Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3489/13 #1Nález ÚS ze dne 23.10.2014K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkOdvolání
procesní postup
Předběžné opatření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 197/75 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3489.13.1
Datum vyhlášení12.11.2014
Datum podání18.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221a, § 220 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Postup odvolacího soudu, který za analogického použití ust. § 220 a 221a o. s. ř. změní rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž povinnému umožní vyjádřit se k podanému odvolání, je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která se uplatní i ve fázi rozhodování o nařízení předběžného opatření.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 23. 10. 2014 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Hlavního města Prahy usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 9. 9. 2013 č. j. 13 Co 250/2013-131 pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím městského soudu bylo za analogického použití ust. § 220 a § 221a o. s. ř., změněno rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření. Městský soud toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelce zakázal disponovat s v rozhodnutí vymezenými nemovitostmi. Podle stěžovatelky městský soud nemohl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně za analogického použití ust. § 220 a § 221a o. s. ř., neboť Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 zrušil ust. § 220 odst. 3 o. s. ř., které tuto možnost stanovovalo. Stěžovatelka nemohla uplatnit námitky proti nařízení předběžného opatření a ani využít opravné prostředky proti napadanému rozhodnutí, jelikož se o řízení o předběžném opatření dozvěděla až doručením rozhodnutí, jímž bylo předběžné opatření nařízeno.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 dospěl Ústavní soud k závěru, že tehdy platné ust. § 220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, bylo v rozporu s principem rovnosti zbraní, neboť povinný postrádal procesní obrany proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu. Neměl k dispozici odvolání ani jiný opravný prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), současně ani neměl možnost se k věci před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřit. Povinný se tak při aplikaci tohoto ustanovení dostal do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Stěžovatelka byla v nyní posuzovaném případě v procesně stejné situaci.

Ústavní soud připomněl, že pokud odvolací soud dospěje k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu pro změnu usnesení soudu prvního stupně, musí současně posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by dotčenému účastníkovi poskytl prostor se k podanému odvolání vyjádřit. Pokud dospěje k závěru, že takovýto postup není možný, měl by v řízení dál postupovat takovým způsobem, aby dostál své povinnosti vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení a umožnil dotčenému účastníkovi řízení uplatnit procesní obranu proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Toho lze dosáhnout například zrušením usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření a vrácením věci k projednání soudu prvního stupně.

Městský soud v Praze svým postupem, kdy při analogické aplikaci ust § 220 a § 221a o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by stěžovatelce umožnil se vyjádřit, zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení a rovnost zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3489/13 ze dne 23. 10. 2014

N 197/75 SbNU 221

K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 23. října 2014 sp. zn. III. ÚS 3489/13 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013 č. j. 13 Co 250/2013-131, kterým bylo změněno rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že bylo stěžovateli zakázáno disponovat vymezenými nemovitostmi, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Platnéřská 4, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, advokátem, se sídlem Jasmínová 212/10, 360 04 Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013 č. j. 13 Co 250/2013-131 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu

1. Dne 18. 11. 2013 obdržel Ústavní soud včas podanou ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na rovnost postavení účastníků řízení před soudem ve smyslu čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu napadeného usnesení Městského soudu v Praze a příslušeného spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozhodnutím tohoto soudu bylo za analogického použití § 220 a 221a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") změněno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5 2013 č. j. 12 C 157/2013-58, kterým byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření. Městský soud toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovateli zakázal disponovat s v rozhodnutí vymezenými nemovitostmi. Ze spisového materiálu též vyplývá, že stěžovatel se o řízení o tomto návrhu dozvěděl až doručením napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze do datové schránky dne 16. 9. 2013.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze nemohl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně za analogického použití § 220 a 221a o. s. ř., přičemž poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) zrušil ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které tuto možnost stanovovalo, a dále, že ustanovení § 220 o. s. ř. se vztahuje na usnesení ve věci samé, avšak usnesení o předběžném opatření rozhodnutím ve věci samé není. Dále namítá, že mu byla odepřena možnost ochrany jeho práv, když se o řízení o předběžném opatření dozvěděl až doručením rozhodnutí, jímž bylo předběžné opatření nařízeno. Stěžovatel tak dle svých tvrzení nemohl uplatnit námitky proti nařízení předběžného opatření a ani využít opravné prostředky proti napadanému rozhodnutí, čímž dle jeho názoru získal navrhovatel v řízení oproti němu nepřiměřenou výhodu.

4. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření ve věci.

5. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedy příslušného senátu. Ve svém vyjádření zprvu popisuje důvody, které senát vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobci se dle názoru předsedy senátu podařilo prokázat existenci potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků. Žalovaný (nyní stěžovatel) totiž projevil svůj úmysl část nemovitostí prodat v rámci privatizace bytového fondu a zbytek nemovitostí měl být v brzké době též nabídnut na prodej. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále vyjadřuje své přesvědčení, že odvolací soud může změnit zamítavé usnesení o nařízení předběžného opatření, a nařídit tak předběžné opatření i po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a to za přiměřeného použití ustanovení § 220 a 221a o. s. ř., když úprava této problematiky zatím nebyla přijata.

6. Vedlejší účastník ve vztahu ke zrušení usnesení o nařízení předběžného opatření vyslovuje obavu, že by tímto došlo k zásahu do základních práv vedlejšího účastníka a obyvatel dotčených domů, a to zejména do jejich vlastnických práv, a poukazuje na to, že stěžovatel není oprávněným vlastníkem dotčených domů. Toto tvrzení opírá o závěry soudů v předešlém řízení týkajícím se vlastnictví dotčených nemovitostí (2Cdon 669/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 107/2000 - dostupné na http://nalus.usoud.cz), ze kterých dle vedlejšího účastníka jasně vyplývá, že je vlastníkem domů i přesto, že za něj nemohl být nakonec prohlášen, a to pro neexistenci zákonů, které by řešily majetkové křivdy spáchané na církevních řádech. Vedlejší účastník dále připomíná, že došlo k přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a je tak toho názoru, že stěžovatel nemůže být v dobré víře, že je vlastníkem domů. Městskému soudu dle názoru vedlejšího účastníka nezbývalo nic jiného nežli změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a předběžné opatření nařídit, jinak by došlo k porušení čl. 3 odst. 3 Listiny jak ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, tak ve vztahu k obyvatelům dotčených domů. V realizaci stěžovatelových právních kroků vedlejší účastník spatřuje znemožnění možnosti vlastnit dotčený majetek, když by následně musel podávat žaloby pro neplatnost (případně žaloby na určení vlastnického práva) proti novým vlastníkům bytů. V otázce ohrožení majetkových práv na straně potenciálních kupců bytů v dotčených domech vedlejší účastník přisvědčuje Městskému soudu v Praze, že nebudou chráněni poznámkou spornosti. Dále uvádí, že právními kroky stěžovatele jsou tito obyvatelé domů uváděni v omyl, a vyslovuje obavu, že vedeni dobrou vírou se tak pro realizaci koupě povětšinou zatíží hypotékami, které následně budou muset splácet, i když by za vlastníka byl prohlášen vedlejší účastník.

7. V replice na vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel opětovně uvádí, že k rozhodnutí o změně usnesení o předběžném opatření chybí zákonný podklad a zároveň nelze přiměřeně použít ustanovení § 220 a 221a o. s. ř., jelikož ta dopadají na případy, kdy soud rozhoduje o věci samé. Dále uvádí, že změnou rozhodnutí, které je konečné a proti němuž není přípustný žádný opravný prostředek, pozbývá stěžovatel možnost vyjádření se k věci a právní ochrany. K zásahu do práva na rovnost účastníků řízení by tak dle stěžovatele nedošlo, pokud by odvolací soud rozhodnutí zrušil a vrátil k projednání soudu prvního stupně současně s vyslovením svého právního názoru, protože pak by byla stěžovateli zachována možnost ochrany cestou odvolání. Stěžovatel též podotýká, že s ohledem na jeho právní formu do doby rozhodnutí o jeho případném odvolání proti předběžnému opatření by nedošlo k převodu vlastnických práv, neboť byl zatím pouze zveřejněn záměr privatizace dotčených domů.

8. Následně se stěžovatel ve své replice vyslovuje vůči vyjádření vedlejšího účastníka a formuluje nesouhlas s názorem, že zrušením usnesení odvolacího soudu by došlo k zásahu do vlastnických práv vedlejšího účastníka a obyvatel dotčených domů. Stěžovatel je totiž toho názoru, že je vlastníkem těchto domů, když na něj vlastnické právo přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Považuje též za diskutabilní argumentaci vedlejšího účastníka rozhodnutími obecných soudů, která byla následně zrušena Nejvyšším soudem. K žalobě vedlejšího účastníka podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že vlastnické právo přešlo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, stěžovatel uvádí, že na něj toto blokační ustanovení nemůže dopadat, jelikož se vztahuje na převod vlastnického práva, nikoliv na přechod. Stěžovatel dále odmítá tvrzení, že by nerespektoval zákon č. 428/2012 Sb., jelikož si není vědom, že by byl povinnou osobou na základě tohoto zákona nebo že by jej před podáním žaloby někdo ze strany vedlejšího účastníka kontaktoval. Nakonec stěžovatel vyjadřuje názor, že vedlejší účastník neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů, neboť k tomuto účelu postačovala poznámka spornosti, která vylučuje dobrou víru případných nabyvatelů nemovitostí. S ohledem na výše uvedené tak stěžovatel setrval na ústavní stížnosti, tak jak byla podána.

III. Posouzení formálních požadavků k projednání stížnosti

9. Dříve, nežli Ústavní soud přikročil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel využil všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Stěžovatel je náležitě právně zastoupen a Ústavní soud je k projednání věci příslušný.

10. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti předběžnému opatření Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva a v jejich rámci složka spočívající v dispozici s majetkem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud konstantně setrvává na stanovisku, že ústavní stížnost je proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, i když se jedná pouze o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223)]. Ústavní soud proto po přezkoumání podstatných skutečností shledal, že předmětná ústavní stížnost je přípustná.

IV. Posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po prostudování příslušného spisu a argumentace stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud předesílá, že se totožnou právní otázkou zabýval již dříve, v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 zrušil pro rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno. Na tento nález navazuje judikatura Ústavního soudu [např. nález sp. zn. III. ÚS 2481/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 248/59 SbNU 535), nález sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1888/13 ze dne 13. 2. 2014 (N 17/72 SbNU 211); dostupné též na http://nalus.usoud.cz], na odůvodnění těchto nálezů lze proto v řešené věci odkázat.

13. Ústavnísoud připomíná, že nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, resp. jeho nosné důvody jsou všeobecně závazné; v tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že tehdy platné ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, bylo v rozporu s principem rovnosti zbraní, neboť povinný postrádal procesní obrany proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu. Neměl k dispozici odvolání ani jiný opravný prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), současně ani neměl možnost se k věci před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřit. Povinný se tak při aplikaci tohoto ustanovení dostal do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu názorně dokládají, že stěžovatel byl v procesně stejné situaci. Důsledkem napadeného rozhodnutí bylo vyvolání stejně nepříznivých okolností, pro něž bylo zrušeno ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. Městský soud v Praze tak svým postupem, kdy při analogické aplikaci ustanovení § 220 a 221a o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by stěžovateli umožnil se vyjádřit, zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení a rovnost zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

14. Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani opomenutí zákonodárce při úpravě legislativní mezery v institutu předběžného opatření, vzniklé po derogačním nálezu Ústavníhosoudu. Je totiž věcí obecných soudů reagovat na takto nežádoucí situaci nalezením ústavně konformního výkladu a poskytnutím ochrany základním právům a svobodám účastníků řízení. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi již nastínil možný ústavně konformní postup obecných soudů. Na tomto místě tedy znovu připomíná, že pokud odvolací soud dospěje k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu pro změnu usnesení soudu prvního stupně, musí současně posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by dotčenému účastníkovi poskytl prostor se k podanému odvolání vyjádřit. Pokud dospěje k závěru, že takovýto postup není možný, měl by v řízení dál postupovat takovým způsobem, aby dostál své povinnosti vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení a umožnil dotčenému účastníkovi řízení uplatnit procesní obranu proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Toho lze dosáhnout například zrušením usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření a vrácením věci k projednání soudu prvního stupně za analogického použití ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [srov. např. bod 18 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617)].

15. Ústavnísoud toliko pro úplnost podotýká, že již sám v minulosti konstatoval, že za výjimečných okolností může dojít k prolomení závěrů obsažených ve výše citovaném plenárním nálezu. V usnesení sp. zn. III. ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013 (dostupné na http:// nalus.usoud.cz) nepovažoval zásah do procesních práv povinného za natolik závažný, že by tato vada dosahovala ústavněprávní dimenze. Zrušení předběžného opatření by v tomto konkrétním případě bylo zcela neúčelné a především, lpění na ochraně procesních práv povinného by znamenalo nenapravitelný zásah do možnosti faktického uspokojení v řízení uplatněných nároků. V ostatních případech, kdy skutkové okolnosti jednoznačně nenasvědčují k nutné zatímní úpravě poměrů účastníků řízení pomocí předběžného opatření, je nutné upřednostnit ochranu procesních práv povinného. V řešeném případě Ústavní soud takto naléhavou potřebu na nařízení předběžného opatření neshledal. Vedlejší účastník je chráněn poznámkou spornosti, která vylučuje dobrou víru potenciálních kupců předmětných nemovitosti, díky čemuž by se vedlejší účastník v případných sporech s těmito kupci domohl svého nároku.

16. S ohledem na výše uvedené úvahy Ústavnísoud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru