Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3490/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkújma
odškodnění
informace
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3490.18.1
Datum podání23.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 2

121/2000 Sb., § 100 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3490/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Martina Gazdy, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. července 2018 č. j. 17 C 17/2018-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a zapsaného spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 2 500 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s žádostí o poskytnutí informací podle § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. 4. 2017; obvodní soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (neboť stěžovatel nejprve v žalobě vedle náhrady nemajetkové újmy uplatňoval právě i nárok na poskytnutí informace, přičemž tato informace byla po zahájení řízení poskytnuta, a proto stěžovatel vzal v této části svoji žalobu zpět).

3. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl, poněvadž dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok nemá ani smluvní základ, ani nevyplývá z žádného právního předpisu, neboť jednak stěžovatelem tvrzená újma nepředstavuje újmu na přirozených právech podle § 2956 občanského zákoníku (kam podle obvodního soud nespadá právo zaručené v čl. 17 Listiny), jednak není namístě postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť vedlejší účastník není podle § 2 odst. 1 a 2 povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí představuje rozhodnutí překvapivé a nepřezkoumatelné. Překvapivost spatřuje stěžovatel v tom, že nebyl důvod vyzývat ho na jednání k doplnění tvrzení a důkazů, pakliže soud dospěl k výše rekapitulovaným právním závěrům; vyzval-li tedy obvodní soud stěžovatele k doplnění tvrzení a důkazů, mohl důvodně předpokládat, že je jeho nárok zákonný a že je třeba pouze doplnit tvrzení a označit důkazy, což stěžovatel řádně a včas učinil. Za nepřezkoumatelné pak považuje napadené rozhodnutí mj. v části, ve které obvodní soud označil vedlejšího účastníka za osobu, jež není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb.; podle stěžovatele měl totiž obvodní soud provést test ústavnosti, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129). Odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc podle stěžovatele neobsahuje řadu skutečností, jež v řízení vyšly najevo, napadené rozhodnutí je proto zatíženo i existencí tzv. opomenutých důkazů. V návaznosti na obsah odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatel namítá, že při vyřizování žádosti o informaci bylo zasaženo do jeho přirozených práv, zejména do práva na ochranu osobnosti, osobní cti a lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Stěžovatel se nadto domnívá, že napadeným rozsudkem bylo omezeno i jeho právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), neboť jednání vedlejšího účastníka, jenž stěžovateli odmítal dlouhodobě sdělit požadované informace s cílem "zabránit vzniku Nezávislých správců práv", zjevně nese nekalosoutěžní znaky. Napadeným rozhodnutím bylo konečně podle stěžovatele v důsledku restriktivního výkladu § 100 odst. 1 písm. g) autorského zákona porušeno i jeho základní právo na zákonného soudce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavnímu soudu bylo Ústavou svěřeno postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

7. Nelze přitom v prvé řadě neuvést, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních sporů přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni (což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny), bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku esenciální (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01 a IV. ÚS 502/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti proto je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do dovolávaných základních práv způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny zjevně nejsou.

8. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku s právním závěrem obvodního soudu, vedenou - navzdory hojnému množství dovolávaných základních práv - v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatel nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato úloha mu nepřísluší.

9. Aniž by se uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních závěrů v rovině běžných zákonů, pokládá Ústavní soud za vhodné omezit se na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz bod 7.) nespatřuje; obvodní soud vydané rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu oproti očekávání stěžovatele odůvodnil způsobem, jemuž není z ústavněprávních pozic co vytknout. V této souvislosti je pak namístě zdůraznit, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem obvodního soudu, z ústavní stížnosti však nevyplývá, proč by tento (byť i případně nesprávný) právní závěr měl být právním závěrem protiústavním.

10. Jakkoli přitom lze se stěžovatelem souhlasit, že procesní postup obvodního soudu je možno prizmatem jím posléze přijatých právních závěrů označit za "překvapivý", nejde o překvapivost, jež by mohla mít za následek kasaci napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že obvodní soud vybízel stěžovatele k předložení tvrzení a důkazů, jež se zpětně jeví jako irelevantní, nemůže bez dalšího vést k závěru, že obvodním soudem přijaté právní závěry nejsou ústavně souladné.

11. Z uvedeného důvodu neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí je zatíženo existencí opomenutých důkazů, neboť je zjevné, že tyto důkazy nebyly pro přijaté právní závěry jakkoli relevantní.

12. Věcně se konečně nemohl Ústavní soud zabývat tvrzením stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť o jím zpochybňované věcné příslušnosti obvodního soudu rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností nenapadeným usnesením ze dne 7. 12. 2017 č. j. Ncp 1071/2017-31; současně platí, že z ústavní stížnosti nejsou zjevné přesvědčivé důvody, pro které by věcnou příslušnost obvodního soudu mělo zpochybňovat tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník postupoval nekalosoutěžně.

13. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázal; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru