Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3489/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Pelhřimov
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3489.10.1
Datum podání09.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 18 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26 odst.4, § 50, § 26 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 121, § 134, § 135


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3489/10 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích- pobočka v Táboře ze dne 23. 9. 2010, č. j. 15 Co 517/2010-160, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 5. 2010, č. j. 3 Nc 220/2009-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 3 Nc 220/2009 se podává následující.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově v řízení o úpravu poměrů nezletilého P. D. po dobu trvání manželství a pro dobu po rozvodu jeho rodičů svěřil nezletilého do výchovy matky (V. D.), otci (stěžovateli) uložil povinnost platit na výživném 2 000 Kč měsíčně a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit dluh na výživném v částce 6 400 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba rodiče (domáhající se svěření nezletilého do své výchovy) jsou schopni zajistit jeho řádnou výchovu, a to i přesto, že jejich "výchovné styly" jsou odlišné. Se zřetelem k zájmu dítěte, jakož i k jeho věku, zdravotnímu stavu a rodinným vazbám (jmenovitě na polorodou sestru), pokládal soud za významné, že "vytržení" dítěte z jeho současného výchovného prostředí, vytvářeném matkou, by nebylo v jeho zájmu a naopak by mu mohlo způsobit psychické újmy. K návrhu stěžovatele, aby byla stanovena péče střídavá (pro případ, že by soud nevyhověl návrhu na svěření nezletilého do jeho péče) soud uvedl, že střídavá péče (nyní) v zájmu nezletilého není, neboť ač jsou oba rodiče výchovně způsobilí a mají o jeho výchovu zájem, lze ztěžka předpokládat, že za současné situace, kdy vztahy rodičů jsou vyostřené, oba navzájem kritizují výchovné způsoby a prostředí druhého, jsou schopni se na jednotlivostech výchovy dítěte dohodnout; pro budoucno - ukáže-li se, že takovému opatření zájem dítěte již svědčit bude - však střídavá péče vyloučena není. Proto soud neshledal potřebným, aby posouzení vhodnosti střídavé výchovy bylo otevřeno dalšímu dokazování, včetně znaleckého. Stanovené výživné pak odpovídá odůvodněným potřebám nezletilého, jakož i výdělkovým možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům jeho otce.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 15 Co 517/2010-160, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o dlužném výživném a jinak jej jako věcně správný potvrdil. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně podle § 50 a § 26 zákona o rodině a rozsáhlé dokazování k otázce výchovného prostředí nezletilého bylo pro rozhodnutí ve věci dostatečné. Podrobně též zdůvodnil, proč nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k hodnocení knihy sepsané přítelkyní otce matky nezletilého, znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie a psychiatrie k posouzení citovaných vazeb nezletilého k rodičům, stejně jako návrhu na provedení znaleckého posudku ohledně výchovných předpokladů toho kterého z rodičů. K návrhu otce na střídavou výchovu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že oba rodiče jsou schopní k výchově a oba o ni mají zájem; současně však usoudil, že jsou-li vztahy mezi rodiči natolik vyhroceny, že se změnily "v jakýsi souboj o dítě", jsou pochybnosti o tom, že by právě střídavá výchova byla v zájmu nezletilého, opodstatněné. Za situace, kdy rodiče zaujímají zcela odlišné názory na výchovu dítěte a současně spolu nekomunikují, je tudíž i podle odvolacího soudu zjevné, že by (i přes určité zklidnění v poslední době) střídavá výchova nezletilého "spíše stresovala"; jeho zájmu proto "momentálně nejvíce odpovídá stabilní prostředí u jednoho z rodičů spojené s pravidelnými a pokud možno co nejčastějšími pobyty u druhého z nich", a takové prostředí pak "zatím" nezletilému zajistí lépe jeho matka.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a pro své "dalekosáhlé" závěry si "neopatřily potřebné důkazy", zejména (ani k jeho návrhu) "se nepokusily" zjistit, jaké mají rodiče výchovné podmínky, jaký vliv má na nezletilého jeho matka, jaký je psychický stav dítěte či co je příčinou negativního vztahu mezi rodiči. Tvrdí dále, že ve věci měl být proveden znalecký posudek z oboru dětské psychologie a psychiatrie, jenž by posoudil výchovné schopnosti a možnosti rodičů, vazby nezletilého k nim, jakož i vhodnost střídavé výchovy; soud měl podle stěžovatele též zvážit i "vliv učení, jež převládá v rodině otce matky nezletilého" a k otázce "vlivu okultních věd" na nezletilého měl provést i výslechy rodičů otce nezletilého. Podle stěžovatele je to on, kdo má lepší osobní předpoklady pro řádnou výchovu nezletilého a to nejen pro své charakterové vlastnosti, způsob života, životní postoje a filosofii, jakož i dispozice k materiálnímu zabezpečení dítěte, ale též proto, že nezletilý má k němu "podstatně vyšší" citovou vazbu. Stávající situace, kdy nezletilý vyrůstá v prostředí, jež je založeno na iracionalitě, kdy je matkou veden v rozporu s potřebami jeho psychického a fyzického růstu k vegetariánské stravě, jakož "pouhé minimální návštěvy otce", vede ke špatnému psychickému stavu dítěte. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani se závěry soudů ohledně střídavé výchovy, které jsou podle něj rovněž založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a akceptují "jednoznačně šikanózní postoj matky", která střídavou péči odmítá.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat v prvé řadě než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, což mělo za následek, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba (§ 121 o. s. ř.), případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.).

Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují. Neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

Vysvětlily-li obecné soudy stěžovateli podrobně v odůvodnění, proč jím navržené důkazy znaleckými posudky, popřípadě svědeckými výpověďmi v řízení neprovedly, resp. z jakých důvodů nepovažovaly za nutné je provést, pak zde není důvod k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - pochybily; o situaci tzv. opomenutého důkazu zde nejde.

Nelze ani přisvědčit tvrzení, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitých podkladů, resp. že je zatížen neúplností. Soudy naopak vycházely z obsáhlého dokazování (výslechem svědků a důkazů listinných) a nelze jim ničeho vytknout ani z hlediska hodnocení provedených důkazů, když jejich závěry jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků. Oba soudy adekvátně posoudily nejen aktuálně panující situaci, nýbrž věnovaly i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům stěžovatelova návrhu na svěření nezletilého do jeho péče či návrhu na péči střídavou, a to zejména s eventuálními dopady do stávajících poměrů dítěte.

Stěžovateli je ostatně namístě též připomenout, že co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Z dosud řečeného je zřejmé, že nic takového obecným soudům vytýkat nelze, čímž jsou možnosti "skutkového" ústavněprávního přezkumu vyčerpány. Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatel vyzývá.

Jde-li o výklad předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II.ÚS 554/04).

Podmínka zájmu dítěte je tak stěžejním hlediskem i při hodnocení okolností rozhodných pro svěření dítěte do péče či rozhodnutí o střídavé péči; zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

Je zjevné, že výše uvedeným požadavkům obecné soudy při svém rozhodování o svěření nezletilého P. do péče plně dostály.

Jak se podává z obšírného odůvodnění obou napadených rozsudků, obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a výchovné předpoklady obou rodičů, ale i vzájemné vztahy nezletilého P. k oběma rodičům a jeho citovou vázanost na stávající rodinné prostředí; v úvahu pak vzaly i to, že nezletilý vyrůstá (nyní) nejen se svojí matkou, ale i se svojí (polorodou) sestrou. Jejich logicky a pečlivě odůvodněnému skutkovému závěru, že stávající výchovné prostřední považují pro nezletilého za vhodné a že by naopak jeho změna nebyla v současné době v jeho zájmu, jakož i závěru, že totéž platí v současnosti i ve vztahu ke stěžovatelem navrhované péči střídavé, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.

Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, že jsou výrazem "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", zjevně nelze. Přitom však právě doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatele smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť formálně ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy, mohou mít zde smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a za předpokladu, že by obstál. Ve skutečnosti totiž stěžovatel jinou ústavněprávní argumentaci Ústavnímu soudu nepředestřel.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru