Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 348/97Usnesení ÚS ze dne 24.11.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.348.97
Datum podání18.09.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 348/97 ze dne 24. 11. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 348/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů ing. I.M., J.M., R.N., E.N., I.R.,V.R., J.V. a V.K., všichni zastoupeni advokátem JUDr. P.Z., takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění

Navrhovatelé podali Ústavnímu soudu dne 18. 9. 1997 stížnost, v níž se domáhali zrušení rozsudků Krajského soudu v Praze ze dne 16.dubna 1997, sp. zn. 30 Co 107/97, a předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. 6 C 620/93, protože jimi měla být porušena jejich základní práva.

Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp.zn. 6 C 620/93, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 5. 5. 1993 podali navrhovatelé tomuto soudu žalobu, v níž se domáhali, aby soud vynesl rozsudek, v němž by prohlásil za neplatné

1

111. ÚS 348/97

dohody o vydání věci č. 397/1991 a č. 398/1991, uzavřené dne 13. 9. 1991 podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., mezi Městským úřadem M.B. a K.P. a R.D. V žalobě uvedli, že jsou vlastníky části komplexu garáží postavených v roce 1972, na části stavební parcely č. 782, zapsané ve vložce 1005 pozemkové knihy pro k.ú. B. V době stavby byl pozemek ve vlastnictví čs. státu. V roce 1972 byla navrhovatelům a dalším osobám prodána stodola stojící na uvedeném pozemku, kterou navrhovatelé a další osoby z větší části zbourali a z části použili pro stavbu nového společného komplexu garáží. Následně pak byl Městským úřadem v M.B. výše uvedený pozemek i se stodolou vydán v roce 1991 dohodami č. 397/1991 a č. 398/1991 K.P. a R.D. Dohody o vydání byly registrovány Státním notářstvím v M.B. bez účasti majitelů garáží, postavených na tomto pozemku.

Okresní soud v Mladé Boleslavi nejprve rozsudkem, čj. 6 C 620/93-50, ze dne 30. 1. 1995 žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé odvolání. Krajský soud v Praze dne 25. 5. 1995 svým usnesením, čj. 14 Co 256/95-69, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění pak vytýkal soudu I. stupně některá procesní pochybení a vyslovil nutnost doplnění dokazování. Okresní soud v Mladé Boleslavi následně, po dalším řízení, dne 22. 10. 1995, rozsudkem, čj. 6 C 620/93-113, žalobu opět zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že žalobci nemovitosti nenabyli nikdy do vlastnictví a rovněž neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti napadených dohod. Žalobci rovněž nikdy neměli zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům, když byla pouze uzavřena dohoda o přenechání části pozemku k dočasnému užívání. Dohoda se týká pouze pozemku, nikoliv objektů na tomto pozemku postaveném. Hospodářský objekt (stodola) nebyl nikdy platně převeden do vlastnictví navrhovatelů, neboť kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a registrace byla v té době podmínkou platnosti smlouvy o převodu nemovitostí. Proto neobstojí ani námitka, že vlastnické právo bylo vydrženo, protože tato nemovitost. byla celou dobu v majetku státu, vůči němuž nelze vlastnické právo vydržet. Žalobci tedy neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti napadených smluv o vydání nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé odvolání, v němž uvedli, že soud zcela pominul skutečnost, že věc vydal Městský úřad v M.B., který nemá právní subjektivitu. Dále namítali nesprávné hodnocení některých důkazů.

111. ÚS 348/97

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek dne 16.4.1997 pod čj. 30 Co 107/97-137, potvrdil. V odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, zejména pak se závěry, že navrhovatelé neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedených dohod o vydání nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku podali ústavní stížnost, v níž namítali, že nabyli vlastnictví k předmětným garážím a dílně zpracováním věcí, k nimž nabyli vlastnictví řádně kupní smlouvou ze dne 13. 4. 1972. Bývalá stodola byla upravena na garáže a dílnu a navrhovatelé je drží v dobré víře od roku 1972 v přesvědčení, že stavební materiál (bývalou stodolu) získaný kupní smlouvou ze dne 13.4.1972 svou prací a svým nákladem řádně přetvořili na objekt garáží a dílny, k čemuž byli oprávněni rozhodnutím o přípustnosti stavby. Soudy se při posuzování soustředily jen na otázku, zda navrhovatelé řádně nabyli předmětný stavební objekt smluvně a dovodily, že jen vlastník uvedených subjektů je tím subjektem, který může mít právní zájem na určení, že dohody o vydání věci jsou neplatné. Nevzaly přitom v úvahu, že právní zájem na určení neplatnosti dohod o vydání věci mohou mít i osoby, které mají věci v oprávněné držbě. Tím, že soud I. stupně nesprávně interpretoval ustanovení občanského zákoníka a soud odvolací se otázkou vydržení vůbec nezabýval, nebyla navrhovatelům poskytnuta dostatečná soudní ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ve svých důsledcích též povinností vyplývajících z čl. 90 a 95 ústavy ČR. Pochybení soudů je podle navrhovatelů o to závažnější, že podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze obě dohody o vydání věcí uzavřel někdo, kdo nemá právní subjektivitu, totiž Městský úřad v M.B. Tím je naplněna podmínka absolutní neplatnosti uvedených dohod. Soud však ze svých zjištění žádný závěr neučinil.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 14. října 1997 uvedl, že možností vydržení se zabýval okresní soud a dospěl ke správnému závěru, že žalobci nemohli vydržet vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Navrhovatelé se nikdy nechopili držby předmětných nemovitostí, pokud jde o parcelu č.kat.782 (parcela jim byla přenechána do dočasného užívání) a pokud jde o hospodářský objekt na této parcele (stodolu). Ustanovení § 135a odst. 3 občanského zákoníku (dále OZ ve znění do 30.6.1988) nebylo možno vydržet věc z majetku v socialistickém vlastnictví. Takto nebylo lze nabýt ani pozemek v socialistickém vlastnictví. Dohodu o dočasném užívání nelze považovat za objektivně oprávněný důvod nabytí držby, pozemek byl v

111. ÚS 348/97

socialistickém vlastnictví a tato skutečnost jej vylučovala jako způsobilý předmět držby. Pokud jde o hospodářský objekt (stodolu) je vysvětleno v odůvodnění rozsudku soudu, proč kupní smlouva nenabyla účinnosti a proč tento objekt zůstal v socialistickém vlastnictví. Námitka navrhovatelů, že se mohli stát vlastníky hospodářského objektu zpracováním věci rovněž neobstojí, neboť situaci je třeba posuzovat podle právního stavu platného v době, kdy objekt byl přebudován, tedy podle stavu před účinností novely OZ č. 509/1991 Sb. Tehdejší znění OZ takový způsob nabytí vlastnictví neznal. Ohledně toho, proč pouze vlastníci mohou mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti dohod o vydání nemovitostí, se odkazuje na usnesení krajského soudu, j. 14 Co 256/95.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení přeci obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. § 132 občanského soudního řádu (dále o.s.ř.). Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp.zn. 6 C 620/93 plyne, že obecné soudy respektovaly ustanovení čl. 36 Listiny základech práv a svobod, potažmo čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze

4

111. ÚS 348/97

jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Jestliže navrhovatelé neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti napadených dohod o vydání nemovitostí, nemusely se soudy zabývat ani otázkou, zda dohody byly uzavřeny oprávněným subjektem (Městským úřadem v M.B.i

místo Městem B.).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru