výroku II napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tedy v otázce nákladů dovolacího řízení. Tento výrok usnesení dovolacího soudu je totiž výrazem zjevného omylu Nejvyššího soudu, který ostatně poté sám uznal, že opomenul aplikovat § 7 bod 4 advokátního tarifu, z čehož vyplynulo, že výše mimosmluvní odměny měla představovat za jeden úkon právní služby částku 1 500 Kč. V podrobnostech pro stručnost Ústavní soud poukazuje na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. Protiústavní stav nákladovým výrokem dovolacího usnesení je tak dán tím, že šlo o výraz zjevného omylu při aplikaci práva, což vedlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Lze konstatovat, že objektivně vzato se jedná o extrémní vybočení při aplikaci podústavního práva, neboť základ pro výpočet mimosmluvní odměny byl (nepochybně přehlédnutím) určen jako výše samotné mimosmluvní odměny, tedy výchozí veličina pro výpočet odměny s ní byla v důsledku omylu ztotožněna. V této souvislosti Ústavní soud kvituje, že Nejvyšší soud se ke svému pochybení jednoznačně postavil, na rozdíl od vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, který vzdor přesvědčivé argumentaci stěžovatelky v otázce nákladů dovolacího řízení navrhl výslovně, aby ústavní stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.

18. Na základě výše uvedeného proto Ústavnísoud rozhodl, že výrokem II napadeného usnesení Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny i k porušení jejího základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto jej Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu tak učinil, aniž by nařídil ústní jednání. Ve zbylé části pak ústavní stížnost odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru