Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3494/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3494.15.1
Datum podání29.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3494/15 ze dne 10. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Martina Vilíma, zastoupeného Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem K Jahodárně 249, Vestec, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2015 č. j. 32 Co 290/2015-178, 32 Co 291/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu ve výrocích II a IV, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, namítá též porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2015 č. j. 112 C 36/2014-138 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 27 350 Kč s příslušenstvím (jakožto plnění z ústně uzavřené smlouvy, jejímž předmětem byly tréninky nezletilé dcery stěžovatele v šachu), zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 40 404,01 Kč. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem krajského soudu v meritu věci změněn tak, že žaloba na zaplacení výše uvedené částky se zamítá. Zároveň byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 736,90 Kč (výrok II), a náklady odvolacího řízení ve výši 2 488,80 (výrok IV).

3. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil krajský soud tak, že v dané věci jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu a částečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli. Uvedl, že "žalobce před podáním žaloby vyzýval stěžovatele k úhradě dlužné částky za tréninky jeho dcery, stěžovatel však na tyto výzvy jakkoliv nereagoval. Vyjádřil se až k podané žalobě, kdy přiznal, že žalobce jeho dceru trénoval, namítl však, že dle vlastní nabídky tak žalobce činil zdarma. Jeho další námitka směřovala proti rozsahu tréninků, za které žalobce požaduje úhradu, a rovněž namítl, že nárok žalobce, i kdyby nějaký existoval, což však popírá, nemůže být dosud splatný. Na svém stanovisku, že žalobce trénoval jeho dceru zdarma, setrvával po celé řízení, neprojevil zájem na smírné vyřešení tak, aby se předešlo dalším řízením a v důsledku toho i dalším nákladům řízení. Naopak při jednání před odvolacím soudem prostřednictvím své zástupkyně návrh na smírné řešení odmítl s tím, že náklady řízení, které mu při zamítnutí žaloby (po sdělení názoru odvolacího soudu, že žaloba je předčasná, neboť splatnost byla ponechána na vůli stěžovatele) budou přiznány, převyšují jistinu, kterou žalobce požaduje. Takže až žalobce zaplatí náklady řízení stěžovateli, ten poté žalobci z této částky dobrovolně uhradí požadovanou jistinu a ještě mu určitá částka zbude. Navíc zaplacením odpadne důvod dalších sporů. Uvedený kalkul svědčí o (ne)ochotě stěžovatele dostát svým závazkům (což koresponduje i s jeho postojem před podáním žaloby, kdy na výzvy žalobce nereagoval) a vypovídá o jeho snaze vyřešit (neřešit) vzájemné vztahy se žalobcem. Uvedené skutečnosti jsou tak důvodem pro částečné nepřiznání nákladů řízení žalovanému, a to ve výši dvou třetin.". I v případě nákladů odvolacího řízení odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a to ze shodných důvodů jako v řízení před soudem prvního stupně, a žalovanému přiznal náhradu pouze jedné třetiny účelně vynaložených nákladů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve výroku o nákladech řízení odvolací soud zcela vybočil z mezí interpretované a aplikované právní normy a že své rozhodnutí odůvodnil v příkrém rozporu s protokolem z jednání. Z tohoto protokolu (ze dne 12. 10. 2015), přiloženého k ústavní stížnosti, dle stěžovatele vyplývá, že v průběhu odvolacího jednání byl odvolacím soudem předestřen jeho právní názor, z něhož vyplynulo, že žalobce v tomto řízení nemůže být se svojí žalobou úspěšný a že žaloba bude zamítnuta pro předčasnost. Stěžovatel uvádí, že i za situace, kdy věděl, že žaloba bude zamítnuta, byl ochoten přistoupit na smír s tím, že zaplatí žalobci polovinu žalované částky. Byl to však žalobce, kdo odmítl přistoupit na smír s tím, že požaduje celou žalovanou částku. Takovým smírem by však stěžovatel nic nezískal. Stěžovatel se ohrazuje proti užití termínu "kalkul" ze strany krajského soudu, dle jeho názoru se jednalo o logický postup.

5. Stěžovatel dále uvádí, že se po celou dobu řízení žalovanému nároku bránil, byl přesvědčen, že žalobci nic nedluží. Uvádí-li odvolací soud, že stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně odmítl návrh na smírné řešení, z protokolace jasně vyplývá, že stěžovatel na tento návrh přistoupil, smír odmítl žalobce. Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud uvádí, že dalším důvodem pro nepřiznání nákladů řízení je neochota stěžovatele splnit závazek vůči žalobci, přitom však sám žalobu zamítl.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat dovolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), ústavní stížnost byla shledána přípustnou.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá.

10. Při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se uplatní zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu [viz např. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) a ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení musí reflektovat samotný účel civilního procesu, kterým je ochrana porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům [srov. situace, kdy se civilní řízení vede kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení, viz např. nález ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 3698/10 (N 160/62 SbNU 395)].

11. Podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 145/06 či ze dne 5. 6. 2008sp. zn. IV. ÚS 1391/07, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1840/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ustanovení § 150 občanského soudního řádu slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nálezy ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07, ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí krajského soudu v části napadené ústavní stížností nevykročilo z mezí ústavnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci náhrady nákladů řízení je zřejmé, že byla zohledněna konkrétní specifika sporu, aplikace výjimečného postupu (v rozsahu částečného nepřiznání nákladů řízení úspěšnému stěžovateli) ve smyslu § 150 občanského soudního řádu byla řádně a přesvědčivě odůvodněna. Pokud stěžovatel uvádí, že mu dal odvolací soud za pravdu, již se nezmiňuje (jak rovněž vyplývá z přiloženého protokolu z jednání) o tom, že odvolací soud nesdílel jeho názor, že by bylo sjednání trénování jeho dcery ze strany žalobce zdarma). Z úvah stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyně, zachycených v protokolu z jednání je přitom i z hlediska Ústavního soudu patrný jistý "kalkul" ve vztahu k nákladům řízení, bude-li v odvolacím řízení pokračováno. Ze strany stěžovatele tedy skutečně bylo v řízení pokračováno jen kvůli částce, která mu měla být přiznána jako náhrada nákladů řízení. Jakkoli se ústupky, jež by dle protokolu z jednání byly ochotny učinit obě strany sporu (nejenom stěžovatel) pro jeho smírné řešení, nesetkaly, úvahy krajského soudu byly založeny též na postoji stěžovatele k věci před samotným zahájením soudního sporu. Důvody, pro něž krajský soud k moderačnímu oprávnění přistoupil, tak lze z hlediska ustálených požadavků na aplikaci § 150 občanského soudního řádu považovat za dostačující, Ústavní soud neshledává důvody ke kasačnímu zásahu v této věci.

13. Se shora uvedeného lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru