Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3489/12 #1Nález ÚS ze dne 23.05.2013Absence dohledu ČNB nad určením výše přiměřeného protiplnění a její vztah k žalobě na neplatnost usnesení valné hromady (squeeze-out)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Usnesení
akcionář
Valná hromada
Akcie
akcionářská práva a povinnosti
PoznámkaPřekonává nálezy sp. zn. I. ÚS 1768/09 ze dne 21. 3. 2011 a sp. zn. I. ÚS 2154/11 ze dne 26. 1. 2012 (viz Stanovisko Pl. ÚS-st. 36/13 ze dne 23. 4. 2013);
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/69 SbNU 447
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.3489.12.1
Datum vyhlášení31.05.2013
Datum podání11.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/2008 Sb.

182/1993 Sb., § 71 odst.2, § 71 odst.4

513/1991 Sb., § 131 odst.1, § 183k, § 183n, § 183i, § 56a

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Absence obligatorního dohledu nezávislého orgánu (Komise pro cenné papíry, resp. ČNB) nad procesem squeeze-out sama o sobě nezpůsobuje neplatnost usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto podle § 183i a násl. obchodního zákoníku o nuceném výkupu akcií. Obecné soudy jsou sice povinny poskytnout v procesu squeeze-out dotčeným menšinovým akcionářům soudní ochranu jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, avšak tato ochrana nemůže spočívat ve zneplatnění výkupů akcií menšinových akcionářů, neboť tím by bylo nepřípustně zasaženo do nabytých práv nejen hlavních akcionářů, ale i menšinových akcionářů, kteří se s nuceným výkupem smířili.

K poskytnutí ochrany menšinových akcionářů ze strany obecných soudů dochází tím způsobem, že menšinoví akcionáři mají možnost zpochybnit výši protiplnění stanovenou usnesením valné hromady, a domoci se tak zaplacení částky, na kterou by podle zákona správně měli nárok, a to v řízení o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obchodního zákoníku.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

III. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 23. května 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele Ing. Aleše Hodiny směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012 č. j. 29 Cdo 1169/2011-238, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 7 Cmo 477/2009-209 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2009 č. j. 72 Cm 150/2008-178.

Narativní část

Stěžovatel se jako menšinový akcionář domáhal žalobou vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto o přechodu akcií vedlejší účastnice na hlavního akcionáře podle § 183i a násl. obchodního zákoníku. Krajský soud jeho žalobu zamítl, přičemž toto zamítavé rozhodnutí následně potvrdil i odvolací (vrchní) soud. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k nucenému výkupu akcií vedlejší účastnice došlo na základě protiústavní právní úpravy. Novelou obchodního zákoníku (účinnou od 1. 4. 2008) byl totiž požadavek dohledu ČNB vypuštěn při nuceném výkupu akcií těch společností, jejichž účastnické cenné papíry nejsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, což byl i případ stěžovatele, resp. vedlejší účastnice. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09, podle něhož právní úprava, jež nezakotvuje obligatorní dohled ČNB při nuceném výkupu akcií společností, nezajišťuje menšinovým akcionářům ústavně přijatelnou ochranu jejich základních práv.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a příslušných spisů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Uvedl, že ačkoliv je dle jeho názoru obligatorní dohled České národní banky nepochybně účinný prostředek k zabezpečení požadavku nestranného odborného stanovení přiměřeného protiplnění, nejde o nezbytnou podmínku ústavnosti výkupu účastnických cenných papírů. Dále uvedl, že závěry přijaté v nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09 ze dne 21. 3. 2011 (obdobně v nálezu sp. zn. 215411 ze dne 26. 1. 2012), na které stěžovatel odkazuje, se týkaly právní úpravy účinné do 28. 9. 2005, která uvedený dohled ČNB vůbec neobsahovala; nicméně tyto nálezy byly již překonány stanoviskem pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st 36/13.

Ústavní soud konstatoval (s ohledem na závěry přijaté v citovaném stanovisku pléna), že absence obligatorního dohledu ČNB sama o sobě nezpůsobuje neplatnost usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto podle § 183i a násl. obchodního zákoníku o nuceném výkupu akcií. Obecné soudy jsou sice povinny poskytnout při squeeze-outu dotčeným menšinovým akcionářům soudní ochranu jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, avšak tato ochrana nemůže spočívat ve zneplatnění výkupů akcií menšinových akcionářů, neboť tím by bylo nepřípustně zasaženo do nabytých práv nejen hlavních akcionářů, ale i menšinových akcionářů, kteří se s nuceným výkupem smířili.

Dále Ústavní soud konstatoval, že k poskytnutí ochrany menšinových akcionářů ze strany obecných soudů dochází tak, že menšinoví akcionáři mají možnost zpochybnit výši protiplnění stanovenou usnesením valné hromady, a domoci se tak zaplacení částky, na kterou by podle zákona správně měli nárok, a to v řízení o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obchodního zákoníku. Tento procesní prostředek byl součástí předmětné právní úpravy po celou dobu její účinnosti a stěžovatel měl možnost jej využít a v jeho rámci uplatnit i svou ústavněprávní argumentaci proti předmětné právní úpravě nuceného výkupu. Pokud se týkalo ostatních námitek stěžovatele (zejména stran dokazování), ani tyto neshledal Ústavní soud důvodnými.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými usneseními obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3489/12 ze dne 23. 5. 2013

N 94/69 SbNU 447

Absence dohledu ČNB nad určením výše přiměřeného protiplnění a její vztah k žalobě na neplatnost usnesení valné hromady (squeeze-out)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 23. května 2013 sp. zn. III. ÚS 3489/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem PRIME LEGAL advokátní kanceláře, s. r. o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012 č. j. 29 Cdo 1169/2011-238, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 7 Cmo 477/2009-209 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2009 č. j. 72 Cm 150/2008-178, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Měď Povrly, a. s., IČ: 49903039, se sídlem Povrly, Mírová ulice 63, zastoupené JUDr. Vladimírem Formánkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8, jako vedlejší účastnice řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl menšinovým akcionářem obchodní společnosti Měď Povrly, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice"). Žalobou podle § 131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení její valné hromady, konané dne 28. srpna 2008, kterou bylo rozhodnuto pod bodem 3 pořadu jednání o přechodu akcií společnosti ve vlastnictví ostatních akcionářů na hlavního akcionáře postupem podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 104/2008 Sb. Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 11. září 2009 č. j. 72 Cm 150/2008-178 žalobu zamítl, přičemž Vrchní soud v Praze jeho rozhodnutí následně k odvolání stěžovatele potvrdil usnesením ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 7 Cmo 477/2009-209. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012 č. j. 29 Cdo 1169/2011-238 odmítnuto, neboť nebyl shledán důvod jeho přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

3. Proti všem uvedeným usnesením obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou odůvodnil tím, že k nucenému výkupu akcií vedlejší účastnice (tzv. squeeze-out) došlo na základě protiústavní právní úpravy. V této souvislosti poukázal na právní názor obsažený v nálezu ze dne 21. března 2011 sp. zn. I. ÚS 1768/09 (N 49/60 SbNU 577), podle něhož právní úprava, jež nezakotvuje obligatorní dohled České národní banky při nuceném výkupu akcií společností, nezajišťuje menšinovým akcionářům ústavně přijatelnou ochranu jejich základních práv, zejména jejich majetkových práv. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 104/2008 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. dubna 2008, byl však požadavek uvedeného dohledu vypuštěn při nuceném výkupu akcií těch společností, jejichž účastnické cenné papíry nejsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, což byl i případ vedlejší účastnice. Obecné soudy tak podle názoru stěžovatele měly aplikovat příslušná ustanovení upravující proces nuceného výkupu akcií ústavně konformním způsobem a vyhovět jeho žalobě. Měly rozpoznat nedostatečnost právní úpravy, její nízkou kvalitu, jakož i to, že tato právní úprava negarantuje ochranu práv menšinových akcionářů. Tím, že tak neučinily, měly porušit jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

4. Pochybení se měly obecné soudy dopustit i tím, že neprovedly z úřední povinnosti další dokazování, které by odstranilo rozpor ohledně data vyhotovení listiny určení hlavního akcionáře, vyvolaný dvěma různými důkazními prostředky nikoliv stejné síly. Zatímco soukromá listina určení hlavního akcionáře je datována dnem 13. srpna 2008, tedy datem, z něhož vycházely obecné soudy, z notářského zápisu ze dne 8. září 2008, jenž má jako veřejná listina větší váhu a jehož nesprávnost nebyla nijak prokázána, vyplývá datum 22. srpna 2008. Napadená rozhodnutí proto podle stěžovatele vycházejí ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel navíc nebyl poučen podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doložení dalších důkazů k prokázání svých tvrzení, tedy k prokázání pravosti předmětné veřejné listiny. Z těchto důvodů mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

5. Platnost usnesení valné hromady nakonec zpochybňuje i to, že k jejímu svolání došlo na žádost akcionáře ze dne 4. srpna 2009, který však v té době ještě nebyl vlastníkem rozhodného počtu akcií pro vznik práva požádat o svolání valné hromady. Uvedeným postupem tak byl porušen § 183i odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku, což je důsledek, který nelze zhojit. Představenstvo v této souvislosti nepostupovalo s náležitou péčí, protože ze žádného důkazu nevyplývá, že by požadovalo po příslušném akcionáři doklad o tom, že je ke dni podání této žádosti hlavním akcionářem. Postupem vedlejší účastnice ve spojení s hlavním akcionářem byl zároveň porušen zákaz zneužití většiny podle § 56a obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Obsáhlejší vyjádření k jednotlivým námitkám poskytla pouze vedlejší účastnice. Právní úpravu nuceného výkupu účastnických cenných papírů, ve znění novely provedené zákonem č. 104/2008 Sb., označila za ústavně konformní, k čemuž dodala, že nález sp. zn. I. ÚS 1768/09 se zabýval jejím původním zněním (tj. zněním účinným od 3. června 2005 do 28. září 2005). Dále uvedla, že s ohledem na vyhotovení listiny určující hlavního akcionáře ke dni 13. srpna 2009 nebylo třeba vést ohledně jejího data žádné další dokazování. Vedlejší účastnice vyjádřila souhlas s postupem obecných soudů, které sice konstatovaly porušení zákona z důvodu, že ke svolání valné hromady došlo na základě žádosti akcionáře nedisponujícího potřebným rozsahem akcií, nevyslovily však neplatnost usnesení valné hromady, a to z důvodu absence závažných právních následků. Tvrzení, že došlo ke zneužití práv většiny, odmítla. Zbývá dodat, že všechna tato vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat, ten však tohoto práva ve stanovené lhůtě (a ani poté) nevyužil.

7. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., bez jeho konání. S ohledem na zánik mandátu soudce Jiřího Muchy uplynutím dne 28. ledna 2013 byl tento člen III. senátu v souladu s rozvrhem práce v dané věci zastoupen soudcem Janem Musilem.

III. Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

III./a Námitka absence dohledu České národní banky

9. Jak již bylo uvedeno v narativní části tohoto nálezu, novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 104/2008 Sb. došlo k omezení dohledu České národní banky (přesněji řečeno požadavku jejího předběžného souhlasu) pouze na rozhodování valné hromady o nuceném výkupu těch účastnických cenných papírů, jež byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu. Tento dohled se tedy neuplatnil ani v případě nekótovaných akcií vedlejší účastnice. Ústavní soud nicméně nesdílí názor stěžovatele, jenž byl menšinovým vlastníkem těchto akcií, ve vztahu k právním následkům postupu podle této právní úpravy. Pokud by absence dohledu České národní banky měla být v dané věci důvodem prohlášení neplatnosti uvedeného usnesení valné hromady, neznamenalo by to nic jiného než to, že právní úprava tohoto institutu by nemohla být v případech nekótovaných účastnických cenných papírů bez souhlasu všech menšinových akcionářů vůbec aplikována. Takovýto výklad, který stěžovatel považuje za jediný ústavně konformní, ale v rovině podústavního práva nemůže obstát, protože svým důsledkem odporuje smyslu předmětné právní úpravy, kterým je naopak umožnění nuceného výkupu i v těchto případech. Přesto však Ústavní soud nepovažoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, protože, i když stěžovatel výslovně nenavrhuje zrušení předmětné právní úpravy, z obsahu jím uplatněné argumentace lze dovodit, že se spíše než ústavně konformního výkladu domáhá neaplikování předmětné právní úpravy z důvodu její protiústavnosti. Bylo proto nezbytné se s takto vymezenou námitkou podrobně vypořádat.

10. Ústavní soud připomíná, že valná hromada vedlejší účastnice postupovala při přijímání svého usnesení podle § 183i odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 104/2008 Sb., na základě zákona účinného v době rozhodování, přičemž tato právní úprava byla rozhodující i pro jakýkoliv následný soudní přezkum. Její případné pozdější změny nemohly působit retroaktivně, a zneplatnit tak s účinky ex tunc jednou provedený nucený výkup akcí. Uvedené však ještě samo o sobě nevylučuje, že by takovýto účinek nemohl mít i případný nález Ústavního soudu, kterým by došlo k (alespoň částečnému) zrušení této zákonné úpravy. Je tomu tak proto, že přijetí takovéhoto nálezu by bylo opodstatněno nesouladem s ústavním pořádkem, který trval již po dobu účinnosti přezkoumávaného zákona, přičemž případný retroaktivní účinek by spočíval pouze ve vyloučení dodatečné aplikace těch jeho ustanovení, na něž by dopadal příslušný derogační důvod, a to právě a jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby se v příslušném právním vztahu uplatnila právní norma tvořící součást ústavního pořádku, jež by byla jinak další aplikací zrušeného zákona porušena. Jinými slovy, v těchto případech by se ve vztahu k již nastalým právním skutečnostem, nevylučovala-li by to povaha věci, přednostně aplikovala ústavní norma, typicky základní právo dotčené osoby.

11. Uvedený retroaktivní účinek je v zásadě přípustný, v konkrétním případě je však vždy třeba poměřovat kolizi zájmu na ochraně protiústavním zákonem dotčené ústavní normy s principy právní jistoty a důvěry v právo. Nelze totiž popřít, že i protiústavní zákonná ustanovení byla součástí právního pořádku a jednotlivci jednali v důvěře v jejich platnost a přizpůsobovali jim své chování. Vždy je proto třeba zvažovat, zda by v důsledku zpětného omezení jejich aplikovatelnosti nevznikla účastníkům právních vztahů, a to především s ohledem na plynutí času, mnohem větší újma, než jak by tomu bylo v případě, pokud by zůstal právní stav vzniklý na základě protiústavního zákona nedotčen.

12. Vznik takovéto kolize norem ústavního a podústavního práva není s ohledem na hierarchickou strukturu právního řádu ničím nepředvídatelným, přičemž ani Ústavní soud se k jejím důsledkům nevyjadřuje poprvé. Z jeho ustálené judikatury [srov. zejména nález ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) a nález ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983)] vyplývá, že možnost retroaktivního účinku derogačního nálezu Ústavního soudu závisí v podstatné míře od povahy dotčeného právního vztahu, tedy zda jde o vztah vertikální, tj. mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, nebo horizontální, tj. mezi jednotlivci navzájem. Zatímco v případě vertikálních právních vztahů je výše popsaný retroaktivní účinek zásadně přípustný, je-li v neprospěch veřejné moci, v případě vztahů horizontálních, resp. obecně v případech, kdy zrušení protiústavního zákona působí v neprospěch jednotlivce, je naopak zásadně vyloučen. Výjimku z posledně uvedeného pravidla by bylo možné připustit jen výjimečně v případech mimořádně intenzivního derogačního důvodu (především rozporu s materiálním jádrem Ústavy).

13. V dané věci dále nelze opominout, že zpětné vyloučení aplikace zákona (nebo jeho části) z důvodu jeho rozporu s ústavním pořádkem může být v podstatě jen následkem nálezu Ústavního soudu, kterým byl tento zákon zrušen nebo kterým byla s ohledem na jeho předchozí pozbytí účinnosti vyslovena jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), body 15, 16 a 52]. Jen Ústavnímu soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo čl. 95 odst. 2 Ústavy, v obou případech ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, svěřena pravomoc rozhodnout se všeobecnou závazností o nesouladu zákona s ústavním pořádkem. Stěžovatel se však domáhá neaplikování zákona z důvodu jeho protiústavnosti navzdory tomu, že ten zatím nebyl předmětem řízení o kontrole norem. Svůj závěr přitom dovozuje z právních závěrů obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09 a v nálezu ze dne 27. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), které se však oba týkají předchozí právní úpravy. Prvně uvedený nález, jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti téhož stěžovatele, se zabýval aplikací původní právní úpravy nuceného výkupu účastnických cenných papírů, tj. úpravy doplněné do obchodního zákoníku na základě novely provedené zákonem č. 216/2005 Sb., jež nabyla účinnosti dne 3. června 2005. K ústavněprávním aspektům tohoto institutu se ale vyjádřil především druhý nález, kterým byla v řízení o kontrole norem aprobována právní úprava účinná od 29. září 2005, tedy ve znění novely provedené zákonem č. 377/2005 Sb. Právě tato novela stanovila obligatorní dohled Komise pro cenné papíry, jenž byl další novelou, tentokrát provedenou zákonem č. 57/2006 Sb. s účinností od 1. dubna 2006, svěřen ve stejném rozsahu České národní bance.

14. Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy se Ústavní soud dosud nevyjádřil k ústavnosti zákonné úpravy účinné od 1. dubna 2008, nemohly obecné soudy rozhodnout o neplatnosti usnesení valné hromady, které bylo přijato za její účinnosti, toliko s odkazem na tvrzený nedostatek právní úpravy spočívající v absenci obligatorního dohledu České národní banky. Pakliže by i měly pochybnosti o ústavnosti předmětné právní úpravy a dospěly by k závěru, že jediným prostředkem ochrany základních práv stěžovatele je její neaplikování, musely by iniciovat řízení o kontrole norem, v němž by byl její soulad s ústavním pořádkem postaven najisto rozhodnutím Ústavního soudu, z něhož by v případě derogace vyplynuly i důsledky ve vztahu k další aplikaci zrušených ustanovení. Obecné soudy však, jak je patrné z napadených rozhodnutí, v tomto směru žádné pochybnosti neměly.

15. Důvod k předložení návrhu na zrušení předmětné právní úpravy nakonec neshledal v uplatněné argumentaci ani v tomto řízení příslušný III. senát Ústavního soudu, který je podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu k takovémuto návrhu rovněž legitimován. Ačkoliv podle jeho názoru představuje obligatorní dohled České národní banky nepochybně účinný prostředek k zabezpečení požadavku nestranného odborného stanovení přiměřeného protiplnění, nejde o nezbytnou podmínku ústavnosti výkupu účastnických cenných papírů (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05, z jehož bodů 66 až 71 tato nezbytnost nevyplývá). Stěžejním argumentem pro nepodání návrhu však byla skutečnost, že i kdyby případný nedostatečný rozsah zákonem stanovených procesních garancí ústavně zaručeného vlastnického práva menšinových akcionářů při určování výše přiměřeného protiplnění působil existenci protiústavní mezery v zákoně, která by opodstatňovala (alespoň částečné) zrušení právní úpravy nuceného výkupu účastnických cenných papírů, tento derogační důvod by zpětně nezpochybňoval platnost příslušného usnesení valné hromady nebo na jeho základě uskutečněný přechod vlastnického práva. Ve vztahu k již provedeným výkupům by totiž odepření těchto jejich právních účinků bránila nejen jejich povaha horizontálních právních vztahů, u nichž je retroaktivní účinek derogačního nálezu zásadně vyloučen (viz výše), nýbrž i to, že takovýto derogační důvod by nijak nezpochybňoval, že dotčeným menšinovým akcionářům v minulosti vzniklo právo na přiměřené protiplnění. Jakýkoliv zpětný účinek nálezu by se tak mohl týkat "jen" způsobu uplatnění tohoto práva, včetně přezkumu výše protiplnění, jenž však obecné soudy neprovádějí v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131 odst. 1 obchodního zákoníku, nýbrž v řízení o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obchodního zákoníku. Zbývá dodat, že tento procesní prostředek byl součástí předmětné právní úpravy po celou dobu její účinnosti a stěžovatel měl možnost jej využít a v jeho rámci uplatnit i svou ústavněprávní argumentaci proti předmětné právní úpravě nuceného výkupu.

16. Lze tedy shrnout, že absence zákonného požadavku dohledu (resp. souhlasu) České národní banky není sama o sobě důvodem neplatnosti usnesení valné hromady, kterým bylo podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o nuceném výkupu akcií. Předmětná námitka stěžovatele proto nemohla odůvodnit závěr o tom, že napadenými usneseními došlo k porušení jeho ústavně zaručeného vlastnického práva.

17. Závěrem posouzení námitky absence dohledu České národní banky Ústavní soud konstatuje, že jeho výše uvedené závěry se odchylují od právních názorů vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09. Tento nález se sice týkal původní právní úpravy účinné do 28. září 2005, která uvedený dohled vůbec nepředpokládala, Ústavní soud v něm však dospěl ve stručnosti k závěru, že namítaný nedostatek právní úpravy, byť dovozený pouze z odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, jenž se zabýval pozdější právní úpravou, byl důvodem, pro který obecné soudy měly vyslovit neplatnost usnesení valné hromady o nuceném výkupu účastnických cenných papírů. Zároveň konstatoval, že svým odlišným postupem porušily ústavně zaručené vlastnické právo stěžovatele. Na těchto závěrech setrval I. senát Ústavního soudu i v nálezu ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 2154/11 (N 22/64 SbNU 215). Poněvadž III. senát Ústavního soudu se s těmito právními názory neztotožnil, předložil svou výše uvedenou argumentaci postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu, které ji akceptovalo a v tomto směru přijalo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13 (ST 36/69 SbNU 867; 132/2013 Sb.). Tímto stanoviskem, na jehož obsah lze dále odkázat, byly právní názory I. senátu obsažené v uvedených nálezech překonány.

III./b Ostatní námitky

18. Pokud jde o ostatní stěžovatelem uplatněné námitky, Ústavnísoud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovýto závěr však žádná z výše uvedených námitek neodůvodňuje.

19. K námitce stěžovatele, podle něhož osoba, která požádala o svolání valné hromady podle § 183i obchodního zákoníku, vlastnila jen 89,75 % akcií vedlejší účastnice, a tedy nebyla jejím hlavním akcionářem ve smyslu tohoto ustanovení, Ústavnísoud uvádí, že se s ní odvolací soud i Nejvyšší soud vypořádaly dostatečným a přesvědčivým způsobem. Na jejich závěry, podle nichž tato skutečnost není důvodem neplatnosti usnesení valné hromady o nuceném výkupu účastnických papírů, byla-li tato osoba hlavním akcionářem v době jejího svolání (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012 sp. zn. 29 Cdo 1173/2011, na který Nejvyšší soud poukazuje ve svém napadeném usnesení), lze v plném rozsahu odkázat, aniž by k nim Ústavní soud musel cokoliv dodávat. Ústavněprávní relevanci v dané věci nemá ani námitka týkající se data vyhotovení listiny určení hlavního akcionáře, k níž postačí konstatovat, že Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by z ústavněprávního hlediska zpochybňoval skutkové závěry učiněné obecnými soudy. Ve vztahu k poslední námitce porušení zákazu zneužití většiny podle § 56a obchodního zákoníku Ústavní soud poznamenává, že využije-li hlavní akcionář možnost nuceného výkupu účastnických cenných papírů, kterou mu zákon poskytuje, chová se dovoleně a svého práva nezneužívá (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 74).

III./c Závěr

20. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru